Česká děvčata reprezentovala v kanadském Plaster Rocku Evropu aneb Hokejové rybniční dobrodružství očima matky - díl 1.

Pravděpodobně bych se jen stěží kdy dozvěděla, že uprostřed lesů kanadského Nového Brunšviku leží městečko Plaster Rock, nebýt mé akční dcery. Spolu se čtyřmi dalšími děvčaty, vybaveny obrovskými taškami a hokejkami, tam letos vyrazily jako jediné a historicky první Evropanky, aby na tamějším jezeře Roulston dokázaly, že v Česku umějí hrát hokej nejenom chlapi. Dlužno dodat, že čeští hokejisté ovládli World Pond Hockey Championship 2019 čili Mistrovství světa v rybničním hokeji již podruhé za sebou, děvčata se v probojovala až do čtvrtfinále.

„Busličky, busličky, busličky,“ odmítalo se ani ne tříleté stvoření v růžové kombinéze odlepit od výlohy se sportovním vybavením. A tak se mimo hokejky pro staršího brášku doma objevily i první miniaturní „bauerky“, zanedlouho pak růžová helma. S tímto vybavením už se mohlo chodit na trénink s bráchou. I když se časem staly tréninky na stadionu pro rodiče neúnosnými, zamrzlý rybník se nikdy nepropásl. Od hokejových bruslí k těm dívčím už pak holčička nikdy nepřešla. Přitom tancovala ve folklórním souboru, dělala spoustu let balet a pošilhávala po konzervatoři. Také hrála ve školním souboru na flétnu.

K hokeji se vrátila v době, kdy už rodičovský doprovod na každý trénink nepotřebovala. Nastalo období, kdy jsme mívali záchvaty smíchu z růžových tkaniček, růžově přelepených hokejek a totálně překvapených kluků. V pokojíku se vedle spousty šatů a lodiček na vysokých podpatcích povalovaly kanady, všelijaké chrániče a hokejky.

„Mami, kdybych dala dohromady tým, mohly bychom jet na mistrovství světa v rybničním hokeji,“ utrousila před časem. Smíchy jsem se popadala za břicho, že něco takového existuje. „Myslím to vážně, mami, to mistrovství je v Kanadě. A zimní semestr už budu mít hotový, aspoň doufám,“ odpověděla mi na námitku dřív, než jsem ji stačila vyřknout. Vcelku vágní informace o potenciální možnosti poněkud bláznivé akce mě zatím nechávala v klidu. Daleko víc mě zajímalo zkouškové období a jeho výsledky.

Prague Ice Ladies

„Tak mám včerejší i dnešní zkoušku za jedna, tu další asi za tři. Jo, tým už máme, musíme sehnat letenky, je to docela daleko. Teď pracujeme na dresech. A taky chceme mít týmové bundy, pojedeš se na ně se mnou podívat?“ Podle souborné informace dostávaly věci evidentně spád. „Kdy máš poslední zkoušku a kdy letíte?“ zajímalo mě. V pondělí zkouška, ve středu zápis na letní semestr, v pátek odlet...

Marinko, kdy a jak jsi vlastně začala o vaší historicky první účasti nejen Češek, ale Evropanek obecně, uvažovat?

Kontaktoval mě jeden protihráč z hobby hokeje, zda bych nechtěla hrát nějaké exhibiční utkání. Nevěděla jsem sice, o co jde, ale když si můžu jít zahrát, neodmítám. Tak jsme se sešli v Brandýse mezi mou výukou (studuji Pedagogickou fakultu UK) a najednou bylo z exhibičního utkání mistrovství světa v rybníkovém hokeji v Kanadě. To už se neodmítá vůbec! Poté mě propojil s Matúšem Kočišem z České asociace rybníkového hokeje, s nímž jsem pak vše domlouvala. Asociace nám umožnila na mistrovství světa startovat a za naši účast také byla zodpovědná kanadským pořadatelům.

K exhibičnímu utkání v Praze bohužel nedošlo, protože se nepodařilo sehnat druhý holčičí tým. A tak byla naše pětice ve složení Marina Hužvárová, Jana Vacková, Magdaléna Genčevová, Eva Adamová a Magdaléna Charvátová odsouzena poprvé nastoupit do ostrého souboje až v Kanadě.

Mezi velkým počtem zkoušek a zápočtových testů se ti podařilo sehnat i sponzory, měla jsi spoustu jednání a organizační práce. Co všechno jste si zařizovaly samy? Věřilo okolí tomu, že to zvládnete?

Musím poděkovat sponzorům, kteří nám velice pomohli i přesto, že jsme jich neměly tolik jako mužské týmy. Eko Servis nám zaplatil letenky a část startovného. Pan Igor Novotný z firmy Bauer nám poskytl oblečení - a jak se ty ušanky v kanadské zimě hodily!

Zbytek jsme si zařizovaly samy. To znamená, že jsme si doplácely startovné, půjčení auta, benzín a ubytování. Pro většinu z nás byla důležitá i podpora rodičů, protože jsme vynaložily nemalou částku ze svého. Ale za ty zážitky to rozhodně stálo!

Co se okolí a důvěry týče, velkou podporou pro nás byl i pan trenér Václav Roztočil z Berouna, za který většina z nás hraje. Před odletem nám volal celý dojatý, že konečně někdo dává do hokeje emoce a vlastní invenci nemluvě o penězích, a že se nám pokusí také pomoci.

Veřejný trénink ve městě plném kluzišť

V Montrealu jste se poprvé setkaly se Starými puškami - týmem chlapů ze Žďáru nad Sázavou, který loni vyhrál celé mistrovství. Zatrénovali jste si spolu?

Letěly jsme přes Amsterdam a Toronto, do Montrealu jsme dorazily v sobotu v noci. Pušky jsme poprvé potkaly v pondělí a všichni jsme šli rovnou trénovat.

Montreal je plný kluzišť, jsou tam všude - pod mosty, před domy, v parcích. Kdekoli je větší rovná plocha, tam najdete kluziště. Vybrali jsme jedno i s mantinely, které bylo pro trénink ideální. Jak jsme hráli, přidávali se k nám postupně i místní hráči. A dokonce na nás přišli koukat úplně cizí kluci z Čech, které jsme potkaly někde ve městě!

Už tenhle trénink byl naprosto skvělý a jedinečný zážitek. Prostě něco, co u nás jen tak nezažijete - ani rybník, ani zimní stadion. Jako když chodívali malí kluci hrát hokej na beton před barák, jenže tady se hraje na ledě a bruslení keckami nenahradíte.

Když do plánů foukne blizard

Ve druhém největším kanadském městě měla děvčata počkat do středy, než se vydají autobusem do vzdáleného dějiště Mistrovství světa v rybníkovém hokeji uprostřed krajiny lesů a jezer. Téměř 700 km znamená dlouhou cestu i v normálním počasí, teď se ale touto částí Kanady chystal prohnat blizard.

„Mami, z Montrealu musíme vyrazit hned teď, protože se blíží sněhová bouře, Tři týmy uvízly na letišti v Torontu, nemůžeme čekat do zítřka na autobus, protože prý asi nepojede.“ Hlavou mi bleskne - „Remote kontrol kids“ – na takovou dálku to nefunguje. Vysílám alespoň radu, ať dají ty naše Amazonky vědět ostatním Čechům, že jsou na cestě … kdyby něco.

Je mi jasné, že od cesty je nikdo neodradí. A taky vím, že jedinou řidičkou je moje dcera. Bojím se o ni i o všechny ostatní...

Pokračování

Marina Hofmanová