Zádušní mše za hraběnku

Venda Šebrlová březen 2019 Knihy česky

Jiří Holub

Zádušní mše za hraběnku

 

Na počátku bylo slovo - vlastně několik slov na str. 5: „Nic z toho se nestalo... nebo snad ano? A pokud ano... stalo se to takhle? Paní Sofie... Johanka... Marie... Honza... skutečně žili? Lhota... je  snad Lhotou Červenou? Otázky... otázky... otázky... a tolik možných odpovědí...“ Takovému lákadlu neodoláte a dobře děláte! Celý příběh začíná citací z Dekretů prezidenta Beneše z 21. června 1945 o konfiskaci majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. To v tomto příběhu znamenalo i vyvlastnění zámku Lhota, kde kromě majitelů bydlí i služebnictvo a majordomus/správce Josef Doubek, otec osmileté Johanky. Ta si z té noci pamatuje především křik, hlomoz a tahání nábytku. A otcovy výkřiky: „Honem, no tak si pospěšte, proboha živého!“

 

Hraběnka Sofie s rodinou odjíždějí na poslední chvíli, po mostě se už blíží opilý dav, zmanipulovaný bývalým přisluhovačem okupantů Krausem. „Co tu chcete?“ zahřmí znovu táta Doubek. „ Ty víš dobře, co chcem. Jdem si pro pár věciček!“ deklamuje Kraus a dav s ním souhlasí. “Jo, to si teda dem!“

Postava svinského Krause, který o sobě tvrdí, že byl u nácků proto, aby „dělal rozvrat zevnitř“,  nás provází celý dějem.  Po únoru 1948 bylo ještě hůř, majetek se houfně zabavuje, lidé strachy brečí, kdo může – uteče, někdo se oběsí a „člověk se s novými pány musí naučit žít“. „Asi jako se vzteklým psem, který může každou chvíli kousnout a napáchat nevratné škody. Dobrý vítr z východu, špatný ze západu. Bůh s vámi, Češi. I s tebou, Johanko.“ V té době jí bylo jedenáct.

Když jí je 33, pracuje v jindřichohradeckém zámku a taky pomáhá doma. Pak přijde dopis z Rakouska, že zemřela hraběnka Sofie a přeje si být pohřbena doma. Vzpomínky na ni dávají všem na zámku nový smysl života: je potřeba zařídit zádušní mši, pohřeb do rodinné hrobky a především: pozvat hraběnčiny přátele u nás, (někteří z nich pracují jako námezdní síly na svých zámcích), i v zahraničí. Sousední kníže Wratislav pracuje v lese, princezna Radecká trhá lístky v kině a prodává buráky a limonády, hrabě Velebinský třídí fotky v archívu a bojí se přijít, Kolodějové v oprýskaném statečku „se poradí“... Do Prahy, kde se sejdou hosté z ciziny, jde telegram:“ Vse bude pripraveno podle planu“. Jenže do toho přijede neohlášená ministerská návštěva, která má zámek schválit „jako rekreační objekt pro soudruhy“.

Dál už čtete výborný (skoro detektivní) román.  Začíná na jaře 1945, pak jsou na řadě duben 1945, červen 1960, srpen 1970, Praha 1970, květen 1982, listopad 1989, jaro 1990 a končí návratem Johančiny lásky Honzy z Austrálie. Je znát, že Jiří Holub prošel mnoha zaměstnáními (nyní je kastelánem na Hrubém Rohovci) a zimní volno tráví v Latinské Americe a Africe. Má nadhled, vidí souvislosti a díky tomu, že už napsal velmi úspěšné dětské knihy, neplýtvá zbytečnými slovy. Knížku ilustroval Juraj Martiška a obrázky sílí pocit souznění s osudy nevinných lidí.

 

Vydalo nakl. JaS

Venda Šebrlová

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012