V lázních se odjakživa platilo. V lázních se odjakživa platilo na každém kroku

"Koho neuzdraví léky, toho uzdraví příroda."

(Hippokratés)

Využívání přírodních minerálních vod, koupele, lázně, pití vod a lázeňské léčení hrály v medicíně odedávna značnou roli jako jeden z nejstarších způsobů terapie. V blízkosti zdrojů, především okolo vývěrů minerálních a termálních vod ke koupelím a k pití, vznikla postupně léčebná místa. Jejich provoz byl vždy nákladný, protože byl spojen se zřizováním a udržováním pramenů, kolonád, bazénů, parků a společenských budov. Není proto divu, že již v 16. století byla zavedena zvyklost vybírat od lázeňských hostů poplatek, který by sloužil k úhradě podobných nákladů. O prvním vybírání lázeňské taxy se dovídáme již v roce 1507 z německého města Baden-Badenu, kde hosté museli platit za užívání koupelí. A téměř současně, možná ve skutečnosti dříve, platilo se i v Karlových Varech. Český král Vladislav II. udělil totiž Sebastianu Šlikovi privilégium vybírat v tomto městě od hostů poplatek, který pak od roku 1531 sloužil k udržování tehdy nově založeného špitálu sv. Ducha pro chudé. Samozřejmě, povinné placení lázeňské taxy neměl nikdo rád. Byly podávány četné stížnosti a vybírání taxy se přirovnávalo ke svatokupectví. Vždyť přírodní léčivé prameny byly přijímány jako dar nebes zdarma daný a zdarma přijímaný. Jako jeden z prvních se k této kritice ve svých dílech připojil také jezuita Bohuslav Balbín (1621 až 1688), gymnaziální profesor, literární vědec, zeměpisec a historik.Tento barokní buditel již ve druhé polovině 17. století kritizoval ukládání lázeňské taxy a všemožných poplatků za léčení lázeňským hostům. Ve své vlastivědě Čech nazvané Rozmanitosti z historie Království českého z roku 1679 věnoval několik hlav našim lázním a vřídlům. V kapitole věnované lázním v Teplicích a Karlových Varech uvádí jednotlivé konkrétní varovné případy, jak vymizely prameny, když se za jejich užívání začal vybírat poplatek: "To skoro vypadlo z paměti, že velkým darem božské prozřetelnosti všechny naše teplice náhle vyschly, když byl na ně uvalen poplatek, jak zaznamenává Jonstonus o Karlových Varech. I o Teplicích je to známo a čteme to mezi příklady lakoty; na vstupní bráně lázní je napsáno, že když majitel a občané kdysi uložili koupajícím se poplatek, že se vody lázní ihned ztratily z očí a teprve po zrušení poplatku mohly být svrchovaně pracnými výkopy znovu získány. Je zjevné, že Bůh chce, aby stejně jak zdraví, tak léčivé prostředky byly společné všemu stavu lidí a byly veřejně přístupné. Totéž připomínají staří i o prameni Sv. Václava v Praze, že vyschly jeho žíly, když byl od pijících požadován poplatek."

Později byly někde lázeňské taxy po přechodnou dobu zrušeny nebo byl vybírán dobrovolný poplatek, zapisovaný do tzv. Vřídelní knihy. Avšak například v Karlových Varech byla od roku 1795 taxa opět povinná a platila se při vyplňování policejní přihlášky - při pobytu delším než pět dnů se platila taxa ve výši čtyř zlatých, děti polovic. Lékařům a vojákům byly poskytovány slevy, za služebnictvo se neplatilo nic. V polovině 19. století byla taxa sociálně odstupňována pro osoby stavovské, duchovenstvo, úředníky, řemeslníky a obchodníky a obdobně pro jejich rodinné příslušníky. Časem přibyla k lázeňské taxe ještě taxa hudební.

