Smysl umění

Olga Szymanská květen 2018 Kultura česky

 

Ivan Exner je vynikající malíř, jehož postimpresionistická tvorba krajin a zátiší je plná barevné mnohovrstevnatosti a lazur, je imaginativní. Jako předseda S. V. U. Mánes se zasloužil o zviditelnění značky spolku, především dvěma výstavami spolku v Jízdárně Pražského hradu: Má vlast (2015) a Světlo v obraze (2017), které se pyšnily rekordní diváckou návštěvností a k nimž byly vydány výpravné odborné publikace. Na obou byl I. Exner zastoupen kolekcí svých děl.

Karel Rossi je proslulý obrazy, plnými fantazie s prvky surrealistických výjevů, které jako by přenášel z pláten Hieronyma Bosche. Jeho krajiny a zátiší jsou plné příběhů  odrážejících se v předmětech, vjemech a tvarech.

Ivan Exner se již od dob studií distancuje od tzv. moderních uměleckých proudů

a Karel Rossi prokazuje poctivost malířského řemesla. Umělecký rukopis obou se znalostí a pokorou k tvoření je tolik potřebný pro současné výtvarné umění. Na zahájení jejich společné pražské výstavy pronesl I. Exner následný text, který pokládáme pro dnešní dobu za důležitý. Proto jej se souhlasem autora uvádíme.

 

 

Vážené dámy, vážení pánové,

 

žijeme v době hlubokého kulturního poklesu. Co platilo, již neplatí, anebo platit nebude. Malíři nemalují, sochaři nemodelují ani netesají, architekti se bojí osvobodit z pout funkcionalismu nebo se předhánějí v tvorbě amorfních oblud. Vše mezi těmito krajnostmi je zakázáno, pokud nemluvím o vraždě architektury v příměstských satelitech. V divadle se herci překřikují, Don Giovanni jezdí na motorce, nemluvě o Věci Makropulos, Maryše a znásilňujícím Ježíši. Když ani zneužití díla nepomůže, vystupují nazí, aby upoutali naši pozornost. V baletu se kulhá. Původní není téměř nic.

 

Dovolte mi citovat pár řádků z dopisu Gustava Flauberta paní Colletové, abych nezůstal jen u kritiky našich desetiletí.

 

"Není krásných myšlenek bez krásné formy a naopak Krása vypařuje se z formy ve větě Umění, jako v našem světě z ní vychází pokušení a láska...

 

...Obviňují ze smyslnosti sochaře, kteří tvoří skutečné ženy, ale když jim dělají draperie vycpané bavlnou a ploché tváře jako vývěsní štíty, jsou nazývání idealisty a spiritualisty. Ovšem, pravda - říká se - zanedbává formu, ale zato je myslitel! A měšťáci pak vykřikují a nutí se obdivovat to, co je nudí. Jest snadno s konvenčním žargonem a se dvěma, třemi myšlenkami, které právě mají kurs, vydávati se za spisovatele-socialistu, humanitáře, obnovitele a proroka evangelického příští, jak o něm sní chudáci a blázni. Taková jest nynější mánie, stydí se za řemeslo..

 

Dělati docela prostě verše, román, tesati mramor, ach - fuj! To bylo kdysi dobré, dokud básník neměl sociálního poslání. Teď musí každé dílo mít mravní význam, dávat vznešené naučení, znělce nutno dodati filosofického dosahu, drama musí klepat monarchu přes prsty, akvarel musí zjemňovat mravy. Všude se vetřelo advokátství, zuřivá vášeň vykládati, řečniti, hájiti. Múza stává se podstavcem tisíceré ctižádostivosti.

 

Ó ubohý Olympe! Byli by s to na tvém vrcholu nasázetí bramborů. A kdyby se do toho pletli jen prostřední lidé, nechal bych je na pokoji. Ale marnivost vypudila hrdost, a kde zavládla široká ctižádost, vyvolala tisícero drobných žádostí.

