Hlávkův zámek v Lužanech

Marina Hužvárová 1 2018 Dějiny česky

V letošním roce si připomeneme 110 let od úmrtí jednoho z největších, přesto nedostatečně známých mužů naší historie – Josefa Hlávky. Jeho význam docenilo UNESCO, když kulaté výročí před 10 lety zařadilo mezi tehdejší výročí světová. Jen co se staveb týče, víte, že bez Hlávky bychom se nemohli chlubit ani Karlovým mostem v historické podobě, nebo že dostavba budovy slavné vídeňské Opery ležela právě na jeho bedrech?

Zůstaňme ale v západočeských luzích a hájích, kde otevírá bránu Šumavy ve směru od Plzně malý zámek.

 

Zmíněným směrem na Klatovy nás silnice povede kolem z dálky viditelného kostela. Je v Přešticích, rodném městě Josefa Hlávky, my ale míříme o tři kilometry dál, do lužné krajiny kolem řeky Úhlavy. Oči si můžeme vykoukat, abychom mezi vzrostlými stromy zahlédli jemnou věž lužanského zámečku.

Na jeho místě, jak to bývá, stávala dřevěná tvrz doložená už v roce 1245. Zámek tu vystavěl v roce 1583 Markvart z Příchovic. O necelé dvě stovky let později (1753) se dočkal jednopatrové renesanční podoby, než byl počátkem 19. stol. přestavěn barokně.

Roku 1866 kupuje zámek i s přiléhajícím panstvím rodák z nedalekých Přeštic, v té době již renomovaný stavitel a architekt Josef Hlávka původně pro svou matku. Jako velmi racionální člověk jistě dobře věděl, jaký potenciál taková nemovitost skýtá. A také jej využil, když ho vyčerpání z přepracovanosti na dlouhých 10 let upoutalo na invalidní vozík. Ochrnutý a částečně osleplý se spolu s manželkou Marií uchýlil právě sem.

V Lužanech navštěvovala Josefa Hlávku řada přátel a umělců. Byl mezi nimi i malíř Leopold Schmidt, který na svých akvarelech zachytil tehdejší podobu sídla ze tří stran obklopeného parkem. Do současné dvoupodlažní podoby si nechal Josef Hlávka objekt přestavět na základě vlastního návrhu v letech 1886-1887. My máme to štěstí, že jej najdeme i s původním autentickým vybavením s náležitou patinou za leta používání. Rozhlížíte se v očekávání, že si majitelé pouze někam odskočili a co nevidět se vrátí. To už vás nic nemusí přesvědčovat o tom, že tady génius loci rozhodně nechybí.

 

Přeštice

Přeštice znamenaly za Rakouska-Uherska významné poutní místo. O to se zasloužil obraz Panny Marie Bolestné, který církev roku 1711 prohlásila za zázračný. Díky tomu zde na nejvyšším místě Přeštic vyrostl v letech 1750-1775 impozantní kostel podle plánů K. I. Dientzenhofera, největší svého druhu v Čechách, samozřejmě mimo Prahu.

Co by kamenem dohodil od chrámu páně se 15. února 1831 rozlehl v malém domečku přeštického purkmistra Antonína Hlávky křik novorozence. Anna Hlávková, rozená Stachová, tu přivedla na svět druhorozeného syna Josífka. A možná to byl právě úchvatný pohled na vznosnou ukázku barokního stavitelství, co malého chlapce z nezámožné rodiny ovlivnilo na celý život.

Otec Antonín dobře věděl, jak moc se jeho syn Josef už od dětství zajímal o architekturu. Když ho proto nechal zapsat na pražskou techniku, neprohloupil. Josef studoval excelentně (1847-1851), a tak mu otec i přes nedostatek peněz umožnil další studia na drahé Akademii výtvarných umění ve Vídni (1851–1854). V oné době turbulentních politických změn se Josef aktivně zapojil do boje za národní sebeurčení Čechů a v roce 1848 byl též členem ozbrojené studentské legie. Snaha pozvednout český národ i český jazyk provází jeho osobnost po celý život.

