NULTÁ HODINA MARTINA MEJSTŘÍKA

prosinec 2018 Vystřihli jsme česky

Milí čtenáři,

nabízím vám k přečtení  - dle mne - moc pěkný, avšak dlouhý článek Igora Chauna. Když si uděláte trochu klidnou chvilku, třeba s kávou či sklenkou svého oblíbeného vánočního pití (ať už je to punč, grog, víno či minerálka nebo dokonce voda z lesní studánky) a zavzpomínáte na dobu před třiceti lety, jistě mi dáte za pravdu…

Igor Chaun je filmařem, aktivistou v oblasti duchovního rozvoje lidí, kteří o to stojí a mým oblíbeným autorem na FB. Jen kvůli němu a ještě několika dalším přátelům FB tam zůstávám. Většinu článků tam jen rychle přejedu a v duchu jejich autory lituji za jejich nenávistné výlevy…

ES

 

Tento rozhovor vyšel v časopise Reflex ve zkrácené verzi

Když jsem začal dělat znovu rozhovory pro časopis Reflex, jeden z prvních, kdo mě napadl, byl Martin Mejstřík. Můj dávný kamarád z revoluce, „studentský vůdce“, pak senátor, a především věčný rebel a buřič, který v současnosti žije osaměle u jihočeských hranic, chová zvířata a od světa se zdánlivě odloučil. Co za tím stojí? Životní hořkost, nebo naopak poznání a moudrost? A tak jsem se za Martinem vydal. Překvapil mne soulad jeho života pospolu s koněm, psem, ovcemi, drůbeží a všemožnou další zvířecí havětí. Výrazná krása prostého života ve svérázném vesnickém statku, který si Martin pomalu opravuje. Známe se s Martinem už vlastně třicet let. Pospojoval vysokoškolské fakulty v odboji proti nesmyslnosti komunistického režimu, vydával časopisy a vyvíjel spoustu aktivit, a v revoluci samé byl pak pro mne romantickým bardem, který se dokázal se zvláštní neochvějností ujmout své životní role. Pozoroval jsem ho v Koordinačním výboru studentů, kde jsem působil jako tiskový mluvčí za FAMU. Martin vystupoval na veřejnosti, velel rozhádaným studentům, jednal se zástupci Občanského fóra, tedy i s Havlem a předsedou vlády Admacem, a stal se se svou asketickou tváří a šátkem u krku doslova ikonou revoluce. O Vánocích 1989 jsme s Martinem kráčeli večer rozzářeným Václavským náměstím. Bylo už rozhodnuto, bylo to jasné. Komunisté padli, prohráli. Koupili jsme si dvě lahvová piva a prošli náměstím s radujícími se lidmi. Všude bylo množství vtipných plakátů a nápisů, vyjadřujících radost ze svobody. A na studentském stávkovém výboru na DAMU se už několik dnů vršily hromady smažených kaprů, které posílali „svým studentům“ vděční lidé ze všech koutů republiky… Nedalo se to sníst, kolik toho bylo. Co se stalo pak s Martinem? Proč nikde trvale nezakotvil, proč nedobyl výrazného úspěchu, proč dokonce přišel i o rodinu? Narodil se snad a žil Martin Mejstřík především proto, aby se účastnil revoluce a pomohl nás převést do demokracie, díky níž vzniká i tento rozhovor?

 

Narodil se snad a žil Martin Mejstřík především proto, aby se účastnil revoluce a pomohl nám k demokracii, díky níž vzniká i tento rozhovor?

Ahoj Martine, děkuju, že jsi mne přijal. Pověz mi, čím je pro tebe pobyt v tomhle romantickém, ale zároveň dosti zchátralém a zvířaty zaplněném statku? Je to azyl po prohře, nebo vítězství po dlouhém boji? - Natvrdo mi to řekni!

Určitě to není útěk - a nevím proč po prohraném boji!?!

Máš v životě nejen vítězství, ale taky hodně pádů. A já se tě budu ptát na oboje. Kdo vlastně jsi? Bývalý studentský vůdce, spisovatel, novinář, rebel, senátor, magistr loutkářství, anebo bača obklopený ovcemi a hovňajzem na dvoře, v domě bez vody, v staromládenecky archaickém binci tří světnic?

