DVOJÍ ODYSSEA

V den, kdy píši tento text, má svátek Vojtěch. Významný český světec ztvárněný v sousoší, které bylo po sedmdesáti letech umístěno v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze. Jeho spojitost s osobou kardinála Josefa Berana tkví v podobnosti osudů obou.

Duchovní pro Řím

Josef Beran se narodil v Plzni jako první ze sedmi dětí učitele Josefa Berana a Marie, rozené Lindauerové, neteře známého malíře B. (Gottfrieda) Lindauera. Po gymnáziu studoval na České koleji, nyní Nepomucenum v Římě. Jako kněz pokračoval ve studiu teologie a doktorát složil roku 1912. V následných letech byl kaplanem v Chyši, Proseku u Prahy a v Praze, učitelem a později ředitelem na ženském učitelském ústavu sv. Anny. Od roku 1928 docentem pastorální teologie na Teologické fakultě UK, od roku 1932 zdejším profesorem teologie. Zároveň rektorem arcibiskupského kněžského semináře v Praze. Po atentátu na Heydricha vězněn v Terezíně a v Dachau. V roce 1946 byl papežem Piem XII. jmenován arcibiskupem pražským a primasem českým, v prosinci téhož roku vysvěcen na biskupa. Po komunistickém převratu 1948 odmítl podřídit církev komunistické moci a i přes enormní nátlak státu neodvolal. V letech 1949–1963 internován StB nejprve v Arcibiskupském paláci v Praze, později v Roželově, Růžodololu, Paběnicích, Mukařově, Radvanově a zároveň stále sledován. Jeho propuštění z internace bylo podmíněno zákazem zdržovat se v Praze a vykonávat arcibiskupský úřad. V únoru 1965 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem Santa Croce in via Flaminia. Mohl odjet do Říma na slavnostní předání kardinálského klobouku s tím, že mu komunisté nedovolí vrátit se zpět. Po zvážení okolností se kardinál Beran tedy ve Vatikánu zapojil do práce. Vystoupil na Druhém vatikánském koncilu v září 1965 s projevem O svobodě svědomí. Předpokládal, že zahanbí tak ty, kdo utlačují církev a že je dovede k jejich obrácení. V Římě založil České náboženské středisko Velehrad. Josef kardinál Beran zemřel v Římě 17. května 1969.

Plastika pro úkryt

Myšlenka realizace sochy sv. Vojtěcha pro vnitřní prostor chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě vznikla na podnět Spolku pro dostavbu katedrály. Roku 1936 proto vypsal v souvislosti s úsilím o její dokončení konkurs na náhrobek a oltář sv. Vojtěcha, aby tak navázal na ideu stavitelů katedrály, kteří ji zbudovali v ose kříže mezi hroby sv. Víta, sv. Václava, sv. Vojtěcha a sv. Zikmunda. A i proto, že sv. Vojtěch byl a je s arcibiskupstvím úzce spjat: pozice pražského arcibiskupa je nazývána Stolec svatého Vojtěcha. V době, kdy tuto pozici zastával kardinál Beran, začala vznikat s ohledem na komplexnost projektu řada variant plastiky. V soutěži vypsané roku 1936 se sešlo třicet devět sochařských návrhů. Odborná porota, v níž byl Max Švabinský či Zdeněk Wirth, první cenu neudělila. Druhou cenu získala sochařka Karla Vobišová – Žáková (1887-1961), autorka například pomníku Elišky Krásnohorské na pražském Karlově náměstí, a to společně s architektem Štěpánkem. Návrh byl doporučen k realizaci. Sádrový model vznikal ve více rozměrových variantách přes deset let, až byl roku 1947 do katedrály konečně umístěn.

A jako byl po nástupu komunistického režimu internován kardinál Beran, byl sádrový model sv. Vojtěcha z chrámu sv. Víta odstraněn. Sochařkou: ta se dozvěděla, že skupina lidí se chystá sochu rozbít kladivy. Proto ji raději převezla, rozřezala a ukryla. A v této podobě plastika vydržela v úkrytu do doby po revoluci 1989. Dokončení celého projektu inicioval v roce 2010 kardinál Dominik Duka, kdy ho navštívil syn sochařky Karly Vobišové a seznámil s návrhem sousoší. Svým symbolickým poselstvím, tj. nebát se a být svědkem, má stále mnoho říci i dnes.

