Marie Horová

JAK PROSTÉ

Dočetl jsem biografii Roberta Maxwella 1923 –1991). Ano, byl to ten všemi mastmi mazaný tiskový magnát. Jako podkarpatský kluk Abraham Leib Hoch, třetí dítě z devíti potomků chudé rusínsko-židovské rodiny na Podkarpatské Rusi, chodil do školy obutý. Zpátky domů ale šlapal bos, o boty se dělil s bratrem. Vychodil pouze tři třídy obecné školy, ale díky regionu, v němž vyrůstal, ovládal několik jazyků – jidiš, hebrejštinu, češtinu, maďarštinu a rumunštinu. Po otci, obchodníkovi s dobytkem, zdědil smysl pro obchod a nezdolnost, po dědovi – rabínovi  intelekt. Jméno Maxwell přijal v Anglii, než po vylodění spojenců v Normandii byl v lednu 1945 gen. Montgomerym vyznamenán válečným křížem. Po válce v Británii nekřesťansky zbohatl a zpanštěl; i místo toaletního papíru používal popelínové šátky. S nikým se do samého konce života, než se poblíž Kanárských ostrovů za záhadných okolností utopil, už o nic nedělil. Kamarádil jsem se na dálku se Samuelem Jelínkem. Vystěhoval se z Podkarpatské Rusi, když se oddělila od ČSR, do Kanady. Jeho farmu dvakrát sežehl požár. Když se znovu zmohl, napsal do Československého ústavu zahraničního, že daruje dvě kravičky ze svého stáda Lidicím. To nešlo, Lidice nebyly obnoveny jako selská obec. Jelínek tedy koupil sekačku na udržování trávníku v lidickém růžovém sadu. Na pražské Bílé Hoře, tam, kde se roku 1618 odehrála pro Čechy neslavná bitva, jsem mezi sousedy objevil manžele Horovy. Ona – Marie - vystoupila roku 1937 z vlaku od Jasiňy na Wilsonově nádraží. Prchla před sjednaným nerovným sňatkem. Sedla si na obrubník chodníku a plakala. Nikoho v hlavním městě neznala. Ze strádání ji vyvedla pravoslavná církev. Později vařila pro "jednodenního (15. 3. 1939 v Chustu) prezidenta" Karpatské Ukrajiny Augustina Vološina, pražského azylanta. Neuplynul dlouhý čas od osvobození matičky Prah y, když zazvonili u jejího bytu důstojníci Směrše. Předehra k cestě na Sibiř. Svěřila se vrchnímu v kavárně. Před pár dny mu dala dobré spropitné a on ji pozval do kina, jen tak se znali. Václav Hora, navrátilec z totálního nasazení v Říši, navrhl Marii východisko ze situace. Vzali se ze dne na den. Na dveřích hned vyměnili jmenovku Myšanič za Horová. Příslušníci NKVD ji ztratili z merku. Uplynulo pětapadesát láskyplných let. Horovi prodali svůj rodinný domek s výhradou, že je v něm noví majitelé nechají dožít. A to, co za něj stržili, se rozhodli věnovat dětem na Podkarpatsku. Těm z nich, které ne vlastní vinou trpí nouzí. Egoismus i altruismus. Obě povahy ze stejné líhně, východního cípu předválečného Československa. Jak prosté…

Tento text jsem napsal do výroční zprávy Nadace VIA. Ta byla založena roku 1997 z popudu Wendy Luers, manželky amerického velvyslance u nás v letech 1983 – 1986.  Navázala na projekty Nadace pro občanskou společnost, kterou předtím v New Yorku a Praze Wendy zřídila s cílem podpory neziskového sektoru a rozvoje občanské společnosti v České a Slovenské republice.

Marie Horová se narodila roku 1919 v Nižním Studeníně. Pocházela z početné rolnické rodiny. Chodila do měšťanské školy sester Baziliánek v Užhorodě. Na další studia nebylo peněz. Nabízelo se východisko vdát se za vdovce. Po dlouhém rokování a rozhodování  co s ní mají rodiče dělat, když ho nechce, jednou v neděli, když byli všichni v kostele, vzala pár hadříků a přes hory a doly odešla z domova. V Praze narazila na krajanku, která ji zavedla do organizace „Ukrajinske nacionálne objednane“ (U.N.O.).

Psal se rok 1937, byla velká nezaměstnanost. Marii se přesto podařilo uchytit se v U.N.O jako kuchařka. Vařila také u sester Baziliánek, které do pražské emigrace v březnu 1939 doprovodily z přechodného hlavního města přechodně samostatné Podkarpatské Rusi předáka dr. Augustina Vološina. Ten musel z Chustu utéct po pár hodinách prezidentování, když město zabírali Maďaři. To, jak dopadl po květnové (1945) revoluci, se možná jednou dozvíme z moskevských archívů. Traduje se, že zemřel na infarkt v sovětském vězení.

Manžel Václav Hora pocházel z hornického pytle ze Stehelčevse u Kladna. Vyučil se číšníkem. Za války pracoval v Německu u dráhy. Bezdětný pár spolu prožil padesát šest let, než muž zemřel.

Paní Horová vyhledala nadaci, které hodlali svěřit peníze ztržené za dům. Shodou okolností jsem její představitele znal, neboť MZV požádali o dotaci na některé své projekty. Horovi se totiž  rozhodli po několik let přispívat na různé prospěšné akce vedoucí k růstu vzdělanosti na Podkarpatské Rusi. Mne pověřili, abych se stal garantem toho, že finanční prostředky budou využívány účelně. Byla to pro mě velká čest a velice mě to s nimi sblížilo. Procestovali jsme spolu můj rodný kraj, hosté péčí správkyně Jany Jarolímové přespali jako VIP na zámku, který kdysi spadal pod Koutsko-Trhanovské panství Lammingera, známého z chodského povstání vedeného Janem Sladkým-Kozinou, jak všichni víme od Aloise Jiráska.

Když paní Horová ovdověla, začala postonávat. Domluvila si, že dožije v klášteře Boromejek v Řepích, zajímavého pro publikum tím, že tam po věznění v pevnosti Špilberk pracoval jako zahradník „největší loupežník v Čechách“ Václav Babinský (1796-1879), podle legendy, již si sám stvořil, „známý lotr mexický.“

Člověk míní, pánbůh mění. Vzali ji do špitálu. V pěstičce držela svou poslední hotovost – třicet tisíc korun. Než naposled zavřela oči, dala ty peníze o návštěvě do rukou  představiteli nadace na svůj poslední projekt ve prospěch podkarpatské drobotiny.

Tu a tam jdu se svou dcerou vyzvednout mou vnučku Bětku z mateřské školy. Stojí naproti domu číslo 20 v Malobřevnovské ulici, kde bydleli Václav a Marie Horovi. Ten má novou fasádu, předzahrádka je pořád v původním stavu, samé krásné keře. Než se Bětka oblékne, vozím své druhé vnouče, Fanouška, v kočárku před školkou.

Vždy mi zrak sklouzne přes silnici; vidím před sebou podkarpatského kluka rázujícího do obecné školy v botách, které na cestu k domovu obuje jeho bráška.

Moje manželka, rozená v podkarpatském Vinogradovu, posílá každým druhým autobusem směr Užhorod pár svršků. „Dobře už bylo,“ říkají tamější lidé. „Za Československé republiky,“ dodávají.

Bohuslav Hynek

(Ukázka z knihy DIPLOMACIE  KOUZLA ZBAVENÁ.)