(Martin se směje.) Vyber si, Igore… Tys četl moji knížku, deník, já to tam popisuju.

Martine, tvůj příběh je hodně známý. Já bych se spíš chtěl dozvědět, jestli je ve tvé duši hořkost? Je tohle azyl člověka, který nenaplnil své životní cíle a ideály?

Já je naplnil. Tohle byl můj sen a já si ho plním. Já si užil města, užil jsem si ho až na dřeň. Až tak, že jsem věděl, že když tam zůstanu ještě o půl roku déle, tak umřu. Město mi hodně dalo, ale pak mě vysálo a já se vrátil k tomu, co jsem chtěl už jako kluk. Žít na venkově u lesa v kontaktu s přírodou. Tak si to tady plním. Co je ale určitě prohra, že tady jsem sám. Že tu nemám rodinu, že to dopadlo, jak dopadlo.

Já u tebe vnímám asi tři základní, pateticky řečeno, tři kalichy hořkosti, vypité Martinem Mejstříkem téměř do dna. Nevyrovnání se naší společnosti s komunismem, tvoje pracovní uplatnění se v demokratické společnosti, kterou jsi pomáhal vytvořit, a pak to, co se ti stalo s rodinou a manželkou Petrou.

Vyrovnání se s komunismem – jo, máš naprostou pravdu. Já jsem to asi jako jediný z té naší revoluční studentské party zkusil dotáhnout do konce. Toho období šesti let v Senátu nelituju, bylo to strašně vysilující, zároveň intenzivní, byl jsem tam sám voják v poli. Ale mě ta práce strašně bavila a myslím, že jsem tam nechal obrovskej kus práce. Chtěl jsem dotáhnout revoluci, dokázat, aby komunisti byli postaveni mimo zákon. Připravil jsem novelu trestního zákona o zákazu propagace komunismu, což by v důsledku vedlo k zákazu KSČM. Byl jsem v parlamentu 2002 až 2008. Za tu dobu jsem zákon třikrát předložil a dvakrát ho sněmovna smetla ze stolu. Napotřetí dokonce i Senát. Ne komanči – pravicová ODS! To bylo pro mě velké rozčarování. Absolutní popření všeho, co jsme chtěli.

Jak si to vysvětluješ?

Základní chyba se stala na začátku. Pokud beru jako konec „sametové revoluce“ volbu Václava Havla prezidentem, tak ta komunistická partaj se měla hned potom zakázat. Myslím, že oni s tím dokonce počítali, že budou zakázaný. Potom ale zjistili, že to nebude tak žhavý, otřepali se a rozjel se scénář, pravděpodobně připravenej už za Gorbačova v Moskvě. U nás v něm sehrál stoprocentní roli prognostický ústav. Začalo zakládání akciovek, družstev, zapojení komunistů do nových ekonomických struktur. Já myslím, že jestli je někdo na chvíli vyhodil z konceptu, tak to byla právě ta prudkost studentské revoluce. A pak už všichni ty komunisty potřebovali. Na kupčení. ODS, lidovci, všichni.

Když jsem točil ke dvacátému výročí dokument Po stopách revoluce s bývalými studentskými vůdci, byl jsem i za Markem Bendou. Zeptal jsem se ho na tebe a on říkal: nemožno spolupracovat s Martinem Mejstříkem. Nepochopil nikdy, jak se dělá politika a postupem času získal v parlamentu pověst neřízené střely. Začali od něj dávat ruce pryč i ti, kdo by s ním jinak spolupracovali. Nikdy nepochopil, že politika se dělá jednáním a kompromisem. Byl tak tvrdohlavej, že sám sebe postavil mimo hru.

(Martin zvedne hlas.) Ten nezažil nic jinýho než parlament! Marek Benda je pro mě jedno obrovský zklamání. Patřil k nejužší skupině, která řídila celou tu studentskou stávku, s ním jsem to odtáhl, tehdy byl mladej a plnej ideálů. Změnil se neuvěřitelným způsobem! On ani nemůže říkat nic jinýho, protože on je na rozdíl ode mne obchodovatelný!!!

To je hezký slovo. Není tato naše demokratická politika ze své podstaty OBCHODOVATELNÁ? Mechanismus něco za něco?