 

Vídeň samý Čech

Josef si na drahé studium ve Vídni přivydělával prázdninovými brigádami ve stavební firmě čechovídeňáka Františka Šebka. Dnes si nedovedeme představit, že by univerzitní student nastoupil jako zednický učeň. Josef ale věděl, že si tak nejlépe doplní teoretické znalosti z univerzity. Ukázalo se, že to byl velmi šťastný krok. Nejen, že budoucí architekt získával ve stavební praxi cenné zkušenosti, poznával nejnovější trendy v architektuře, které přicházely povětšinou z Paříže, a seznamoval se s architekty zvučných jmen, jako byli August von Siccardsburg, Eduard van der Nüll, Karl Rössner a Friedrich Schmidt. Navíc stavitel Šebek svému talentovanému učni důvěřoval natolik, že mu svěřil řízení svojí stavební kanceláře. Hlávka se i zde osvědčil, takže mu Šebek mohl při odchodu do penze svou firmu s klidným srdcem odkázat, přestože sám měl syna-architekta.

Josef Hlávka ovšem vynikal i na univerzitě, získal řadu ocenění, z nichž asi profesně nejdůležitější pro něj byl Římská cena, státní tříleté stipendium na poznávací cestu po Evropě. Vyrazil tedy do světa studovat různé stavební slohy a mimo jiné si přivezl osudovou lásku k řeckovýchodní zdobnosti. Na sklonku roku 1860 zadává Ministerstvo kultury a vyučování již renomovanému staviteli Hlávkovi projekt rezidence řecko-katolického biskupa v Černovcích na Bukovině, dnešní Ukrajině. Nedlouho poté vyhrává soutěž na výstavbu Dvorní opery ve Vídni, jejíž architekti byli jeho někdejší učitelé, už zmínění Siccardsburg a van der Nüll. Mladý stavitel se zahájením dlouho neotálí a začíná stavět ještě v roce 1861. Dodejme, že v bývalé Šebkově, nyní Hlávkově kanceláři pracovalo na desítkách dalších zakázek 19 architektů, stavitelé a množství dělníků. Neúnavný a pedantský Josef Hlávka každou stavbu osobně velmi pečlivě kontroloval, nic mu neuniklo.

Uvedené stavby přinesly mladému Hlávkovi především veliký kapitál, ale také titul stavebního rady od císaře za Dvorní operu, jejíž náročnou stavbu zvládl po náhlých úmrtích obou architektů sám dokončit. To od loňska připomíná i pamětní deska na dohled od opery. Přestože bychom mohli i na slavné vídeňské Ringstrasse (při dostatečných znalostech) Hlávkova génia ucítit, vraťme se před bránu Šumavy, do Lužan.

 

Lužanský azyl

Při moderním způsobu cestování si ani neumíme představit, jak náročné muselo být cestování mezi Vídní, Prahou a Černovicemi. Půvabná tmavovláska Marie pravděpodobně viděla, jak jejího muže Josefa to obrovské pracovní vypětí zmáhá, ale těžko mu mohla zabránit. Co nedokázala ona, vyřešil jeho organizmus: teprve osmatřicetiletý Hlávka na podzim roku 1869 kolabuje, nohy mu vypovídají poslušnost. Těžko říci, jak snášel přechod z plné práce na invalidní vozík, každopádně v roce 1873 opouští kancelář a stahuje se do ústraní. Nebyl by to on, kdyby neopatřil zámek v Lužanech dřevěnou rampou, aby se s vozíkem mohl pohodlně dostat z bytu ven do parku. Díky dlouhodobému klidu a odpočinku začíná kolem roku 1880 opět chodit. O dva roky později ho ale postihla další rána, na tuberkulózu mu umírá milovaná Marie.

To už se ale Hlávka napírá svou pozornost k odborné a teoretické činnosti v oboru záchrany a obnovy historických památek. A vězte, že právě jeho zásluhou se chlubíme pražským Karlovým mostem v historické podobě. Když ho totiž v roce 1890 částečně strhla velká povodeň, byl to Hlávka, kdo vypracoval projekt jeho záchrany a také ho financoval.

Ovdovělý Hlávka se na čas vrací do Vídně, kde potkává a posléze žení s hudebně zaměřenou Zdeňkou Havelkovou, přítelkyní rodiny Antonína Dvořáka. Do Lužan se vracejí spolu.

 

Koncept rodinného i společenského sídla

Svému sídlu navrhl Hlávka půdorys písmene Y. Původní barokní věžičku přeměnil na šestipatrovou věž s hodinami, obytnou část pojal v neorenezančním stylu severoitalských vil s reprezentačním schodištěm přibližně uprostřed, po němž se i dnes dostanete do bytu Hlávkových v prvním patře. Ba co víc, ocitnete se v prostoru sice trochu tmavém, ovšem zcela autentickém, jakým původně byl, se vším mobiliářem, štukovou výzdobou i výmalbou v novorenesančním slohu. Možná se tak zachoval jako jediný v České republice.