Za co všechno se v lázních ještě platilo? Lapidárně řečeno, platilo se prostě na každém kroku. Přijíždějící kočár musel při průjezdu městskou branou zaplatit mýto a mostné za vjezd koní. A to hned zde byli pohotově nosiči zavazadel, kteří pomáhali s přenášením a jejich presentací celním úředníkům, přijížděl-li host z ciziny. Clo se platilo za dovoz vína, tabáku i potravin. Domlouvalo se ubytování a také stáj pro koně, jejich krmení, mytí vozů, praní prádla. Ceny za ubytování byly značně proměnlivé podle sezóny. V tak zvané vysoké sezóně byly světničky a pokoje často dvojnásobně tak drahé než na počátku sezóny. Smlouvali se případně nosiči židlí k venkovnímu posezení nebo nosítek pro špatně chodící hosty. V některých lázních vybírala obnos za použití laviček paní s kabelkou na řemínku. Vedle uhrazení lázeňské taxy bylo nutno zaplatit zvláštní poplatek za zapůjčení klíče od zamčených veřejných záchodků, za úschovnu pohárků, vstupné na kolonády a přilehlé oplocené parky. Zvláště se platilo za uveřejnění jména, společenského postavení, příjezdu a odjezdu v seznamech návštěvníků. Každý čekal na spropitné: nosiči zavazadel, zprostředkovatelé bytů, děvčata nabírající vodu u pramenů, lázeňské, hotelový personál, vrátní. Pokud byl host málo štědrý, odjížděl se zavazadly pomalovanými nesmazatelnou červenou barvou. Bylo to domluvené internacionální varování pro personál v jiných lázních. Konečně ani minerální voda nevytékala všude zdarma. Někde se musel host prokázat tzv. picí kartou nebo zaplatit při každém nabírání vody povinný poplatek.

V  Balbínových Miscellneích se také dočteme, kam všude se tehdy proslulé a oblíbené chebské kyselky vyvážely: "Dnes kyselý pramen chebský převyšuje všechny po Čechách v tomto oboru a je navštěvován tak velikým sběhem lidu a přední šlechty, že není nic nad to; nejurozenější mužové, kterým zaměstnání nedovoluje, aby sami přicházeli, posílají posly nebo vozy, hlavně v jarním čase, a dávají si domu přinášet přečetné lahve označené pečetí městské rady chebské, a již i v Praze a jiných městech je prodej té vody; víme, že se i do Polska a až do nitra Germanie na vozech dovážejí  kyselky nalité do jakýchkoliv lahví, jež nazývají chebskými, navážené do džbánů a za říšský, což je veleznámý druh mince, z nichž dvě činí zlatý nebo dukát. Hlavní předností této vody jsou, že velmi jemně utišuje dutinu břišní a že, což lékaři prokazují přečetnými příklady mužů i žen, přináší plodnost." K tomu ještě dodejme, že uváděná chebská kyselka byla nejdříve načerpána a poté donášena ženami ve džbánech do města od pramenů na dnešním území Františkových Lázní. Město Cheb mělo dokonce kolem roku 1650 svá "obchodní zastoupení" v Praze, Vídni, Řezně a Norimberku. Zdaleka ne všechny stáčené a exportované minerální vody byly konzumovány jako vody léčivé. Zvláště slabě mineralizované kyselky sloužily jako drahý osvěžující stolní nápoj pro movité městské obyvatele a šlechtu. Například již koncem 18. století byla "Kysibelka" trvalým nápojem na vídeňském dvoře a později docházely do habsburské metropole dva až tři vagony vod denně. Protože v počátcích stáčení minerálních vod byly skleněné láhve velmi drahé, používaly se nevratné lahve kameninové. Uzávěry musely dobře těsnit, aby se voda nevylila a neunikal přítomný oxid uhličitý. Úspěšným řešením se od počátku stalo používání korkových zátek.

Bohumil Tesařík člen Společnosti pro dějiny vědy a techniky