Byli jsme asi naivní… Jsem schopen dělat kompromisy. Ale ne týkající se idejí. Všichni víme, že nebude království Boží na zemi teď hned, ta cesta je dlouhá a nikdo z nás není svatej. Politik by měl být připraven na kompromisy v tom smyslu, že k tomu cíli nedojde hned. Ale neměl by měnit svůj cíl! V českém parlamentu, s výjimkou prvních dvou federálních let, nejde o ideály, ale o byznys. O kšefty. Protože kdo má moc, má peníze, kšefty, dotační tituly.

Zkusili to někdy i na tebe?

Se mnou to zkusili jednou. To bylo napřímo. Ty uděláš tohle a my tohle. Pro mě by to bylo velmi výhodný. Ale pak poznali, že to nemá smysl. Mejstřík je neobchodovatelný. Já s tím šel do politiky, že se nenechám koupit, mně šlo o ty ideály.

Považovali tě v době boje za zákaz KSČM za donkichotského rytíře se zpozdilým a už neaktuálním tématem?

Předložil jsem tu novelu zákona se senátorem Štětinou, když jsem v něm získal spojence, v roce 2004. Vysmívali se nám, že se to mělo udělat už dávno a teď jsou už důležitější témata. Pokládám za obrovský úspěch, že se mi podařilo to téma tehdy vrátit na jednací stůl. Nakonec dokonce zakázala Poslanecká sněmovna Mejstříkovi vystoupit na půdě parlamentu. To bylo neuvěřitelný...

 

Jsem schopen dělat kompromisy. Ale ne týkající se idejí.

Martine, já pak řeknu něco, kde tě hodně pochválím. Řeknu čtenářům i ty krásný historky, co s tebou mám. Pro mne jsi kladný hrdina. Ale zároveň i člověk, který má za sebou až překvapivé množství proher… Nepřijatej na gympl, vyhozenej z peďárny... Za revoluce jedinej Mejstřík obviněnej ze zpronevěry jednoho tisíce dolarů, v rámci peněz připravených na cestu do Ameriky. Ty se domníváš, že to spoluinicioval Šimon Pánek, tvůj velký rival ve Studentském stávkovém výboru. Nesl sis z toho dlouho smutek. Pak problém se žádostí o příspěvek na zaplavený malostranský byt při povodních, který vám už papírově nepatřil. I když jste tam měli velkou reálnou škodu. Pak prohra s nepotrestáním komunistických zločinů v parlamentu. A další prohra, nezvolení podruhé senátorem v roce 2008. Čekal jsem s tebou před těmi devíti lety, s tvými přáteli a tvou půvabnou asistentkou Neelou, v tom suterénním baru v Dejvicích… A když odvysílali výsledky, že Mejstřík ne, byli jsme smutní, a já tam viděl nádhernou mladou slečnu, což byla jedna ze tvých dcer. Ale zase jsi říkal, že se proti tobě při volbách spikli, někomu jsi za to dával vinu.

V té vysoké politice jsem byl šest let a neměl jsem tam moc přátel. Tam bývá zvykem si tykat. To je běžné napříč partajema. Všichni si tykaj s komoušema, já ne. Já to beru jako projev přátelství. S lidma, co mne podrazili, jsem si tykal. Michael Kocáb a Martin Bursík, tehdy předseda Strany zelených. Bursík proti mně postavil na Praze 1 v té volbě do Senátu kalibr - Michaela Kocába. Když jsem ho sháněl, tak se zapíral a nebral mi telefony. A Michael Kocáb, který mohl kandidovat kdekoliv v republice, jen rozhodil ruce a řekl, že to Martinovi slíbil. Bouda jak hrom. To se nezapomíná.

Už tě tam nechtěli?

Ne, protože jsem zatápěl všem. Já jsem je s těma komoušema nesmírně sral. Protože všichni je potřebujou.

Jako kdybych tak trochu slyšel Mirka Dušína…

 

Obraz Jedlíci brambor (Aardappeleters) je malba Vincenta van Gogha z roku 1885, jeho první velké dílo vůbec.

Ale předtím byl další průser, s tím bytem malostranským. Já tam předtím u vás byl, v tom krásném idylickém bytě, pamatuju si tu vůni a sílu domova, která tam panovala, ty, Petra a vaše tři dcery… Vy jste pro mě byli archetypální buňka. Něco jako Jedlíci brambor od Vincenta van Gogha. Jenže tys o tu rodinu přišel...

