Vzpomínka na Emila Holuba

Tomislav Vašíček 4 2018 Dějiny česky

 

 

Hic sunt leones

 

Jsou lidé, které nenechají bílá místa na mapě spát.

 

Vzpomínka na Emila Holuba v jeho jubilejním roce.

 

„Již od mládí svého zatoužil jsem a stále si přál, abych přispěl nepatrnou hřivnou svojí k velikému dílu, jímž se má objeviti a vyzkoumati Afrika Když pak jsem se za studijmích let, čta cestopisy o tmavé pevnině, jen velmi zřídka dočítal jmen rakouských cestovatelů, tu rozvrhoval jsem zevrubněji a zevrubněji cestu svou a když se roku 1872 již již vyplňovalo mé nejvřelejší přání, rozhodl jsem se nezvratně.

Jižní Afrika byla kraj, v němž doufal jsem, že budu s to, abych platně posloužil vědě a vlasti své.“

 

Dr. Emil Holub

 

Tímto citátem uvádí Miloslav Kment svůj text v publikaci „Africký cestovatel Dr. Emil Holub“  k 100. výročí cestovatelova úmrtí, kterou vydal v roce 2002 Kulturní dům města Holic, kde se Emil Holub 1847 narodil. V Holicích se také nachází „Památník Dr. Emila Holuba – Africké muzeum“ se stálou výstavou, kde je možno shlédnout nejen přírodovědné exponáty z cest, nýbrž také dokumenty, kresby, fotografie, projevy uznání a další doklady týkající se Holubova života a díla. Velkou část těchto předmětů včetně  kompletní pracovny vděčí Africké muzeum v Holicích paní Růženě Holubové, se kterou se EH seznámil při uskladňování svých sbírek v roce 1879 v Rotundě vídeňského Prátru, jejimž správcem byl Růženin otec. Tato mladičká Rosa Hoffová, kterou nazýval EH „správným čertovým děvčetem“, po sňatku r. 1883 doprovázela svého manžela na druhé výpravě do Afriky a potom do koce cestovatelova života. Překvapením bylo, že R. Holubová, která zemřela 1958 ve Vídni, (kde je také stejně jako EH pochována) odkázala uvedené objekty Holicím a ne  Vídni, jak Rakousko očekávalo. Čest její památce!

O Emilu Holubovi bylo napsáno mnoho knih, vyšlo ještě více článků, natočily se filmy. On sám popsal své poznatky a svá dobrodružství v obšírných spisech. Snad nejznámější je „Sedm let v jižní Africe¨ (popis jeho první výpravy z let 1872 až 1879) přeložený do řady cizích jazyků, snad méně známý je jeho dvousvazkový cestopis  „Z Kapského města do země Mašukulumbů“. Tato cesta, jak známo, skončila tragicky. EH organizoval rozsáhlé výstavy a rozvinul bohatou přednáškovou činnost. Zdá se být nepochopitelné, i když to není ojedinělý případ, že se EH za svého života mohl těšit z obdivu a ocenění spíše v cizině než doma, kde byl jednak odmítán pražskými „odborníky“, možná ze závisti a žárlivosti, možná z obavy, že jejich vlastní postavení bude ohroženo (odkoukáno od kohouta na smetišti?) , jednak „vlastenci“ kritizován za to, že se on, Čech, oženil s Rakušankou.

