Svět dle Kojzara

červen 2018 Vystřihli jsme česky

Před deseti lety

 

7-8 2008 Ohlasy a názory česky

Různým politickým veličinám, po hadrovém podvodu v roce 1989 jen dočasně zkrotlým, už zase otrnulo. Jsou to komunisté, lidé zvláštního ražení, kteří netrpělivě čekají na opětovné uchopení moci. Sdružují se jako dříve se soudruhy z východu, vyzývají „k boji proti imperialismu a státnímu terorismu v čele s USA a proti sionofašismu, kteří se spojili, aby zničili Slovany.“ (Sergej Kosťjan, tajemník komunistické strany Běloruska v rozhovoru s Haló novinami ).

KSČM, stará strana v novém kabátě ozdobeném třešničkami, se navenek snaží tvářit jako akceptovatelný partner ostatních parlamentních stran, ale má ve skutečnosti docela jiné cíle. Měla je podle přesně připraveného plánu vždycky, pod jakýmkoliv jménem, a uplatnila je především tehdy, když na podzim roku 1989 naivní „revolucionáři“ cinkali klíči a skandovali svoje „Nejsme jako oni.“ Opravdu nebyli. Byli totiž hloupí, na mazané komunisty nestačili.

Mezitím, co se jedni předčasně a bláhově radovali, že komunistická éra skončila, soudruzi už pilně rozkrádali peníze různých organizací, rozdělovali si funkce v bankách a na jiných důležitých místech v hospodářství nového státu. Věděli dobře, kde je start k novým kapitalistickým zítřkům, sami k němu dali povel. I v zahraničí měli různé své lidi, jako například Daniela Strože, emigranta, vydavatele mnichovské edice „Poesie mimo domov“, který je dnes v parlamentu EU poslancem za KSČM. A nebo tu máme Koženého, toho vyslali soudruzi i s rodiči do emigrace, studovat, aby se jim vrátil použitelný pro další úkoly. Jenže ten je zklamal, začal podvádět a hrabat jen pro sebe... takže nakonec musel uprchnout před mstící rukou dělnické strany. A před těmi, které okradl. Ale pokud někdo okrade lidi sofisticated, jako například Vovka Železný, dřívější ředitel televize Nova, za kterého nakonec pokutu za jednostranné porušení smlouvy s panem Lauderem zaplatili všichni občané státu, nestane se nic. Pan Železný se ještě rychle nechal zvolit poslancem do parlamentu Evropské Unie, a tam si teď klidně a důstojně sedí, chráněn imunitou. A lid obecný ho obdivuje, jeho podvody jsou v očích malých českých človíčků jen kavalírský delikt.

Jedním z pozoruhodných reliktů té nedávné a stále živé minulosti je „významný předlistopadový novinář Rudého Práva“, ještě v září 1989 oceněný v soutěži Julia Fučíka za „významné publicistické materiály, přispívající k boji za přestavbu naší společnosti a odhalující skutečné záměry protivníků socialismu“: Jaroslav Kojzar. Jeho nelibá sekernická novinářská činnost bývá označována jako „kojzarovská žurnalistika“. Dnes je opět žádaným autorem, píše, stejně jako po celý život, o novodobých kolaborantech a přisluhovačích cizích sdělovacích prostředků. Nová je v jeho článcích obhajoba bývalých komunistických funkcionářů, například Karla Hoffmana, odsouzeného za napomáhání invazi v srpnu 1968. Umožňuje tak nám „krajanům v zahraničí“ , abychom ho trochu poznali, dříve jsme k tomu (naštěstí !) neměli příležitost.

Právě teď se soudruh Kojzar probudil, či tedy probuzení předstírá, když ve svém článku v Haló novinách z 16. 6. 2008 , nazvaném „Český dialog bez dialogu“, tvrdí, že se mu časopis, který vychází už od roku 1990 dostal „náhodou do ruky“. Pravděpodobnější je, že byl pověřen na schůzi strany, aby se tím zabýval.

Jeho formulace jsou opravdu podivné. Časopis Český dialog šíří i Česká centra, podle Kojzara prý kulturní instituce „v područí“ (!) zastupitelských úřadů.

Kojzar je pobouřen obsahem časopisu, cože se to prý těm krajanům, v zahraničí žijícím, o Česku píše. Vzpomíná asi nostalgicky na časopisy, tištěné na křídovém papíře, s obrázky dívek v kroji ve stylu „zítra se bude tančit všude“ , s různými pozitivními zprávami o výdobytcích socialismu, které kdysi pro krajany a jim podobné vydávalo MZV. Jaképak dialogy.