To se stává mezi lidma.

Co se stalo?

To je hodně osobní, rozešli jsme se s Petrou. Udělal jsem hodně chyb, neřešil jsem věci, které byly pro Petru důležité, ale já je považoval za prkotiny. Petra byla introvert, začala nám váznout komunikace. Já myslel, že stačí, že se máme strašně rádi, že máme krásný děti, byt, co jíst, že panuje svoboda, že žijeme ve svobodný zemi…

Objevila se tam jiná žena?

Když porozumění nenajdeš doma, hledáš ho jinde. A potkáš-li takovou ženu, tak ti to dá obrovský křídla.

Ty ses chtěl pak vrátit k rodině?

Nikdy jsem neodešel. Rozváděl jsem se pět let, nevěřil jsem, že to Petra myslí vážně.

Cítila se zraněná?

Určitě. Ale já chci Petru šetřit, tyhle věci se nemají tahat na veřejnost.

Tak já ti něco řeknu. Právě u vás mi to bylo obrovsky líto. Vaše rodina mne fascinovala a působila jako pozitivní vzor. Byli jste prostě krásní. Já sám jsem nikdy neměl odvahu rodinu založit, právě proto, abych nezklamal. Znal jsem se…

Děkuju, ale co ti na to mám říct...? V době, kdy jsme se brali už jsem byl nějak srozuměn s tím, že je můj život jedna velká houpačka. Petra, rodina… To byl můj jediný pevný bod ve vesmíru. Asi se mělo stát, abych přišel i o něj. Do teď se ptám, proč. Co se mnou má Pán Bůh za plány? Má ještě nějaké?

 

Měl jsem Martina rád už za revoluce, pevného, hubeného, pokuřujícího mladého muže s jiskrným pohledem...

Martine, měl jsem tě rád už za revoluce, pevného, hubeného, pokuřujícího mladého muže s jiskrným pohledem, absolutní rozvahou a pevností. Člověka, který perfektně jedná se zástupci Občanského fóra, zároveň člověka citlivého, se kterým jsem vnímal určitou vnitřní spřízněnost. My jsme se prostě od začátku měli rádi. Máme podobný povahy, věřili jsme si. Existoval tam váš legendární a táhnoucí se boj se Šimonem Pánkem, pak to skončilo vaším dvojpředsednictvím Studentského stávkového výboru. A já pamatuju, jak jsem se vždycky cítil na tvé straně, rozuměl jsem ti. Já ti to říkám ne proto, abych tě dojal, ale abych já sám pochopil, proč od té doby do jisté míry tápeš a často i prohráváš? Kde je zakopanej pes? Tys měl být člověk na výsluní společnosti, něco dotáhnout, dokončit, šéfovat velkému časopisu, nakladatelství, nebo být ředitelem nějakého Ústavu dějin! Nebo mít divadlo, prostě radost a úspěch! Pomož mi s rozkrytím toho Martina. Někteří říkají, že Martin zklamal, že je naivní a naštvanej na život a uchyluje se ke konspiračním teoriím typu, že sametová revoluce byla podvod, že vše bylo připraveno!

Nepomůžu ti. Že to bylo připravený je jasný jak facka. Jestli říká někdo, že jsem naivní, že věřím konspiračním teoriím, tak je s odpuštěním sám vůl. Ať si vleze do archivu, pár papírů zůstalo, kdo má rozum a cit a intuici, tak mu musí cvaknout, jak to tu všechno proběhlo. Dlouho jsem se tomu bránil, dlouho jsme věřili dokonce i Václavu Klausovi, deset let od převratu nám trvalo, než jsme vystřízlivěli a přišlo naše Děkujeme, odejděte! Když se teď podíváš, co to je za monstrum a co ten prognosťák vyprodukoval… A to samý druhý monstrum - Zeman, vždyť to jsou dvojčata! Jaký konspirační teorie? To není náhoda, oni si rozebrali politickou scénu! A to ještě někde vzadu číhá Vladimír Dlouhý. Konspirace. To je něco, co tě v médiích dehonestuje, no jo, řekne se, to je ten blázen, cvok. Ano, je snazší hovořit jako Monika Pajerová o nejúžasnějších dnech a letech, které strávila díky revoluci. Tímhle končí film Olgy Sommerové o studentech z roku 1989. Že jsme ta nejšťastnější generace… Nejsme, nemůžeme být!