 

Konečně i velicí si řekli: proč můj den dosud nepřišel? Proč bych i já každou hodinu nebouřil dav, místo abych jej později obdařil sny? Vystoupili tedy na tribunu, vstoupili do redakce novin a teď svým nesmrtelným jménem poskytují podpory efemérním teoriím, snaží se povaliti ministra, který padne i bez nich, místo, aby jediným satirickým veršem dodali jeho jménu potupné slávy. Zabývají se daněmi, cly, zákony, mírem a válkou. Ale jak to vše je malé! Jak to vše pomíjí! Jak to je falešné a relativní!..."

18. září 1846

 

Stěny galerií se zaplnily směsicí výstřednosti, rozmarů, vrtochů, díly, která mají jedno společné - a to je pomíjivost. Současná umělecká díla pohrdají nesmrtelností a věčností, krásou a přízní diváků. Na pranýři je harmonie a slušnost. Vytratil se ústřední mýtus. Postuláty, které platily desetitisíce let, již neplatí a byly nahrazeny argumenty posledních desetiletí.

Tento stav duchovní krize zde není poprvé. V dějinách se vyskytuje vždy tam, kde se lámou ledy. Jedno končí a druhé začíná. Římané nejvíce ctili neměnnost, stálost a tradice, když začal Řím vykazovat stejné znaky jako dnešní doba, šlo to s ním s kopce... Na nemocném organismu vždy parazitují škůdci a snaži se ho přimět k smrti.

Vše je relativizováno, každý vše může, každý může kamkoliv vstoupit bez zasvěcení, každý může cokoliv měnit a ničit.

A tak se stalo, že umění nahradila populární kultura - je tolerantní a nenáročná. Vyřadila z platnosti estetický objekt a postavila na jeho místo reklamu. Je to kultura, která legitimizuje nevědomost a nevzdělanost, vysmívá se kultivovanosti, vzdělání, poučení a studiu.

Teze, že všichni lidé jsou umělci a že každý výtvor je uměleckým dílem, musí být nutně znovu konfrontována s hodnotou těchto výtvorů, protože historicky rostlá měřítka přece jen neztratila svou platnost.

Každá tvořivost není ještě uměleckou tvořivostí.

 

Ani současné moderní umění se nemůže zříci toho, co na významech prostředkuje tradice uložená v celém uměleckém vývoji. Původnost není zdaleka jen prostá a pouhá novost. Umělecké dílo je původní tím, že má původ ve svém tvůrci. Originalita se nesnaží upoutat pozornost za každou cenu, ani šokovat, ani jitřit atmosféru, aby se tak zbavila konkurence. I ta nejpůvodnější umělecká díla mohou být jen geniálním využitím všeobecně známého tvarosloví.

 

Řeckou kulturu lze chápat jako paradigma pro povahu lidstva obecně, a protože svým soustředěním na vnitřní krásu a estetický prožitek nastavuje myšlení dnešní doby kritické zcadlo, vyzdvihl bych jeden zásadní fakt této kultury. Ctižádostí umělců nebylo vytvořit něco nového, to nikomu ani na mysl nepřišlo, ale udělat to lépe.

 

Touha po nesmrtelnosti. To bylo hlavní východisko tehdejšího umělce.

 

Francouzský malíř, gigant 19. století, Eugéne Delacroix, řekl:

"První povinností obrazu jest, aby byl slavností oka."

 

Člověk dál zůstane sám sobě největší záhadou, do které bude chtít proniknout také v budoucnosti svým uměním. Dále však v umění uvidí jen to, co bude vědět z minulosti a o minulosti, co vyvodí z představy o sobě samotném, ze své kosmologie a také ze svých představ, protože umění je spravedlnost sama a dává každému tolik radosti, kolik zaslouží!

 

Ivan Exner

Výstava "Ivan Exner/Karel Rossi" od 2. 5. 2018, Velkopřevorský mlýn Praha

 

 

 

Olga Szymanská

dle dostupných materiálů

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012