K „vítěznému únoru“.

K „vítěznému únoru“.

Koukla jsem, co kdo říká k výročí, kdy se vlády u nás zmocnila zločinecká komunistická strana, což je oficiální vyjádření našeho Parlamentu z let devadesátých.A moc jsem  zatím nenašla, snad více zítra. Tak zatím:

Jaroslav Kubera, senátor a starosta Teplic

„25. února 1948 se definitivně a na dlouhá temná desetiletí prodrali k moci komunisté. Studenti pražských škol se rozhodli vyjádřit podporu svému prezidentovi Edvardu Benešovi. Naivně věřili, že i za komunistů budou platit demokratická pravidla. Hned tady, v místech, kde stojíme, dali komunisté najevo, že totalita nectí pravidla, nectí respekt k názoru druhých,“ řekl úvodem projevu Kubera.

„Dnes mám obavu,  že si postupně zvykáme na podobný model. Alespoň formálně máme demokratická pravidla, demokratické volby i nezávislá média. Slyšíte hrůzu z mých slov? Po čtyřiceti letech po skončení totality vás opět utěšuji, že není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř,“ dodal s tím, že je to špatný výsledek 30 let svobody.

Miroslav Kalousek: „25. únor 1948 nebyl bleskem z čistého nebe. Byl výsledkem několikaletého procesu, kdy si lidé nechali líbit postupné ohýbání demokratických zásad, omezování svobody a koncentraci moci. Až přišli o svobodu zcela a zavládla zvůle. Hlavní chybou byla lhostejnost. Neopakujme ji.“

Petr Paulczyňski: „V roce 1951, kdy mi bylo 5 let, mi komunisti zavřeli na dva roky tátu do uranu, aby mi ho vrátili s podlomeným zdravím. K výročí Vítězného února vzkazuji pohrobkům: Ať vás čert vezme, svině rudý. Jak říkal táta: V 89. jsme je měli pověšet na lucerny.“

A já:  Dnes jsem shlédla na FB připomínku, jak se znárodňovalo v zemědělství a jak se se (nikoli se, ale jak oni, zločinci) zničili rolníky, jak zničili v celém státě zemědělství. Hezky to tam mj. vysvětluje naše výtečná autorka –historička Jana Volfová.

Jako panu Petrovi P., bylo mi v té době také pět let. A dobře si pamatuji, jak u nás zazvonil jednoho dne zvonek, a za dveřmi stáli dva páni v kožených kabátech a říkali mojí mamince: Jdeme vám znárodnit vaši dílnu. Nebyla to ani dílna, spíš dílnička. Dostala ji od svého tatínka jako svatební dar, byla vystudovaná keramička. Chodili jsme tam s tatínkem a já se učila dělat cosi z hlíny, co jsem viděla, že dělají oni .

Maminka to vzala jaksi sportovně, nastoupila do práce, nás, děti, dala do školky a léta pak splácela úvěr, který si u banky vzala na rozjezd svého podnikání.

Ale jiní na tom byli po komunistickém puči hůř. Byli popravení, umučení, zavření na léta jak v uranových dolech, tak na Pankráci, byla naprosto umrtvena demokracie první republiky, nastolena totalita a obnoven strach jako za fašistů.

Našim čtenářům to asi nemusím moc připomínat, ale přála bych si, aby to věděli i mladí lidé, kteří se narodili až po těch hrůzách a třeba si libují, že mají chytrý telefon a to jim stačí? Doufám, že ne.

Eva Střížovská