Stále živý odkaz Josefa Hlávky

Marina Hofmanová (Hužvárová) 3 2018 Věda a technika česky

Nesmírně bohatý (a také bohužel bezdětný) Josef Hlávka založil na sklonku svého života, přesně 25. ledna 1904 nadaci, kterou nazval Nadání, Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových. Ve své činnosti byla samozřejmě úzce spojena s osudy celé společnosti a po vzniku samostatného Československa v roce 1918 dokázala proměnit koncepci v reálnou činnost podle zakladatelovy poslední vůle. Zde je dlužno také  podotknout, že se této nejstarší české nadaci podařilo v průběhu let uniknout četným snahám o konfiskaci jejího majetku a potažmo její likvidaci.

 

Kolem 11. března, což je den Hlávkova úmrtí (1908), slouží přeštický duchovní, aktuálně děkan chrámu Nanebevzetí Panny Marie Mons. Karel Plavec, v kapli lužanského zámku zádušní mši. Každoročně se ještě před tím scházejí z iniciativy nadace představitelé Nadání i města Přeštic a další hosté ke vzpomínce u rodinné hrobky Hlávkových nedaleko zmíněného barokního chrámu. A nejinak tomu bylo i o letošním deštivém 12. březnu.

V autobusu, který nadace tradičně vypravuje z Prahy pro hosty slavnostního dne, se na mě otočil odborník na dílo této naší velké historické osobnosti, profesor Pechar: „Jak je to dlouho, kdy jsme pátrali po stopách stavitele a architekta Hlávky ve Vídni? To už bude nějakých 10 let.“ Trefil se přesně, bylo to při jubilejním stém výročí. Svou poznámkou mě ovšem inspiroval, abych vás k této procházce klidně i po letech také přizvala - trasa je totiž stále aktuální, jen některá výročí ještě kulatější.

Je tomu přesně 150 let, kdy Josef Hlávka obdržel řád císaře Františka Josefa za záslužnou činnost ve Vídni. A mimochodem, v témže roce 1868 dostal také druhou hlavní cenu za architekturu na světové výstavě v Paříži.

 

 

Za jaké zásluhy sám císař českého stavitele ocenil?


To se dozvíte, když se s námi vydáte ke sledování alespoň některých hlávkovských stop v krásném rakouském hlavním městě Vídeň. Abychom při pátrání nebloudili, provází nás dvojice odborníků - architekt prof. Josef Pechar a čelný rakouský znalec Josefa Hlávky dr. Wolfgang Bahr.


Odešel do Vídně jako student a po bezmála 20 letech se vrátil do Čech jako známý a úspěšný architekt a stavební podnikatel, který dosáhl vysokého odborného a společenského uznání. To mu otevřelo cestu nejen do nejvyšší vídeňské společnosti, ale také ke zcela ojedinělé podpoře vzdělanosti a umění. Stal se významným mecenášem, jehož odkaz trvá dodnes. O jeho schopnostech svědčí, že v náročném prostředí tehdejší Vídně vynikl již při studiu a na samém počátku své profesní dráhy. Řeč je pochopitelně o Josefu Hlávkovi.

 

S významem Vídně rostla i její velikost, proměňovalo se prostředí a architektonická tvář města. Potřeby a možnosti rozvoje velkoměsta v polovině 19. století nalezly odezvu také v Hlávkových odborných schopnostech a podnikatelském úsilí. Uznáván byl nejen předními vídeňskými architekty, s nimiž spolupracoval, ale také představiteli české menšiny, kteří si jako on uvědomovali, o co větší úsilí musí vynaložit, aby v tomto náročném prostředí uspěli. Hlávkovi se podařilo spojit zájmy a nadání s tamějšími možnostmi a uspěl nejen realizací veřejných staveb, navržených renomovanými vídeňskými architekty, ale i vlastními tvůrčími schopnostmi a talentem. Jestliže ve Vídni převážně stavěl, jako architekt a stavitel se v jediném díle představil především v Praze a Černovcích.

 

Do Vídně přivedla Hlávku snaha o rozšíření a dovršení jeho dosavadního technického vzdělání o architekturu. Tento obor byl na pražské technice zřízený až v roce 1864 v čele s Josefem Zítkem, který byl jen o rok mladší než Hlávka a známý jako autor návrhu Národního divadla. Hlávka po absolvování Polytechnického ústavu a posléze pozemního stavitelství na technice v Praze studoval v letech 1851 až 1854 na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Ta kladla velký důraz na umělecké aspekty architektury a proslula vysokou uměleckou úrovní srovnatelnou s pařížskou École des Beaux-Art. Na akademii v té době učili tvůrci přestavby Vídně. Z českých architektů ji absolvovali představitelé novorenesance Vojtěch Ignác Ullmann, Antonín Viktor Barvitius, Josef Zítek, Josef Schulz, tvůrce novogotiky a restaurátor Josef Mocker, ale také průkopník české modemy Jan Kotěra.