Dvojí kompozice

Sousoší zachycuje moment vzkříšení sv. Vojtěcha, jehož svědky jsou benediktin Radla a sv. Radim, budoucí první polský arcibiskup. Umístění navazuje na ideu stavitelů katedrály, tu zbudovali v ose kříže, jež spojuje hroby patronů sv. Víta, sv. Václava, sv. Vojtěcha a sv. Zikmunda. Světec sv. Vojtěch, podpírán duchovními bratry žehná z věčného života symbolicky všem příchozím.

„Celé sousoší je nádherně zkomponováno. Z čelního pohledu vidíme, že jsou to dva zaklenuté trojúhelníky: Vojtěch a mitra vytváří jeden trojúhelník a hlavy Radima a Radly tvoří vrcholy druhého trojúhelníku. Radla má v postavě pohyb zezadu dopředu, jako když se chce podívat na sv. Vojtěcha a tento pohyb vytváří spirálu,“ popsala kompozici sousoší sestra Dominika z Arcibiskupství pražského. A přiblížila koncepci díla: „Karla Vobišová přišla na brilantní věc, když znázornila svatého Vojtěcha v momentu, kdy vstává z hrobu věčně živý a svědky tohoto úžasu jsou Radla, jeho učitel a vychovatel, a svatý Radim, jeho mladší bratr. V momentě, kdy umírající svatý Vojtěch pouští berlu, tak ji svatý Radim zachycuje, neboť se později stal prvním polským arcibiskupem. Radla se v údivu dívá, jak svatý Vojtěch směřuje vzhůru a vznešené žehnání zůstává zachyceno jako symbol věčného života.“

Katedrála pro návrat

Úsilí o repatriaci ostatků kardinála Berana završil svým povolením papež František. Tak se česká delegace 19. a 20. dubna zhostila slavnostní ceremonie vyzvednutí ostatků z podzemní baziliky sv. Petra ve Vatikánu a tím jeho symbolického rozloučení, poté jejich převozu do Prahy. Ze Strahova, kde byla rakev od pátku, šlo procesí stovek poutníků za šestispřežím kolem Lorety na Hradčanské náměstí, kde byla rakev umístěna v Arcibiskupském paláci. Nedělní mši ke cti sv. Vojtěcha sloužil v katedrále pražský arcibiskup: za srovnání osudů sv. Vojtěcha a kardinála Berana i srovnání s dnešními poměry sklidil potlesk. Poutníci, rodiny s dětmi i pamětníci samého kardinála Berana zcela zaplnili katedrálu hodinu před začátkem bohoslužby. Během ní byla rakev umístěna před oltářem, v jehož blízkosti byla vystavena i lebka sv. Vojtěcha. V závěru mše byla rakev přenesena do kaple Bratří Bartoňů z Dobenína a sv. Anežky České. Je vyzdobena mozaikou vzkříšeného Beránka, který se dívá na sochu sv. Anežky-Ovečky, vytvořené akad. sochařem K. Stádníkem, připomínající její kanonizaci 1989. Symbolicky byl tedy uvítán šedesátý Vojtěchův nástupce Josef Beran ve své zemi. Poté byly jeho ostatky uloženy do hrobky. Splnilo se tak přání, obsažené v kardinálově poslední vůli - být pohřben ve vlasti.

Plastika sv. Vojtěcha ze tři sta dvaceti kilogramů stříbra byla v pasířské dílně v Buštěhradu naložena a ve dvou částech dopravena do Prahy. V přímce proti vchodu do katedrály byla v úterý 17. dubna 2018 umístěna na kamenný sokl. Slavnostně byla odhalena ve čtvrtek v tom čase, kdy v Římě probíhalo vyzvednutí ostatků kardinála Berana. Kromě slavnostní mše, modliteb a závěrečného chóru udělil zde kardinál Dominik Duka medaile Metropolitní kapituly u sv. Víta, a to za osobní přístup, snahu a zdar při prosazení současné realizace sousoší. Zlatou medaili vnukovi sochařky K. Vobišové – Žákové, stříbrnou například restaurátorské skupině, prof. J. T. Kotalíkovi, sestře Dominice a dalším.

Svatovítský zvon Zikmund zazněl na znamení návratu kardinála Josefa Berana devatenáctkrát – symbolicky odbil počet let, které kardinál Beran strávil ve vězení. Odyssea velkého duchovního po padesáti letech a zároveň odyssea uměleckého díla po sedmdesáti letech byly zdárně zakončeny – na jednom z nejvýznamnějších míst naší země.

Olga Szymanská