Jinak než Praha se k EH zachovaly jeho rodné Holice, když už v roce 1880 udělily „ ..slovutnému cestovateli, pánu panu Med.Doktoru Emilu Holubovi,  rytíři řádu cís. Frant. Jos, I. pro vzácné zásluhy o vědu, vlast i národ“ čestné měšťanství. A Holice rozšířily  i zaktualizovaly Holubův odkaz, jak ukazují konference o Africe pořádané Kulturním domem, kterému se pak (např. r. 2007) dokonce podařilo zatáhnout do hry Pražáky (Společnost přátel Afriky a Orientální Ústav AV ČR) a, už i dříve, jako přednášející i Vídeňáky (Armans Duschateau, Herbert Schifter). Vyjmenovat všechna témata těchto konferencí přesahuje možnosti tohoto článku. Dovolím si předložit jako podnět k úvahám dvě myšlenky, které se, dle mého názoru, dotýkají našeho dnešního života:

EH se v první řadě spoléhal na sebe. Odmítal nabízený „sponsoring“, chtěl zůstat nezávislý. Pracoval v jihoafrickém Kimberley jako lékař, poznal zblízka tamní obyvatelstvo, a svým výdělkem financoval svou výpravu. Byl samozřejmě v nevýhodě ve srovnání s jinými, zámožnějšími cestovateli, sláva jejichž cest se potom snadněji rozšířila po světě než ta Holubova. Kritici říkají, že EH ten důležitý aspekt popularizace  své činnosti zanedbal. Snad mu ale tyto otázky  „marketingu“ nebyly tak důležité. Ukázal svou nezištnost také tím, že svoje sbírky neprodával, nýbrž rozdával, a to jak slovutným institucím tak neznámým školičkám. Našel své poslání a to důsledně plnil.  Není to záviděníhodné?

Druhé téma je  vztah nás Evropanů k Afričanům a vice versa. Obzvlášť blízké v době, kdy se Středozemní moře stalo jednosměrkou s frekvencí převyšující tu našich dálnic na začátku prázdnin, o úrazovosti nemluvě.  S tím rozdílem, že tito mořeplavci nejedou na dovolenou. Známe tu pestrou paletu názorů, které nám mají, optimisticky řečeno, pomoct tuto aktuální situaci pochopit. Ale třeba by nebylo na škodu podívat se trochu důkladněji do historie a třeba začít s úvahami o tom, proč Evropani „do tý Afriky vůbec lezli“ a tím na sebe upozornili (nebo  „kdo jim dal vstupní víza a licenci k rabování, k doslovnému zotročování domorodců, ..až k otázce, je-li vůbec náš way-of -life pro všechny obyvatele  zeměkoule „vhodný“. Ale na to všechno  tady není dost místa).  Částečnou odpověď na první otázku nalezneme v úvodním citátu tohoto článku, který charakterizuje naši zvídavost, které vděčíme za kvalitu našeho dnešního evropského života, která vzbuzuje obdiv ale i závist našeho okolí. Jak to napsal Jan Neruda? „Kdo chvíli stál, už stojí opodál“. Je proto nasnadě, že by se „naši“  byli dřív nebo později stejně pokusili ta bílá místa na mapě nějak vybarvit. Jistě se můžeme ptát, zda ti malíři nemohli postupovat tak, aby to podkladové plátno nepotrhali, jehož cáry dnes jižní větry přinášejí s čím dál větší intenzitou až k nám. Cestovatelé jako např. Livingstone, kteří viděli „bídu“ tamějšího obyvatelstva, chtěli přivodit změnu svým příkladným chováním. Jiní, a k nim patří i náš E.Holub, viděli spásu v evropanizaci Afričanů, což mohli zneužít kolonizátoři, kteří svoji „osvětu“ prováděli i pomocí pout a bičů.  Tím se dostal v pokolonizační době nejen EH, nýbrž řada jiných badatelů včetně sociálních antropologů na černou listinu „děveček kolonializmu“. Teď se vyřádili ať oprávněně či neoprávněně nacionalisté podporovaní „vědeckými“ poznatky ideologie imperialismu (nepřipomíná to mnohým z nás povinný předmět vysokých škol našeho mládí  „vědecký komunismus“?). J.Hanzelka a M.Zikmund popisují středo-  a jihoafrické země v přechodné době od kolonií k samostatným státům (1947 až 1952). Na jedné straně oceňují výstavbu, která se uskutečnila i v rekordním čase jako v Habeši během krátkodobé italské okupace, na druhé straně je ale překvapuje stav tohoto „dědictví“, když stačilo pár let samostatnosti, aby se např. silnice téměř rozpadly.  Vidí také segregaci v oblasti vzdělávání a říkají, že koloniální mocnosti úmyslně udržují původní obyvatelstvo v nevědomosti, aby se snadněji dalo ovládat. Jinou zkušenost má ten jistě nejúspěšnější podnikatel české krve Tomáš Baťa, když popisuje situaci o několik let později. Jeho výrobní podniky v Keni, Tanzanii a dalších afrických zemích znamenaly nejenom základ obživy domorodých zaměstnanců, nýbrž i odrazový můstek pro řadu z nich, kteří byli firmou Baťa školeni a vychováváni tak, že mohli a měli převzít vedoucí místa v době, kdy Evropané následkem ne příliš přátelského ovzduší kolem nich Afriku opouštěli. Jak to ale dopadlo? I to známe z našeho mládí. Noví mocipáni řekli:“O tom, kdo povede váš podnik, rozhodujeme my“. A někde pak začali „znárodňovat“ (podle Bati to ale bylo „honiglecken“ proti tomu, co zažil ve Střední Evropě včetně rodného Československa).