Protože jsme podvedená generace?

Ano. Protože se nepovedlo to, v co jsme věřili. Jsem tady… a vím určitě, že mám na víc, než utahovat šroubky na koloběžkách. To je totiž moje současné zaměstnání. A ještě jsem za to pucovanej, protože... jsem zkurvil nějakej šroubek.

Tohle říká člověk, z jehož síly a odhodlanosti jsem byl unešen, z jeho tahu na branku, už když jsme chodili za totáče do jeho půdního bytu dělat studentský časopis Kavárna…? Já na vás koukal jak na polobohy! Na tebe, na Jolanu Šopovovou, na Gábinu Kopeckou, jaký jste pracanti a hoříte nadšením… Proč tenhle člověk, stále ještě mladej, je teď na vesnici, má, promiň, posranej dvorek, a živí se utahováním šroubků na koloběžkách?

 

Co já vím??? Narodil jsem se v blbý době! Asi...

Co já vím??? Narodil jsem se v blbý době! Asi... - Tahle společnost lidi jako jsem já prostě vytěsňuje. Prostě sem nepatřím. V časopise Kavárna nešlo jen o Mejstříka, byli jsme úžasný tým. Mladí. Obrovská síla, synergie mozků… Na to rád vzpomínám. Zopakoval jsem si to pak v Senátu. Se stejnou energií, zarputilostí a tvrdohlavostí. Ale tam byl už problém, že jsem v tom byl sám. Nicméně jsem strašně hrdej na to, že jsem jim tam SÁM zamotal šišku natolik, že se museli spojit všichni zmetci, co tam seděli napříč spektrem, aby mě dostali ven. Beru to jako poctu. Takový práce jim to dalo…

Není to paradox…?

Ano, paradox je, že jsme volali po slušných lidech do politiky, a když jsem se tam ukázal, tak se všichni odtáhli. Přátelé a kamarádi koukali z povzdálí. Jakobych se tím, že jsem vlezl do té tzv. vysoké politiky něčím strašlivým pošpinil. Zvláštní to bylo. Poznal jsem při přípravě toho zákona šílený osudy, jak komunisti lidem ublížili, konkrétním lidem. Byl jsem bezmocný proti tomu neuvěřitelnému, nelidskému stroji, ale vlil jsem jim aspoň trochu energie do žil. Igore, slyšel jsem takovejch osudů… A ti komouši ty lidi drtí do dneška… Vzal jsem tedy motyku a šel po kořenech toho zla. Pustil jsem se do bývalých komunistických soudců a zkorumpovaných soudů a ODS se mohla posrat... Proto mě potřebovali dostat pryč. Mluvíš o duchovnu a ptáš se, proč jsem tady? Proto jsem tady. Mě by ta Praha zabila. Potřeboval jsem si zachránit duši. Jsem tu obklopenej přírodou, zvířatama a dobíjím zpátky energii, kterou jsem poztrácel po cestě.

Funguje to pořád?

Pořád tu energii mám a upřímně řečeno, byl jsem tady dlouho stoicky spokojenej, protože nevidím rozdíl mezi prezidentem a dobrým zámečníkem nebo sedlákem. Pakliže jsou to pracovitý, čestný lidi. Kašlu na tituly před a za.

Dlouho jsem byl v stoickém klidu znamená, že už tě přešel?

Já tu nasával atmosféru venkova, učil jsem se tu žít, vycházet s těma lidma. Jsou úplně jiný než ve městě. Jsem tu ale v podstatě v emigraci. Nemám tu přátele, příbuzný, nikoho… Ti zůstali na severu, nebo v Praze. A nikdo ti nepomůže. Chovám sám ta zvířata, zabíjím ta zvířata a zároveň se k nim chovám tak, aby byla spokojená. Ale letos jsem si uvědomil, že mi je padesát pět let a že mě je na utahování šroubků u koloběžek přece jen škoda. Jenže - co s tím?

Pracovat. Dát si cíl, kruci...!

Hele, já to zkoušel na mnoha stranách, ale narážím, nejde to prorazit. Zkusím teď zase něco, protože i utahování šroubků u koloběžek končí.