 

Josef Hlávka brzo patřil mezi nejúspěšnější žáky, ale pouhé studium ho neuspokojilo.

O každých prázdninách tedy pracoval jako zednický učeň ve stavební firmě Františka Šebka, který byl organizátorem české menšiny ve Vídni. Tím si nejen přivydělával, ale získal cenné praktické zkušenosti, které uplatnil na svých stavbách. U Šebka se nejprve vyučil zedníkem (1855) a také obdržel vysvědčení k samostatnému provozování pozemního stavitelství a stavby budov. Na základě toho získal posléze stavitelskou koncesi (1860) a byl v jeho stavební kanceláři trvale zaměstnaný.

Když Šebek založil soukromou školu pro české stavební živnostníky, pověřil Hlávku jejich výukou. Následně ho jmenoval ředitelem své stavební firmy a než zemřel, převedl ji na něj se vším vybavením a klientelou. A pro doplnění ještě nutno uvést, že Šebek nebyl bezdětný, jak se někdy mylně píše. Naopak, jeho syn byl dokonce - stejně jako Hlávka - architektem.

 

Ve stavební firmě a kanceláři „Josef Hlávka – architekt stadtbaumeister, Windmülle Schmidgasse 108, Wien", jak zněl úřední název podle razítka na stavebních plánech, bylo zaměstnáno 19 architektů a několikanásobný počet stavebních techniků. K nim patřil také Čeněk Gregor, který s Hlávkou trvale spolupracoval a po jeho onemocnění dokončoval stavby. Hlávkova stavební kancelář proslula profesionální precizností a spolehlivostí, znalostí a aplikací historických forem, konstrukcí a stavebních způsobů. V neposlední řadě vynikla, ostatně jako Hlávka sám, také vyspělou grafickou úrovní. Není divu, že tato známá vídeňská firma získávala veřejné zakázky a poskytovala kvalifikované konzultace.

 

K prvním úspěchům Hlávky ve Vídni náležela státní cena za nejlepší studentský projekt, která mu byla udělena v závěru studia (1854). O vysokém ocenění vypovídá také zájem předního vídeňského architekta Henrycha von Ferstela, který Hlávku požádal o pomoc při vypracování soutěžního návrhu votivního chrámu (1856–1879), jímž zvítězil mezi sedmi desítkami soutěžících. Další pomoc se týkala stavebních plánů na budovu rakouské banky.

 

Svou sounáležitost s vlastí vyjádřil Hlávka návrhem na Národní divadlo v Praze (1856), za nějž obdržel jednu z třetích cen a cestovní stipendium s příslibem zaměstnání ve státních službách.

To využil ke dvouleté, posléze o rok prodloužené, studijní cestě do Řecka, Itálie, Francie, Anglie a Německa a svou věcnou a v kresbě přesnou dokumentaci historických staveb později využil v architektonické praxi. Po návratu z cesty dostal příležitost, aby dočasně zastupoval svého bývalého profesora Eduarda van de Nülla ve výuce a ve stavební kanceláři. Tento počáteční úspěch mladého Hlávky předurčil jeho pozdější odborné a společenské uplatnění.

 

Stavební rozmach Vídně, na kterém se Hlávka významně podílel, náležel do let 1860 až 1874.

Vídeň byla tehdy největším středoevropským městem. Od počátku do poloviny 19. století se počet jejích obyvatel zdvojnásobil na bezmála půl milionu a v 80. letech již přesáhl milion. To si vynutilo nejen zbourání opevnění, ale také výstavbu novoměstských čtvrtí s činžovními domy a novými druhy veřejných budov. Přesto, že již dříve vznikly plány na rozšíření města, rozhodlo se o zbourání vnitřního barokního opevnění až v roce 1857.

O rok později byla zahájena výstavba proslulé okružní třídy Ringstrasse, která vede kolem historického jádra města v délce čtyř kilometrů. Pro veřejnost byla zpřístupněna 1. května 1865. Její vznik se stal příležitostí ke stavbě mnoha veřejných budov, které, ačkoli sloužily k různým účelům, měly převážně novorenesanční a gotizující formu.