Zkušený stavitel a architekt si svou pracovnu situoval do prostoru bývalé kaple zámku. Měl blízko ke schodišti i k „penězovodu“, do něhož mohl vhodit mince pro žebráky, kteří si do zámku chodívali nějaký peníz vyprosit. Pro co nejlepší osvětlení velkého psacího stolu si navrhl arkýř, jehož čelní okno doplňovala v bočních stěnách malá okénka a regulovatelnými okenicemi. Od stolu měl navíc jakožto dobrý hospodář výborný přehled o dění v hospodářském dvoře patřícím k zámku.

Však se taky ze zdejšího hospodářství posílaly zásoby i studentům do kolejí. Nenápadnými druhými dveřmi v rohu pracovny se pan domácí mohl snadno dostat do sálu Českého kvarteta nebo opačně.

V „koncertním“ sále, který představuje největší místnost prvního patra, dodnes zaznívá při různých příležitostech hudba, někdy také z klavíru, který dostala Hlávkova druhá žena Zdeňka svatebním darem. K sálu přiléhá malý salonek, nalevo vstoupíte do knihovny, vpravo do malé jídelny s mansardou, kde Hlávkovi rádi sedávali. I dnes tu bývá při akcích Hlávkovy nadace příležitost příjemně posedět. Ovšem není nad zahradní slavnost v parku před zámkem pod nádhernými vzrostlými stromy.

Ale zpět do zámku, prohlídka ještě zdaleka neskončila. V bohatě vybaveném interiéru nevíte, jestli se soustředit na množství uměleckých děl anebo na originální detaily nábytku, který si majitel navrhl včetně často nezvyklého konstrukčního řešení. Ačkoli je z prohlídky bytu v patře vyloučena velká kuchyně, dnes modernizovaná tak, aby stále sloužila svému účelu, nelze pominout ložnici s koupelnou.

Pravděpodobně jste si v předchozích místnostech již vícekrát povšimli portrétů Hlávkovy první ženy Marie, možná jste se seznámili i s podobiznou jeho druhé ženy Zdeňky. Vězte, že půvabná Marie nechybí ani v ložnici, tentokrát navíc ve společnosti portrétů své i Josefovy matky, které obě na zámku také žily.

 

Kaple aneb malé Černovice

Veskrze zbožný majitel spojil přestavbu svého sídla i s duchovním rozměrem. Do půdorysu totiž doplnil samostatné křídlo pro kapli zasvěcenou Panně Marii, sv. Václavu a sv. Antonínovi. Prostor navrhl jako románskou centrálu se střední kvadratickou částí a mohutným obloukem vymezujícím prostor presbytáře. Do objektu vpustil Josef Hlávka svůj osobitý styl s řeckovýchodními prvky, jaké uplatnil už na stavbách v Černovcích. Navrhl také veškeré zařízení, svícny, lustry, zvonky nebo mříže.

Ornamentální a figurální výmalbu pak svěřil svému příteli, vídeňskému malíři Karlu Jobstovi, který je rovněž autorem výmalby rodinné hrobky Hlávkových na hřbitově v Přešticích.

V lužanské kapli se dodnes rozeznívají zdejší vzácné varhany z dílny pražského mistra Karla Eisenhurta. A pro její vysvěcení složil Antonín Dvořák Mši D-dur, „Lužanskou“. Skladatelovu pamětní desku najdete při procházce kolem zámku na vnější stěně kaple u hlavního vchodu, ale vstoupit můžete i z chodby v přízemí nebo na balkon v patře.

 

Společenský život v Lužanech

Do poklidné obce pronikal s příchodem Hlávkovy rodiny stále čilejší intelektuální život. Těžko lze očekávat, že by se všichni ti básníci, malíři, spisovatelé, hudebníci či politici chovali nenápadně jako šedé myšky. Někteří se dokonce vzájemně nesnášeli, a tak bylo více než prospěšné nezvat je současně. Hostinské pokoje, jimž patřilo pravé křídlo zámku, obýval například již zmíněný Antonín Dvořák, Jaroslav Vrchlický, Julius Zeyer, Josef Mařák, Josef Václav Myslbek, Max Švabinský, Josef Suk, Oskar Nedbal, Antonín rytíř Randa a mnohé další významné osobnosti konce 19. století. Proto snad ani nepřekvapí množství dobových uměleckých děl od rodinných přátel, které si můžeme stále prohlížet v zámku na stěnách.

