Prague Ice Ladies v Plaster Rocku aneb Hokejové rybniční dobrodružství očima matky – díl 2.

Když dcera pravila: „Mami, pojedeme na Mistrovství světa v rybníkovém hokeji“, vybavila se mi opráskaná hokejová branka vykukující z orobince na rybníčku u jihočeské vesničky Sedlo, kousek od našeho skautského tábořiště. Ve vyhlášené hospodě Knihovna pak artefakty, diplomy a fotky na stěně dokladují malá-velká mistrovství v blízkosti České Kanady. Co tam ale rozhodně nehrozí, je pravý kanadský blizard, který málem ohrozil příjezd našich hokejistek do Plaster Rocku.

Vyhledat na internetu počasí v Kanadě není pro ustaranou maminku rozhodně nic potěšujícího. Červený rámeček s varováním před blížícím se blizardem mi nevěští zrovna klidnou dobrou noc. Převaluju se z boku na bok a myslím na holky, jak se jim v té vánici jede. A taky na to, jestli o tomhle dobrodružství vědí i ostatní rodiče.

Kolem páté hodiny ranní mého, tedy středoevropského času, přichází zpráva, že je děsná vánice, amazonky jsou v Quebecku a mají před sebou ještě asi 400 km.

Uklidňuji se, že na cestu neznámým krajem má moje dítě dobrou průpravu i ze skautských táborů u zmíněného Sedla. Dodnes vzpomíná na noční výsadek, kdy s kamarádkou probloudily hezkých pár kilometrů navíc, než se zorientovaly a našly cestu do tábořiště. Kdyby teď hokejistky někde uvízly v závějích, určitě by si uměly poradit, aby nezmrzly, dodávám si odvahu.

O pozdním dopoledni stále žádná informace, nic. Nemám ani kontakty na nikoho od ostatních děvčat. Rozhodně si v tu dobu nebroukám countryové odrhovačky o blizardech, vánicích, tmě a srázech, natož o zbývajících mílích a yardech... „Neboj, je po tobě, zvládne to,“ uklidňovaly mě kamarádky.

Naštěstí mám plné ruce práce s naší kobylkou Amálkou, které se do žil vlévá jaro a potřebuje pohyb. Je jí úplně fuk moje starost o české hokejistky v Kanadě, nezajímá ji ani, že bych preferovala pomaloučký relaxační styl ježdění. Na jejím hřbetě nemám na černé myšlenky kapacitu. Až cestou domů z adrenalinové vyjížďky zapípá v mobilu zpráva, že už holky šťastně dojely do Plaster Rocku.

Na Roulstonském jezeře se možná objevila puklina v ledu, jak mi spadl kámen ze srdce. Marinko, povídej, jak to s tou vaší dobrodružnou cestou bylo?

Měly jsme objednaný autobus z Montrealu do Grand Falls, což je asi půl hodiny od Plaster Rocku. Když jsme si šly v Montrealu v neděli večer vyměnit papírové jízdenky za místenky, paní u přepážky pravila, že ve středu 13. února bude velká sněžná bouře a je možné, že se do Grand Falls vůbec nedostaneme, protože autobus nepojede. V tu chvíli nám to nepřipadalo tak vážné, ale v úterý ráno začala být otázka další cesty hodně aktuální.

Věděly jsme, že některé týmy zůstaly zaseklé na letišti v Torontu, protože se už kvůli bouři nelétalo. Tak jsme usoudily, že musíme odjet co nejdřív, abychom se do Plaster Rocku vůbec dostaly. Navíc jsme zjistily, že nám paní na autobusovém nádraží vyměnila lístky špatně. Po dlouhém dohadování se nám podařilo prokázat, že chyba nevznikla na naší straně, ale stejně už ten den žádný autobus nejel. Staré pušky – chlapi, se kterými jsme si v Montrealu zatrénovali, vyrazili dvěma auty do dějiště mistrovství dopoledne. Přece to nevzdáme! Tak nám nezbylo nic jiného, než se taky vydat po vlastní ose.

V autopůjčovně jsme narazily na skvělého pána, který nám hodně pomohl. Narychlo sehnal takové auto, abychom se vešly všechny i s hokejovými taškami a hokejkami, dokonce nám i slevil na ceně. Takže jsme vyrazily na skoro 700 km dlouhou štreku s tím, že nás sněžná bouře určitě potká. A taky potkala!

Dálnice v kanadské divočině se jistojistě neposypávají, jak se ti bez jediného střídání v tom počasí jelo?

Kanadské dálnice mají výhodu, že jsou rovné, skoro se neklikatí. Když mi navigace v jednu chvíli oznámila, že pojedu 315 km stále rovně, koukly jsme se na sebe s Janou, která seděla vedle mne, s výrazem: „Prosím? Takovou dálku stále rovně?!“

Jana na mě celou to dlouhatánskou cestu mluvila, abych neusnula. Myslím, že musela být totálně vyčerpaná. Já byla asi ráda, že řídím, protože chumelilo, fučela vichřice a děsně to klouzalo, takže mi do řeči v té bíle tmě vůbec nebylo.

Nechci být neuctivá, ale i když je Plaster Rock přeci jen větší než jihočeské Sedlo, určitě tam nebude úplně jednoduché ubytovat stovky účastníků rybničního mistrovství světa…

Dorazily jsme 13. února v 5 hodin ráno místního času. Protože jsme na tu noc ještě neměly ubytování, spaly jsme v domě, ve kterém měli bydlet kluci z Náměště nad Oslavou a První lajna z Oseku nad Bečvou, kteří měli teprve dorazit. Oni vlastně doteď nevědí, že jsme tu první noc spaly v jejich postelích. Druhý den jsme se chtěly přemístit do ubytování, které jsme měly objednané, ale nastaly další problémy. Bydlení bylo nevyhovující a rozhodně neodpovídalo ceně, takže jsme se vrátily zpátky tam, kde už jsme spaly předešlou noc. Jen jsme se přemístily do vlastního pokoje. Kluci stále zůstávali uvězněni na letišti v Torontu. Do Plaster Rocku se přes den dostalo jen mužstvo HC Filip Hockey z Ostravy.

Všechny naše týmy se tou dobou udržovaly v kontaktu, a i když jsme se vzájemně neznali, psali jsme si o problémech, které nás po cestě potkaly. A taky jsme se vzájemně povzbuzovali, že to zvládneme.

Ostraváci si postěžovali na problém s ubytováním a sháněli bydlení nové. Tak jsem je pozvala k „nám“, že můžou hledat na naší wi-fi, a my jim mezitím uděláme aspoň večeři, protože byli hladoví. Za dveřmi se objevili za 10 minut, a nakonec v našem domě zůstali až do konce turnaje.

V den ceremoniálu se konečně podařilo přijet zbylým dvěma partám. První lajně jsem otevírala dveře do domu asi v 5 hodin ráno. Náměšťšké Captains přivezl asi v 7 hodin Matúš Kočiš, když vyzvedl ve Fredericstonu. Pronajatý dům – naštěstí dostatečně prostorný - tedy nakonec obývaly celkem čtyři týmy – tři mužské a my. S kluky z Ostravy jsme se střídali s vařením a mytím nádobí, prostě jsme tam vlastně fungovali jako jedna velká rodina.

(Společné stolování na snímku Magdalény Charvátové)

Pokračování

Marina Hofmanová