Všechny moje Ameriky II

Aneb Z deníčku vydavatelky

Trocha historie ČD

Pracovala jsem v redakci Magazínu Co vás zajímá jako kulturní redaktorka. Měla jsem šéfku, která sice byla u komunistů, ale nenáviděla je. Když absolvovala právnickou fakultu a chtěla nabídnout své služby soudu v místě bydliště malého městečka vedle Prahy, strčili před ní přihlášku do KSČ. - No neblbni soudružko, bez toho se nikde nechytneš. Navíc bydlíš ve vile rodičů, kteří jsou buržoazního původu...

Každé úterý, když byli povoláni šéfredaktoři všech novin a časopisů na ÚV KSČ na poradu, řekla - hele lidi, jdu na schůzi kurev.

Mohla jsem používat firemní telefon jak jsem chtěla a měla jsem prima práci. A tak jsem samozřejmě po 17. listopadu 1989 zavolala všem mým emigrantským spolužákům a vyprávěla jim, jak to u nás vypadá. Byli nadšeni a ptali se, jestli OPRAVDU, ALE OPRAVDU mohou přijet a nezavřou je.

A pořád se znovu ozývali a vyptávali se na to či ono. A tak mne teprve poprvé napadlo udělat pro ně časopis. Takový, který by jim, všem, co emigrovali, podal informace o které stojí a oni by nám zase mohli povídat, jak se žije v zahraničí a hlavně - jak tam funguje demokracie, o čemž víme prd, ale chceme ji.

První přijel Petr Rada. V Austrálii převzal Hlas domova, které vydával už léta velmi úspěšně a obětavě František Váňa. Byly oblíbené a Petr se snažil v jeho práci pokračovat, ale přejmenoval noviny na Hlasy Čechů a Slováků. Když přijel začátkem roku 1990 do Československa, rozhodl se, že už se odsud nehne, mínil je vydávat i odsud. Nutno však říct, že Petr byl úžasný básník a vtipný společník, ale dost nepraktický člověk. Poslal například tiskovou ofsetovou mašinu z Austrálie lodí do Hamburku, ale jaksi ji zapomněl (nevěděl?) namazat patřičným mazadlem, takže mu cestou zrezivěla a mohl ji vyhodit (a ještě za to musel dost zaplatit a nechat ji odvézt do Prahy, kde se musela zlikvidovat.) Přivezl dva kompjůtry, což bylo v té době něco. Jeden si nechal a druhý mi půjčil, abych na něm spolu s ním dělala Český dialog. Byl tak prozíravý, že už věděl, že československý bude za chvíli pasé, takže Český dialog.

Petr nechal v Melbourne manželku s dvěma už velkými dcerami a synem Honzou, který se už ale odstěhoval do Sydney. Petr se pak rozvedl na dálku a jeho žena Pavla to asi přivítala, neb říkala, že stejně celé dny seděl v garáži, kde pil červené víno, kouřil a přitom šmudlal ty svoje noviny. Finančně se nějak vyrovnali, což je mi milým překvapením, protože je oba znám jako harpagony.

A když přijel, potřeboval kancelář. To nebyl problém, v Magazínu jsme měli jednu navíc, byla jeho i s telefonem, platilo to asi Rudé právo, pod které celý barák plný vydavatelů, patřil.

Tam, ještě na Florenci 3 jsme si dělali večírky, hráli jsme na kytaru, zvali jsme tam prima lidi. Měli jsme tam jednou taky Milana Dufka, Plavce, Petr Rada jim po návratu z Austrálie napsal nějaké písničky, kamarádili se. To jsme si krásně zazpívali a popili, samozřejmě. Já jsem tehdy dost zpívala se sestřenicí Zuzanou, ladilo nám to. Zuzka a Petr se do sebe zakoukali a po pár letech se vzali. Zuzka o něj pečovala, i když už byl hodně nemocný...umřel nakonec u ní doma v roce v dubnu 2007.

Šéfka byla velice nakloněná podnikání, takže jsme Magazín Co vás zajímá přejmenovali na Magazín co nás zajímá a stali jsme se jeho vydavateli. Vedle toho jsme začali vydávat  barevný časopis Křížovka, kde byl vždycky hlavním jmenovatelem rozhovor s nějakým hercem či zpěvákem. Vyšlo jen pár čísel, protože s Křížovkami se roztrhl pytel, nebyl to jen náš nápad.

Já jsem mezitím začala v redakci Rock a pop, kam mně zlákal Jirka Černý prostou větou: - Hele, já bych tě tam chtěl, já bych tam potřeboval ženskou. Tomu se nedalo odolat.

Rock a pop nevydržel moc let, snad dva...já jsem odešla ještě ten prvý rok, už jsem se chtěla plně věnovat Českému dialogu. Už mně nebaví psát ty haldy dopisů svým přátelům do světa, co je u nás nového. Napíšu jim to rovnou do novin.

A sobě píšu deníček, protože je toho tolik nového!

3. června 1990

V redakci Rock a pop je příjemná společnost hudebních publicistů, nicméně, musím přiznat, že mě už vůbec nebaví psát o hudbě. Lítám z tiskovky na tiskovku a své zážitky z nich se snažím udat v jiných novinách. Už abychom začali vydávat ty naše. Budu tam psát, o čem budu chtít.

3. srpna 1990

Noviny chceme vydávat od podzimu. Měli bychom začít. Sháním materiály a debatujeme, co tam má být. Asi bude nejlepší vydat je k prvnímu výročí 17. listopadu. Nevím, jak to stihneme. Mám hodně práce ve dvou redakcích, kde jsem zaměstnaná, rodina mě příliš neužije...

3. září 1990

Stroj na tisk ještě opravený není. Prý by to bylo moc drahé. Nic nemůžu stihnout. Píšu a píšu a sháním fotky, kresby. Výtvarník Vašek Holub mi slíbil návrh na naše noviny. Dohodli jsme se, že to bude Český dialog.

ES