Co se stalo? Ty ses pohádal i u koloběžek?

 

Vyšla mi ta knížka, Deník aneb řekněte jim, že sametová. Šílený energie jsem do toho dal.

Hele… Nenechám si srát na hlavu, to je můj problém. Nebaví mě dělat zbytečnou práci, i když je to obživa... Vyšla mi ta knížka, Deník aneb řekněte jim, že sametová. To můžeš jmenovat jako další neúspěch. Šílený energie jsem do toho dal. Jedinou recenzi napsala naše kamarádka. Rozdáš patnáct knížek novinářům, nevyjde ani čárka. Nebyla na pultech, distribuce mizerná… Co se to děje?

To byla knížka, kde jsi zopakoval a udělal souhrn, co bylo kolem listopadu 1989, své zkušenosti. I o mě tam hezky píšeš, já ti děkoval.

Je to velmi osobní výpověď o naší době. Psal jsem to v podstatě patnáct let. Ale bylo v tom těch šest let senátu. Já neumím psát jako naši páni prezidenti, při jiné práci. Nechal jsem v tom hodně času, energie, peněz, svou duši. Měl jsem z ní dobrý pocit, ale… Ano, Igore, máš pravdu, je tam hodně vzestupů a hodně pádů. Potřebuju restart.

V jednu chvíli jsi byl studentský vůdce. Pak senátor s krásnou rodinou, skoro jako v prvorepublikovém filmu. A teď usiluješ o restart. Existuje knížka Nultá hodina od spisovatelky Agathy Christie. Detektivka, která je založená na myšlence, že každý člověk se narodil proto, aby v životě splnil v určitou chvíli důležitou roli. Alespoň jednu. Ona to jako detektivkářka pojala ve smyslu detektivní zápletky. Být třeba svědkem padající mrtvoly z okna nebo vraždy u řeky. Avšak mě připadá, že touhle NULTOU HODINOU Martina Mejstříka byla revoluce. Jak si tě pamatuju, a nechci tě tím dojímat, že pro mě jsi byl rytířem, člověkem, který jako správné ozubené kolečko zapadl ve správném okamžiku do své životní úlohy a naprosto pevně ji plnil. I za ostatní studenty. Čelil všemu tomu chaosu, dokázal jednat, být neústupnej. A ono šlo o hodně. Možná je to ve vesmíru opravdu zařízeno tak, že má člověk splnit především nějakou úlohu, projít historickým okamžikem, i kdyby pak měl třeba uklouznout na slepičinci tady na dvoře a skončit. I kdyby se to stalo, tak pro mě zůstaneš Martinem Mejstříkem ze studentský revoluce 1989. Jsi pro mě frajer. Neponořil jsem tě do mlčenlivé zádumčivosti?

No… Já Ti tak trochu nevím, jestli ten rozhovor dělat. Mám pocit, že už jsem všechno řekl. Možná už bych měl mlčet…

Se mnou nebo vůbec?

Vůbec. Nedokážu říci jako Monika Pajerová, že jsme nejšťastnější generace, to nepřestanu té Olze Sommerové vyčítat, že tím uzavřela ten film. A nevěřím to ani té Monice. Ona jenom říká, co chtějí všichni slyšet. Igore, já prostě z toho převratu nemám vůbec dobrej pocit. S obrovskou radostí vzpomínám na dobu před, protože v tom bylo vše cos říkal, energie a naděje… Byli jsme svobodný, riskovali jsme, ale byla v tom obrovská naděje. Víra. Co se stalo na Národní, to byl skutečný masakr, že mi z toho doteď mrazí. Já jsem chtěl organizací demonstrace 17. listopadu 1989 na Albertově skončit, a ono to tím pro mne vlastně začalo. Obrovskej zápřah. První rána do zad byl ten Šimon Pánek, když se objevil. Ve středu 23. 11. se narval se svou studentskou Stuhou do stávkovýho výboru a v ten moment začaly obrovský komplikace. Do té doby to táhla naše parta okolo AMU, my byli sehraný, znali jsme se, věřili jsme si i díky Kavárně a díky tomu, co jsme prožili minimálně dva roky předtím. A najednou se tam narve Pánek s bratry Bendovými a Martinem Klímou, kteří neudělali vůbec nic, akorát měl Klíma plamenný projev na Albertově, a to byl celý jejich příspěvek. Příchodem Šimona Pánka a téhle party se začalo všechno komplikovat, půtky o moc, a najednou já musel řešit Pánka, který nám neustále vrážel s tou svou Stuhou kudly do zad. Já přitom musel držet JEDNOTU těch studentů. Kluci Bendovi i Martin Klíma nakonec pozitivní práci odvedli. Ale Šimon byl neštěstí, nevím doteď proč to dělal. Pro mě převrat znamenal obrovský vyčerpání, já to neprožíval euforicky. Cítil jsem obrovskou zodpovědnost - dotáhnout celorepublikovou studentskou okupační stávku do konce, aby komanči padli a národ zvolil toho Havla.

