Hektický rok ´68 novináře Ivana Klimeše

Marina Hofmanová (Hužvárová) květen 2018 Věda a technika česky

Letos si připomínáme jubilejní půlstoletí od pražského jara 1968 zakončeného vpádem „bratrských“ vojsk. Jedním z důležitých vítězství té doby bylo i zrušení cenzury. Využívám příležitosti, abych „znovuoživila“ rozhovor s jednou z vůdčích osobností onoho procesu. Dr. Ivan Klimeš patří k otcům zakladatelům popularizace vědy v bývalém Československu. V roce 1969 emigroval, později se stal úspěšným britským vydavatelem.

 

Jednoho pátečního odpoledne zazvonil telefon a ze sluchátka slyším novináře Karla Pacnera: „Vydrž v redakci, je tu Ivan Klimeš, ale vrací se do Oxfordu, tak bychom se rádi stavili.“ Takovou  příležitost zmeškat by byl hřích - původní rozhovor vyšel v Akademickém bulletinu před třemi lety. Na snímku zprava Ivan Klimeš, Marina Hužvárová a Karel Pacner (Foto B. Odstrčilová, archiv autorky rozhovoru).

 

Ivan Klimeš vystudoval na pražské Filozofické fakultě UK žurnalistiku, ale profesní kariéra mu s totalitním režimem poněkud skřípala. V šedesátých letech se podílel na založení prvního Klubu vědecko-technických novinářů. V nadějných měsících pražského jara se ve vedení Československého svazu novinářů snažil o demokratickou obrodu, než ji zatrhla „spřátelená“ vojska. Ze zahraniční stáže, kam ho roku 1969 vyslala tehdejší ČSAV, v jejímž Tiskovém odboru pracoval, se už za železnou oponu nevrátil. A jako spousta Čechoslováků ani on původně neplánoval, že by zůstal v cizině. Jenže s cejchem předchozích politických aktivit by svou dynamickou osobnost v prostředí normalizace rozvíjet nemohl. A tak jeho emigrace dala světu jednoho z nejvýznamnějších vydavatelů vědeckých časopisů ve Velké Británii.

 

Pane doktore, byť jste se pohyboval na poli vědy, profesně jste začínal v kultuře – kde se vám prolnula s vědeckými tématy?

 

Jako elév jsem psal kritiky na divadelní a literární kluby a články o tvůrčím procesu, který je v umění tak individuální. Přitahovala mě ale i tvůrčí stránka vědy; jak přicházejí nápady, zda vznikají v kolektivu nebo se tvoří individuálně. Začal jsem o tom přemýšlet a psát. A věda poskytovala i další výhodu: zatímco v kultuře, o politice nemluvě, se mohlo občas něco připsat maximálně mezi řádky nebo oklikou, ve „vědeckém politickém systému“ si mocipáni netroufali hledat v textech o vědě ještě jiný smysl. V šedesátých letech se začínalo mluvit svobodněji o genetice nebo kybernetice. A některé reportáže byly jak z barona Prášila – třeba o polském ústavu kybernetiky, kde nám pyšně ukazovali, jak se v jakémsi hangáru snaží pomocí asi 20 milionů elektronek jako jediní na světě vytvořit elektrickou formu mozkového neuronu. O fantastickém procesu se dobře psalo a navíc šlo téma proti dog­matickému marxismu, kde se věci neměnily. To byla moje cesta k vědě vnitřní i vnější.

 

V bývalém Československu vám poskytla azyl tehdejší ČSAV. Proč vaši novinářskou odyseu provázely restrikce?

 