V této době velkých proměn Vídně se Hlávka stal jejím aktivním stavitelem. Cestu k jeho samostatnému úspěchu otevřela soutěž na realizaci novogotického kostela P. Marie řádu Lazaritů (1860–1862) na Kaisserstrasse, kterou vyhrál. Autorem návrhu je Friedrich von Schmidt, který svěřoval Hlávkovi k uskutečnění i své další návrhy. V roce 1860 byl sotva 30letý Hlávka vyzván ministrem Wickenburgem do soutěže na postavení vídeňské Opery. Podnět k tomu dal státní sekretář pro památkovou péči, český rodák Alexander Helfert.

 

Budovu opery pro 2500 diváků navrhli Eduard van der Nüll a Augustus Siccard Siccardsburg. Stavbu, která byla na Ringstrasse první, musel Hlávka dokončit sám, neboť oba autoři téměř současně zemřeli. Vybudoval ji v letech 1863 až 1869 za šest milionů zlatých a získal 400 000 zlatých, které vytvořily základ jeho podnikatelského jmění. Budova byla slavnostně otevřena 25. května 1869 uvedením Mozartovy opery Don Juan a patří k nejznámějším symbolům Vídně. Jako vysoké uznání této práce byl Hlávkovi udělen Řád císaře Františka Josefa a jmenování císařsko-královským stavebním radou.

 

V době, kdy uskutečňoval první vídeňské stavby, vyzvalo Hlávku rakouské ministerstvo kultury a vyučování, aby navrhl a postavil rezidenci řecko-pravoslavného biskupa v Černovcích na Bukovině. Bukovina tehdy patřila pod rakouskou správu. S projektem uspěl a byl mu tamtéž svěřen architektonický návrh, včetně uskutečnění velkého církevního areálu (1863–1878), za který obdržel druhou cenu na světové výstavě v Paříži. V Černovcích postavil ještě chrám arménsko-katolické církve.

 

Josef Hlávka patřil k nejzaměstnanějším stavitelům Vídně. V literatuře a archivních pramenech se uvádí, že během 13 let zde uskutečnil 142 staveb, především v centrální části města. Jsou to reprezentační veřejné budovy i ekonomicky úsporné činžovní domy. Některé jsou již památkově chráněné, jako budova Opery, některé byly naopak přestavěny nebo zbořeny. Největší a reprezentační vznikly podél Ringstrasse a zařadily Hlávku mezi její spolutvůrce. Jsou to novorenesanční palác arciknížete Viléma na Parkringu 8 (1865–1867, navrhl Theophil von Hansen) a novogotické akademické gymnázium (1863–1865, navrhl Friedrich von Schmidt), na kterém studoval T. G. Masaryk (obr. 9). V sousedství Opery vybudoval Schollerův obchodní dům (1863), po změně využití stavebně upravený a jediný, který se ze tří obchodních Hlávkových domů zachoval (domy Böhler a Schmitt). Z jeho kanceláře vyšly také návrhy a příprava realizace domů rytířů Antona Fischera na Elizabethstrasse (1862) a Alexandra Schoellera na Bagnerstrasse (1864). Další domy postavil pro majitele Petzolda, Tichého a Herolda (1863).

 

 

Jakoby se krásná a malebná soupeřka Prahy nechtěla při naší misi ukazovat. Prudký vítr nám vrážel ledové kapky pod deštníky, jak kdyby si nepřál, abychom Hlávku stopovali v dobách, kdy ještě nebyl velkým mecenášem. Podobně jako v Praze i ve Vídni je strategičtější vydat se do centra tramvají. Za jejími okny se míhaly některé pro nás zajímavé, leč ne až tak důležité budovy.


Hlávka má mezi svými stavbami hojně zastoupeny činžovní domy. Je zajímavé, že je navrhl a postavil z vlastních prostředků. Příležitosti k tomu poskytl vznik nových městských čtvrtí. Obytné domy mají čtyři až pět podlaží a účelný prostorový i hygienický standard. V I. vídeňském okresu jsou postaveny v ulicích Seilergasse, BIumenstockgasse 5 a na Bauermarktu 14. Větší počet vznikl ve III. vídeňském okresu v letech 1868 až 1871 poblíž Hlávkou postaveného novogotického kostela sv. Othmara (1866–1873, navrhl Friedrich von Schmidt ). Jsou situované v ulicích: Löwengasse 22 a 28, Kegelgasse 29, Blütengasse 6, Hertzgasse 33 a 35, Bechadgasse 2. Nárožní dům s arkýřem (Hertzgasse 33), kde Hlávka bydlel, byl označovaný jako Salon, místo společných setkání osobností tamějšího společenského a uměleckého života, včetně vídeňských Čechů. Bydlel v něm také malíř Karel Jobst, který s Hlávkou úzce spolupracoval při výtvarném řešení fasád a interiérů. Také výmalba lužanské kaple a přeštické hrobky rodiny Hlávkových nece jeho rukopis.