A povedlo se… Vzpomínáš, Martine, jak jsme na Vánoce 1989 kráčeli s těmi lahváči Václavským náměstím a byli šťastní, že je vyhráno? Lidi slavili, my pili to pivo a všude byly vtipné nápisy, lidová tvořivost, podobně jako v roce 1968…

Vzpomínám. Ale necítím žádný zásluhy, já jsem doteď vděčný všem lidem, co se přidali a pomohli nám ten převrat udělat. A jsou to bezejmenný lidi v republice, kterým při každém rozhovoru děkuju. Generace našich rodičů musela zahodit strach, dělníci ve fabrikách…, z toho, co se stalo v roce 1968. Tihle lidi nám nakonec uvěřili, že ten zkurvenej komunistickej režim už musí padnout a že stojí za to bojovat s náma za svobodu. A přidali se ke studentům. Tihle lidi udělali ten převrat. Ne já. Já byl jen prostředník. Pro mě to není něco výjimečného v mém životě. A když jsme u toho - nechci uklouznout na dvorku, protože jsem svou úlohu už splnil. Ještě ne.

Ze společenského hlediska jsi zdánlivě klesl, prací i výdělkem, ale cítíš se zase svobodný?

Jasně, že. Jsou bohatí politici i podnikatelé, ale mají méně svobody než já… Víš, nejsem si jist ale, jestli je to moje zásluha. Možná je to spíš dar od Pánaboha. Souvisí to určitě s dětstvím. Vyrůstal jsem v horách, byl skaut… Moje první víra byla v přírodu. V harmonii a energii, kterou Stvořitel tady vytvořil a kterou nás nabíjí. Když chceš a otevřeš se. To byla moje první víra. Pak jsem byl dokopaný k víře, která je trošku jiná, křesťanská. Ale to se nevylučuje. Energie zůstává, i když padesát pět let dostáváš přes hubu, já ji pořád mám, Igore. Jsem schopnej udělat třeba i znova převrat. Ale potřebuješ mít PRO KOHO. Pro koho mám ten převrat znova dělat? A s kým...???

Teď se tu objevil tvůj anděl strážnej…

No… Takže jsem se stáhl, abych si uchoval svou svobodu. Svoji integritu. Já se nechci rozprodat.

 

Neviděl jsem u Martina zanedbaný statek. Já viděl rajskou zahradu, možná archu Noemovu.

Jeden náš kamarád historik u tebe nedávno byl a přiznám, že pak říkal, že byl vyděšenej. Že to tu nemáš opravený, všude zvířata, zakopáváš o ovce, slepice a kočky a taháš vodu ze studně… Že to tu je zanedbaný. Přiznám se, že když jsem přijel, svítilo šikmé odpolední slunce a ozářilo v tvém panství podivuhodnou symbiózu člověka a krásných spokojených zvířat. A neviděl jsem zanedbaný statek. Já viděl rajskou zahradu, možná archu Noemovu. Máš to tu náročný, a z mého pohledu zároveň i krásný.

Víš, čeho se oni v tom Senátu nejvíc děsili? Když na tebe nic nemají. Já nikdy nic nevzal a nevezmu. Když na tebe nic nemaj, nemůžou tě zneužít, zmanipulovat, vydírat. Jsi svobodnej, můžeš jim do očí říkat, co chceš, a oni musej držet huby. Ano - ale zároveň jsi „neobchodovatelnej“.

