Vítězný únor a Honza Masaryk

Dnes se naše tv překonává v pořadech o Vítězném únoru. A taky o smrti Jana Masaryka. To je dobře, zdá se, že ještě nejsme zpátky v komunistické totalitě, i když obavy z toho jsou veřejné a hojné.

Nejsem už mladá, což je blbé, ale zase hodně pamatuju. Například dva pány v dlouhých kožených kabátech, kteří tehdy v roce 1948 zazvonili u našich dveří a mamince řekli, že jí zabavují keramickou dílnu. (Dostala dílničku od svého tatínka jako svatební dar a na její rozvoj si vzala půjčku.) Maminka byla statečná, našla si práci, aby mohla splácet dluh na tu ukradenou dílnu a snažila se neztratit nic ze svého vrozeného optimismu. Horší to bylo s dědečkem. Byl malířem pokojů a měl jediného zaměstnance. Svého syna, mého tátu Jardu. Byl prý vykořisťovatel a nedostal ani korunu důchodu. Do smrti tahal pěšky po Praze vozík se štaflemi, na nich zavěšený kbelík s barvou a štětkou a maloval lidem za babku pokoje. Umřel na plíce zadušené škrábanou omítkou. Můj tatínek to nechtěl opakovat, toužil být od malička malířem akademickým…to se mu sice oficiálně nepovedlo, ale protože byl podnikavým i v dobách podnikání nevhodných, vždycky se nějak uplatnil v oblasti blízké výtvarníkům. Ti se u nás v malém bytě v Podolí vyskytovali dost často. Už jako dítko jsem znala ty, kteří malovali či sochali Leniny a Staliny jako ty na opačné straně.

Dnes už jsem velká a mám svůj časopis. Dávám si sem co chci a co se mi líbí. Má docela bohatou historii, téměř třicetiletou. Píšu o tom knihu. Je plná událostí, osobností, prostě moc zajímavá. Díky ní jsem také přišla k různým oceněním. (To ještě v době, kdy se ta nová totalita na nás tak nevalila jako dnes.) Nebudu se vytahovat, zmíním jen jedno – mám Medaili Jana Masaryka.  A moc si ji cením. Dostala jsem ji od Společnosti Jana Masaryka. Předsedal jí tehdy Antonín Sum, poslední tajemník Jana. Provedl mne tehdy Černínským palácem až do té koupelny, tiché svědkyně konce Jana Masaryka.

Dnes už je dokázáno, že byl Jan Masaryk zavražděn a že viníci nebyli potrestáni.

Mrzí mne, že jsem v době, kdy žil, byla jen malá holka, určitě bych si s ním rozuměla, určitě bychom si spolu zazpívali u piána nějakou hezkou písničku.

Eva Střížovská