A jen pro zajímavost podotknu, že naproti oné pravidelné rohové budově později vyrostla hravá Hundertwasserova stavba, u níž se jen stěží hledá pravidelnost a řád. Snad jen tramvajové koleje tu brání zvlněnému chodníku, aby nevybafl na asketického Hlávku. A ruku na srdce (s omluvným pohledem k mecenáši), i při mých dalších návštěvách Vídně se dávám zlákat Hundertwasserovou hravostí k pobavenému odpočinku na rozhoupané lavičce před fontánou, nebo v některé z místních kavárniček. Také naše stopovací mise tu nabírala sil k další cestě přes město.

Ve VII. okresu jsme v kostele Panny Marie řádu Lazaritů dlouho zkoumali kamenné portréty na horní části sloupů v místech, z nichž vycházejí klenby. Přestože Dr. Bahr v nich jmenoval architekta Schmidta a stavitele Hlávku, podle obličejových rysů i kamenické značky to však spíše nasvědčujetomu, že se jedná o záměnu v pořadí. Portrét nad kamenickou značkou by podle všeho měl spíše patřit Hlávkovi – ovšem kdo ví... Třeba se tím bude někdo někdy zabývat. Další pokusy o identifikaci nám překazilo šero.

Kolem kostela jsme prošli k zadní bráně – jako bychom se ocitli v Praze u Apolináře – natolik se autorský rukopis shoduje!

 

Za svého pobytu a všestranné činnosti ve Vídni se Hlávka představil nejen jako náročný architekt a stavitel, znalec historických slohů, stavebních konstrukcí a způsobů, ale také jako jejich dovedný interpret. Byl více tradiční než vizionář. Vídeňskou společností a stavebníky byl hlavně oceňován jako úspěšný a žádaný stavitel. V paměti její odborné části jím zůstává dodnes, jak dokládají vícesvazkové dějiny Ringstrasse. I když bádání a znalost jeho díla pokročily a rozporné pohledy na jeho architekturu přetrvávají, lze předpokládat, že výčet je-ho vídeňských staveb a poznatky, které se jich týkají, nejsou dosud uzavřeny.

 

Úspěšnost a tehdejší uznání Josefa Hlávky mu otevřelo cestu do vídeňské společnosti a ústředních institucí Rakousko-Uherska. Mimo vysokého ocenění za stavbu Opery byl jmenován členem Panské sněmovny, Akademie výtvarných umění, Ústřední komise pro ochranu a zachování uměleckých a historických památek v Rakousku. Současně byl členem Umělecké rady ministerstva kultu a vyučování. Již ve svých 34 letech se stal čestným měšťanem Vídně, zatímco Prahy až v roce 1907, rok před svou smrtí.

 

Když jsme odpoledne dorazili k budově Akademického gymnázia, linula se z něj koncertní hudba. Čeho si v této souvislosti musíme v letošním výročním roce Československé republiky povšimnout je, že na tomto gymnáziu, v tomto domě maturoval první československý prezident. Pamětní tabulka na zdi hlásá, že to bylo v roce 1872, tedy sedm let poté, co Josef Hlávka stavbu dokončil.

 

Stopy stavitele nás přivedly až k čelnému politikovi, dodejme tedy už jen, že se Josef Hlávka nejen stal v roce 1883 říšským a zemským poslancem, ale že se také zcela zasvětil mecenášství a poradenské činnosti.

 

Více než 10 let vyvíjel Josef Hlávka mimořádnou tvůrčí, stavební a podnikatelskou aktivitu, a to ve Vídni, Praze a Černovcích. Když si představíme tehdejší způsob cestování a nutnost organizování náročných a složitých staveb vzdálených od sebe mnoho set kilometrů, nemůže nás překvapit, že to Hlávku naprosto vyčerpalo, což se neblaze odrazilo na jeho zdravotním stavu. Ve svých 38 letech Josef Hlávka vážně onemocněl, ochrnul a téměř oslepl, takže musel na dlouhou dobu zanechat veškeré architektonické a stavební činnosti. Vrátil se k ní až po návratu do Čech, ale převážně jen v souvislosti s ochranou a rekonstrukcí historických staveb a prostředí.

 

Marina Hužvárová s použitím pasáží ze společného článku s Josefem Pecharem, který vyšel pod názvem Vídní po Hlávkových stopách v roce 2008.

 

Na snímku budova Státní opery ve Vídni, foto M. Hužvárová

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012