Protože jsou to oni, kdo mají máslo na hlavě…

A to je strašně sere. Je jim to nepříjemný, protože ty jim ukazuješ zrcadlo, to jejich svědomí, který si pošpinili a styděj se za to v hloubi srdce. Někteří - co to svědomí ještě mají. A ponižujou tě o to víc. Musej poslouchat ten sekretariát, ty šéfy, kmotry…, musej zvedat ty pracky, jak jim to nařídí partaj...

Potom, co jsi odešel z politiky…

Upřímně řečeno, mně ten systém dělá problém nejenom v politice. Já když to spočítal, tak mám od roku 1990 už teď šestnácté zaměstnání. Ten model se pořád opakuje.

Jak bys ten model nazval?

Asi neumím ohnout hřbet. V různých firmách to probíhá různě. V té poslední jsem odmítal dělat věci, který jsou zbytečný. A taky se zastávám lidí, kteří jsou opakovaně drceni tím naším divokým kapitalismem. To je žhavé téma. Jsem v kraji, kde je obrovská nezaměstnanost. A lidi jsou proto nestateční a strašně nesvobodní. Proto si zaměstnavatelé můžou dělat, co chtějí. A já jsem pak za buřiče. Dokud ale budou lidi takhle ohýbat hřbety, tak po nich bude stále někdo šlapat!

Jak vnímáš současnou politiku a blížící se volby?

Podívej se, co Zeman? Dobře, přišel, odejde. Klaus to samý, komanči nebo Babiš nakonec taky… Já si moc vážím lidí, kteří bojovali za druhý světový války, na západní frontě i východní. Lidí, co mají hrdost, čest. Lidí, co bojují proti zlu, totalitě. Dělníka, který se ve fabrice po právu postaví svému šéfovi. To je důležitý! Pořád to směřuje k té svobodě. Jsme stvořeni pro svobodu. Zároveň ale ta pravá svoboda velice souvisí s pokorou. A já tady mám zvířata možná i proto, aby mi to připomínala. Každý den vylezu na zápraží, podívám se na statek, na přírodu, na stromy, co jsem vysázel, na to, co mi běhá po dvorku, a uvědomím si, jaký je to obrovský zázrak! A že jsme toho součástí. A čeho se bojím, že člověk ve své pýše je schopen ten svět zničit. Já vím, že Pánubohu to je jedno, jedna planeta zanikne a druhá vznikne. Ale přijde mi to škoda, protože svět, ve kterém žijeme, je nádhernej zázrak a obrovský dobrodružství. Co je proti tomu lidská hamižnost, peníze, kariéra, moc? Ničíme si ten svět, sami sobě ho ničíme, i těm, co přijdou po nás.

 

Upřímně, žil bych radši v jiném století. Tohle není moje století.

Takže mi pověz na závěr, máš v sobě naději?

Upřímně, žil bych radši v jiném století. Tohle není moje století. Mé století je támhle ten žebřiňák, tenhle statek, doba, kdy nebyla televize ani pára a lidi žili v absolutním propojení s přírodou. S hlubokou pokorou ke Stvoření. A daleko víc sepnutí sami se sebou.

Ale uvědomuješ si, že Stvořitel nedělá chyby? Když tě poslal teď sem, i s tvou NULTOU HODINOU, že to není omyl, chyba v matrixu?

(Martin se usměje.) Já se snažím se mu příliš nezpěčovat. Ale kdyby se mě Pánbůh zeptal, tak bych mu poradil, že chci před páru.

Martine já ti za tohle povídání děkuju. A mám tě moc rád. Sedíme při svíci u tebe ve světnici, už se setmělo, a mám takový skrytý přání. Byl bych opravdu šťastnej, kdyby tě tohle naše po letech povídání, zvláštní a romantický setkání, v dobrém slova smyslu nakoplo a posunulo…

Já si tady sám vystačím. O mě nejde. Ale myslím si, že bych mohl být přece jen pro lidi prospěšnější. Že ty hřivny od Pánaboha tady přece jen trošku zakopávám. A je mi to líto. Ne kvůli mně. Já jsem tu spokojenej. Ale člověk nemá žít jen sám pro sebe.

Já ti moc děkuju, bratře. A nemohl bys mi, prosím, říci na závěr, že mě máš taky rád?

Mám tě rád, Igore. Moc. A děkuju.

 

Igor Chaun (psáno pro Časopis Reflex, 14. září 2017)