Začínal jsem jako novinářský elév v týdeníku Kultura a měl jsem tam po dokončení FF UK nastoupit. Časopis se tiskl v Orbisu a vždy ve čtvrtek večer, v tzv. tiskový den, musel někdo z redakce asistovat při tvorbě čísla. Jednou za mnou přišel produkční redaktor Antonín Kodeda, že potřebuje zaplnit „okno“, a abych mu něco nadiktoval přímo do linotypu. V Times, které nám chodily s jedno- až dvoudenním zpožděním, jsem četl pochvalnou recenzi světové premiéry nového nastudování Janáčkovy Její Pastorkyně v Covent Garden pod taktovkou Rafaela Kubelíka. Tak jsem napsal krátkou zprávu s radostí, že obsahuje i český faktor, nadiktoval ji sazeči, který ji v linotypu hned upravil a zkorigoval. Zpráva pochopitelně ještě musela projít cenzurou estébáka sedícího v kukani nad rotačkou. Ten zamžoural do textu, oštemploval ho, podepsal se a noviny šly do tisku. Ráno volal šéfredaktor: „Ivane, cos to provedl? Zabavili dnešní vydání Kultury, po trafikách shání zbytky. Ale dobrá zpráva je, že se všech 90 000 výtisků natotata vyprodalo (což by se normálně nestalo). Okamžitě přijeď, musíme k Františku Kahudovi!“ (Ministr školství a kultury v letech 1956–1963, pozn. red.) Kultura sice oficiálně pod nikoho nepatřila, ale Ministerstvo školství a kultury ji dozorovalo. Už jsem věděl, že za vším pozdvižením stojí můj sloupek, ale s bezstarostností 22letého mladíka jsem pobaveně kráčel Valdštejnskou ulicí do Pálffyho paláce za Kahudou. „Jak jsi nám to, soudruhu, mohl udělat?“ vyskočil na vzdáleném konci prostorné kanceláře, původně snad tanečního sálu. Po mé obraně, že přeci měla slavná česká opera dirigovaná naším velikým muzikantem fantastický úspěch v největší evropské opeře hned po La Scale a na tom není nic špatného, Kahuda zbrunátněl: „Soudruhu, to jsi musel udělat záměrně, protože Kubelíka předevčírem zvolili místopředsedou Společnosti pro vědy a umění (organizace založená československými intelektuály ve Washingtonu). Bylo to v monitorech!“ Vyvalil jsem oči, o jakém monitoru mluví? Ministr hřímal, že to vysílala i Svobodná Evropa. Odvětil jsem, že ji neposlouchám, a tudíž jsem to, na rozdíl od něj, nemohl vědět. S mávnutím ruky mě vyhodil. Ale zanedlouho přišlo oznámení, že mě v Kultuře nemohou zaměstnat.

 

Taky jsem musel k pohovoru na partaj. U Prašné brány, v budově nynější banky, jsem prvně viděl kulometná hnízda, vybudovaná na každém patře vedle páternosterů zřejmě po maďarské revoluci, kdyby se pracující lid vzbouřil. Jen kulomety chyběly. S fasciklem k mé osobě mi chlapík, pod kterého spadalo tiskové oddělení, předal nevratnou umístěnku do českého vydání sovětského týdeníku Nová doba – abych prý byl politicky lépe informovaný.

 

Cizojazyčné publikace vydával už od první republiky Orbis. Jak se vám podařilo z nového působiště v budově prvního Benešova nakladatelství na Vinohradské třídě utéci?

 

Naštěstí pomohli kamarádi – v Novinářském studijním ústavu se totiž otevíralo oddělení pro výzkum svobody tisku. Ačkoli jsem nesměl pracovat v žádných hromadných sdělovacích prostředcích, nabídli mi, abych nové oddělení vedl. V té bizarní situaci jsem se ani pořádně nerozkoukal, když jsem potkal tehdejšího šéfa Tiskového oddělení ČSAV Jaromíra Kubíčka. Nabídl mi místo a tím se obešly veškeré restrikce.

 

Zmíněný tajemník Kubíček byl muž světového formátu fyzicky i duševně, ohromně žoviální člověk s neobyčejně zajímavou historií. Hned po válce vstoupil jako asi 17letý do KSČ a od té doby kariérně stoupal. Hovořil plynně francouzsky a německy a ničeho se nebál. Kdysi se na něj obrátila moje známá, manželka Aluna Hughese, člena komunistické strany Velké Británie, který emigroval do Československa. Odborník na pacifické jazyky A. Hughes neměl v Praze mimo překládání projevů Antonína Novotného pro ČTK a rádio práci, tak se zajímal o místo v Orientálním ústavu. Mirek s Alunem se sešli, vedli dlouhou politickou a filozofickou rozpravu, když Alun pravil, že ač je ve východních zemích dost dlouho, nepotkal ještě pravého komunistu. „Teď ho vidíte,“ napřímil se Kubíček se zlatými rolexkami na ruce a v obleku od Armaniho v koženém křesle. Zanedlouho žádal Alun Britské velvyslanectví o povolení návratu. Tak to chodilo. V ČSAV jsem se setkal také s „odsunutým“ významným novinářem, bývalým lidovkářem Ladislavem Khásem, a tak jsem měl možnost vyslechnout spoustu pozoruhodných příběhů o předválečných a válečných Lidových novinách nebo o poválečném období a lidech. Také jsem se tam setkal s výborným popularizátorem vědy Miroslavem Smetanou, Václavem Kotkem a Alenou Čechovou.