Proč tyto úvahy? Sám pro sebe to dělám jako obranu proti zjednodušování skutečností, které sílí právě v dnešním období populárních (často populistických) fake news, které nás matou a ohrožují naši soudnost, že sedneme na lep extrémním tvrzením egál z které strany tvrdícím, že „je přece všechno jasný“. Nic není úplně jasný, všechno je mnohem složitější než si myslíme či chceme myslet!

Ale abych své „domluvil jsem, howgh“ nezakončil tak smrtelně vážně, uvádím jako dodatek radostnou zprávu pro příznivce Járy Cimrmana, Tento snad nejvýznamější z našich rodáků, který vymyslel a objasnil všechno mnohem dřív než zbytek lidstva (kdo ho nezná, viz google) je pravý Čechoslovák . I když označován za Čecha, jeden z jeho předků je Slovák!  Jak je známo z bulletinu valné hromady Společnosti přátel Afriky v Náprstkově muzeu v Praze dne 25.1.2006 . Cituji Jaroslava Olšu, Jr. (podle National Geographic, září 2005):

 

Přes Portugalce do Afriky pronikali i další

Středoevropani, například jezuitští misionáři.

Dva z nich, bratr Příhoda z Valašského Meziříčí

a bratr Czimmerman (známe ale řadu dalších

verzí jeho jména!) ze Smolenské Huty na

Slovensku, byli například vůbec prvními z této

části střední Evropy, kteří se usadili v povodí

řeky Zambezi, kde působili v 80. letech

19. století. Czimmerman je dokonce autorem

první písemné podoby mosambického jazyka

Nyungwe a čtyř překladů náboženských textů,

které se používaly v misii Boroma nedaleko

dnešního města Tete. Kromě několika dopisů

a rukopisů však o jejich činnosti příliš nevíme,

protože oba v první polovině 90. let ve svých

misiích podlehli tropickým chorobám.

 

Jestliže toho víc nevíme, snad by nám pomohl Zdeněk Svěrák.

 

Howgh

 

Tomislav Vašíček

(Foto z archivu T. Vašíčka, Růžena Holubová vpravo.)

Literatura:

 

Africký cestovatel Dr. Emil Holub, Kulturní klub města Holic, 2002

Afrika od dob Holubových po dnešek, konference 2005, Kult.kl. města Holic 2006

Dr. Emil Holub, Dr. Albert Schweitzer, konference 2007,  K.k. Města Holic 2007

Afrika snů a skutečností, J.Hanzelka, M.Zikmund, Orbis Praha 1953

Švec pro celý svět, Tomáš J. Baťa, Melantrich Praha 1991