Napadá šéfredaktorku Evu Střížovskou, za celkovou tvář časopisu a konkrétně za to, že se dle jeho názoru neuctivě vyjadřuje o únoru 1948, o kterém se, sice z vlastní zkušenosti mnoho nepamatuje, ale dočetla se mnoho zajímavého v knize Lubora Zinka: „Únor“.

Rozčiluje se též na senátora Jaromíra Štětinu, který polemizuje s presidentem Václavem Klausem o jeho výroku v novoročním projevu, kde označil volání po zákazu KSČM za směšné a včerejší. Bojovat za něco takového není podle pana Klause dnes ani obtížné, ani odvážné. Velice živě též nesouhlasí s formulací Ondřeje Jahelky, že komunisté dokázali záměrně a účelně zlikvidovat paměť, duši, tradici, kulturu a elitu národa a na odpovědná místa dosadili z velké části lůzu, lidi neschopné a neodpovědné. Schopné všeho. Článek je ještě doprovázen fotografií od Jana Šinágla, což je další červený hadr pro rozzuřeného Kojzara. Není prý to dobrá reprezentace České republiky. Krajané budou mít o dění u nás nepěkný obrázek. Má o nás pěkné mínění. Vidí emigranty a krajany jako ubožáky, kteří nosí po kapsách hrsti prsti z rodné země, slzí při poslechu národních písní a zoufale se dotazují každého, kdo odtamtud, z milované vlasti, přichází: „Vypravujte, vypravujte nám, poutníku, co je nového, co dělá matička Praha?“

O tom, že je dnes možné sledovat denně české noviny na internetu, téměř ze všech koutů zeměkoule, sledovat také veškeré dění třeba i v české televizi, o tom Kojzar asi ještě nikdy neslyšel. Také si nedovede představit, že si dnes každý může udělat obrázek sám, pokud se rozhodne ten podivný komunistický skansen navštívit.

Též stanovisko Akademického klubu SVU k výstavbě radaru v Brdech ho zvedlo ze židle. Vysvětluje proto čtenářům Haló novin, co to ten Akademický klub vlastně je, cože to může být zač, když vznikl v roce 1958 v USA a „sloužil jako neoficiální mechanismus vědeckých a kulturních styků, tedy americké straně, k pronikání do vědeckých institucí Československa.“

Přestože svůj článek nadepsal „Dialog bez dialogu“, je právě tím dialogem nejvíc rozčilen. „Takhle ne, soudruzi, my to platíme a podívejte se, co oni nám tam píšou a co si dovolují“. To chce v podstatě pan Kojzar svým článkem říci. Přesně podle intencí, které dostal od vedení KSČM. Však se také mluvčí strany Monika Hoření raduje, a sděluje, že vedení strany je s Haló novinami spokojeno: „Odvádějí dobrou práci.“

Znám časopis Český dialog i jeho šéfredaktorku Evu Střížovskou od roku 1990, setkali jsme se šťastnou náhodou, když jsme s manželem poprvé po 22 letech přijeli do Československa. Vím, jaké překážky a problémy musela a stále musí překonávat. Je to statečná žena, která časopis mnohdy dělala ve svém bytě, doslova na koleně, obětovala mu všechen čas a nakonec i své zdraví.

Český dialog je pro nás, krajany v zahraničí naše forum, jedno z malých světýlek v záplavě vzmáhající se kojzarovské žurnalistiky. Mnohdy se bojíme, že nám zhasne, hlavně teď, když do útoku na něj zatroubila KSČM. Víme dobře, co se v zemi děje, k tomu není potřeba Kojzarů. Radost z toho mít nemůžeme. Jen sentimentální nostalgičtí hlupáci, lidé lhostejní a dávno zcela znormalizovaní zavírají oči před skutečností.

A Haló noviny, o kterých sice jistý odborník z politologického ústavu Masarykovy univerzity v Brně prohlásil, že balancují na hraně zákona o propagaci fašismu a komunismu, budou vycházet vesele dál. Dotyčný totiž také míní, že jejich společenská nebezpečnost není příliš vysoká.

Přestože je to strašné čtení, měli byste je občas vyhledat na internetu. Ukazují skutečnou tvář současné komunistické strany v České republice a varují ty, kteří opět strkají hlavu do písku.

Věra Pokorny-Scheufler

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012