 

Zmíněná žurnalistická síť dala vzniknout Klubu vědecko-technických novinářů, jehož zrod jste s Karlem Pacnerem určili na rok 1964…

 

V Klubu bylo na 50 členů z celé republiky, tudíž měl sídla v Praze a Bratislavě. V roce 1966 jsme rovněž spoluzakládali asociaci vědecko-technických novinářů (původně evropskou, ale přidali se i Američané, tak světovou). Kontakty se mi pak dobře hodily, když jsem zůstal na druhé straně hranic: např. Anthony Michaelis mi v Anglii pomohl získat sebedůvěru, že se znovu profesionálně postavím na nohy…

 

V uvolněné atmosféře druhé poloviny šedesátých let jste se naplno zapojil do politického dění. Ovšem ruku na srdce, šlo by to bez členství v KSČ?

 

Vstupu do partaje se mi dařilo odolávat dlouho, organizace v Akademii se sice pokoušela, ale velmi jemně. Vstoupil jsem v roce 1967, protože už tam byli lidé, kterých jsem si vážil a věřil jim – v podstatě ti, co dělali pražské jaro. Koncem r. 1967 mě zvolili do předsednictva Svazu československých novinářů. I ten samozřejmě procházel obdobím, kdy si lidé začali leccos vyříkávat a mnozí museli rezignovat.

 

Jak to bylo se zrušením cenzury?


Zrušení cenzury bylo naším nejdůležitějším úsilím, takže mi většinu času zabírala politická jednání. Bojovali jsme se setrvačností, lidé se pořád báli vyjadřovat.

Nakonec jsem byl delegován do jednoho z výborů v Národním shromáždění, kde se připravovala novela tiskového zákona, ale pořád se nic nehýbalo, tak jsem začal psát draft novely, který byl de facto zrušením cenzury.

Poté, co většina poslanců Národního shromáždění Novelu tiskového zákona schválila, byť byla část proti, psali v sovětských médiích, že jsem SČN svedl na scestí a rozvrátil. Dostal jsem se na černou listinu. Když začaly velké prověrky ve Svazu novinářů a vyhazovali jednoho člověka za druhým, byl už jsem v Anglii. Někdo mi tam tajně poslal spis, kde bylo u mého jména poznamenáno: „Dr. Klimeše jsme nemohli vyloučit, protože se nedostavil k prověrkám.“ Podle stanov totiž člověk musel být při svém vyloučení osobně přítomen.

 

Normalizační režim by s vámi bezesporu zatočil. Jak jste vnímal emigraci?

 

I když se šrouby pomalu utahovaly, odejít jsem vůbec neplánoval. V roce 1969 mi tehdejší místopředseda vlády ČSSR Josef Kempný „důvěrně“ řekl, že jsem pro Rusy nepřijatelný, a protože je nutno s nimi vycházet, mám rezignovat na funkci v předsednictvu Svazu novinářů. To jsem nehodlal bez rozhodnutí členů, kteří mě zvolili. Ačkoli bylo následně svoláno mimořádné zasedání ÚV Svazu novinářů k projednání nucené rezignace řady členů předsednictva, členstvo nás ve funkcích potvrdilo. A tak byl Svaz úředně rozpuštěn. Za pár dní mě povolalo vedení ČSAV, že dostanu prostředky a musím odjet na služební cestu.

Zamířil jsem do Helsinek za svou budoucí ženou, která tam byla na výměnném pobytu. Cestou zpět v říjnu 69 jsme byli zrovna v Hamburku, když Československo uzavřelo hranice. Telefonoval jsem Mirkovi Kubíčkovi. „Studijní cesta je zrušena a máš se okamžitě vrátit. Nedostal jsi telegram?“ divil se a dodal: „Mám tu dopis s příkazem, že tě ČSAV musí okamžitě propustit a nikdy už nesmíš být zaměstnaný ve sdělovacích prostředcích.“

Požádal jsem tedy rovnou o dovolenou a zamířili jsme za rodiči mé dívky, kteří emigrovali do Anglie. Přestože nikdo nevěděl, že tam míříme, už na lodi přišel člověk z „Home office“ s papíry, prý určitě zažádám o politický azyl, tak stačí podepsat. Byl jsem otřesený - politický azyl a emigraci jsem vnímal velmi negativně a trvalo mi, než jsem se s tím smířil. Pak přišla zpráva z ČSAV, že dovolenou nedostanu a mám ukončit pracovní poměr. V odpovědi na mou výpověď mi přišel oficiální děkovný dopis s dovětkem: „Věříme, že někdy bude příležitost, aby ses vrátil.“

 

O životě a skvělé profesní kariéře za lamanšským průlivem se dozvíte příští týden v pokračování rozhovoru s Ivanem Klimešem.

 

Marina Hofmanová (Hužvárová)

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012