Všechno souvisí se vším aneb Co má společného vernisáž na Spořilově s vědecko-kulturním festivalem na Špicberkách? Příběh druhý - Co najdeš v lese.

Příběh druhý – Co najdeš v lese, přinese Frutti di bosco

Soubor dřevěných „plodů lesa“ doplněný o výběr grafických značek na stěnách, vše z dílny Jana Schickera, to je premiérová nabídka tradičního Spořilovského salonu v nově zrekonstruovaném výstavním prostoru Geofyzikálního ústavu Akademie věd.

Spořilovští vědci jsou vyhlášeni dlouholetou tradicí pořádání výstav, jak jsem zmínila už v prvním příběhu. Za totality unikl za zdí ústavu pozornosti cenzorů nejeden „indexový“ výtvarník, což by se určitě mělo čas od času připomínat, i když už je to naštěstí dávno. Mimo vlastní výstavní řadu hostí Geofyzikál také přehlídku prací autorů žijících nebo působících v dané městské čtvrti - Spořilovský salon, jehož aktuální počin nese pořadové číslo XIII.

Jan Schicker vystavuje na akademické půdě již poněkolikáté. A když jsem zjistila, že měl svou první výstavu ve Fyziologickém ústavu, hodně mě to pobavilo, protože právě ve FZÚ jsem se s aktivitami tohoto druhu ve vědeckých institucích seznámila poprvé.

Mladému muži pocházejícímu z výtvarné rodiny jistě nebyla na škodu strojní průmyslovka, ani tělovýchovné studium na FTVS, které předcházelo „Hollarce“ – tedy již plně výtvarnému zaměření. Než Schicker přešel na klidnější cestu práce se dřevem, které tak nápaditě přetváří do plastik a artefaktů, živil se v drsném světě grafického designu a reklamy, kde získal i řadu ocenění.

Návštěvníci se mohou seznámit s řadou jeho značek, logotypů a piktogramů, mnohdy vtipně oglosovaných. Je mezi nimi i nové logo pro Ústav makromolekulární chemie, kam zakomponoval tradiční historickou značku. Při této příležitost nezbývá, než s povzdechem podotknout: Jaká škoda, že názory takových grafiků nezajímaly před pár lety vedení AV ČR, než dosti nezdařile vyměnilo promyšlené Solperovo logo za nic neříkající „inovovaný“ knoflík své současné značky. Z kontextu pak vyplývá i konstatování, že život značky je mnohdy velmi pitoreskní a prochází zajímavým vývojem. V představeném souboru se zrcadlí téměř čtyři dekády autorovy práce a zároveň jím autor odpovídá na otázku, jaký je současný stav této části oboru.

Dřeváci, jak své sochy autor při vernisáži pojmenovával, jsou vtipné, nápadité a k pohlazení lákající. Promlouvá z nich kresba dřeva, vtipný „obsah“ i barvy, autor do nich vdechuje svou invenci, technickou zdatnost i umělecký cit. Tito dřeváci jsou bezesporu osobití, krásní a inteligentní.

Výstavu Jana Schickera můžete navštívit do konce října v pracovní dny od 9:00 do 17:00 hodin na adrese Boční II/1401, Praha 4. Současně se vám představí i Payerův obraz Záliv smrti, o němž jsem vyprávěla v příběhu prvním.

Epilog II

A kde je souvislost se Špicberkami, ptáte se? Napovím: přišla jsem z vernisáže, usedla k počítači a hned na mne vyskočila zpráva od Zdeňka Lyčky, kamaráda a našeho redakčního příznivce. Informoval v ní o letošním vědecko-kulturním festivalu, jehož část se konala ve špicberském  Domě Julia Payera. Takové výzvě prostě nelze odolat, proto ještě ten příběh třetí…

Text a foto z vernisáže Marina Hofmanová

První příběh zde

Třetí příběh zde