Dnes je na hlavním schodišti nepřehlédnutelný velký portrét knížete Metternicha od anglického portrétisty sira Thomase Lawrence, dále podobizna prorektora Nadání a nejvyššího maršálka zemského knížete Lobkovice od Vojtěcha Hynaise a menší portrét Antonína rytíře Randy od malíře Josefa Loukoty. Pro upřesnění jen dodávám, že Antonín rytíř Randa stál po skonu Josefa Hlávky v čele ČAVU a Nadání.

Zatímco umělci pracovali a muži vedli politické a národovecké debaty nebo se koncertovalo, ženy musely vyšívat, jak dokládají látky na policích ve skříni. Údajně i hudebnice Zdeňka slýchala výtky, že tráví příliš času u klavíru, kdo ví…

Velký vlastenec a bohatý podnikatel Hlávka, dobře pamětliv svých skromných začátků, dokonale promyslel program na povznesení kultury a vzdělanosti českého národa. V Lužanech se ocitáte v místě, kde vznikly projekty založení České akademie věd a umění, stavby studentských kolejí, stavby nové budovy Akademie výtvarných umění a mnohé další. Hlávka mimo jiné například financoval první kompletní překlad Shakespearova díla, podporoval Julia Zeyera, Oskara Nedbala a jeho proslulé kvarteto a další.

 

Když park, tak pořádný

Náš činorodý a důkladný muž do do všeho vždy pustil s plnou vervou. Ladem tedy nenechal ani zámecký park. Nakupoval okolní mokřiny, aby je vysušoval, melioroval a vysazoval na nich stromy.

Dnes obdivujeme vzácné dřeviny, duby, olše, lípy i bílé topoly, procházíme pod mohutným vzácným liliovníkem tulipánokvětým s neobvyklými listy připomínajícími lyru a nádherným květenstvím ve tvaru tulipánu, jak nám napovídá název tohoto stromu rostoucím před zámkem. Nedaleko roste taky třeba jinan dvoulaločný nebo metasekvoj tisovcovitá.

Stromům se tu dobře daří i díky řece Úhlavě, která parkem protéká. „Pojďme se projít na Loužek“ mohlo zaznít v pestré společnosti, která mířila k mostku přes vodu. A možná ji doprovázel pes Zeman, kterého zachycují i některé obrazy. Antonín Dvořák prý rád sedával v „Chaloupce“, jak se říkalo altánu nad starým jezem z roku 1873. Dnes je po našem skladateli pojmenovaný.

Směrem k severu se rozkládá užitková část zámeckého areálu, přesto však stojí za obchůzku.

Přeštická brána, dnes historicky chráněná, u zadní zdi už názvem samým napovídá, kterým směrem stojí. Ven však nepůjdeme, budeme kopírovat vnitřní obvod zdi, než přijdeme k Zeyerovu památníku, kde tento romantický básník a Zdenčin oblíbený přítel rád sedával.

V nejzazším rohu pak je patrový „Zdenčin“ altán. Možná do něj utíkala před ostražitým dozorem obou tchýní, čili před matkou svého muže i matkou jeho první ženy – prý to s nimi vůbec neměla lehké. Zde je nutno ještě vysvětlit, že Marie byla Hlávkovou sestřenicí, proto mohla její matka na zámku dožít.

Cestou zpět si pak na předělu užitkových zahrad všimněme zídky: bývala prý vytápěná kvůli vinné révě, která se u ní pěstovala. Možná se pak zdejší víno podávalo i v přilehlém altánu – při troše představivosti spatříte, jak tu Josef Hlávka se spolupracovníky cizelovali statuty České akademie pro vědy, slovesnost a umění.

 

Osobnost, která nevyhovovala žádnému režimu

Josef Hlávka byl pro vídeňskou smetánku a Němce příliš pročeský, pro Čechy byl asi příliš bohatý, pro komunisty vykořisťovatel, pro lid obecný příliš přísný a vzdálený. A přesto patří na samou špičku elity českého národa! Navíc je v naší novodobé historii největším mecenášem.

Při procházce lužanským panstvím už jsme několikrát narazili na místa prozrazující, že bez Hlávkova diplomatického umění a finanční podpory by nevznikla Česká Akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění v Praze, později založil též Národohospodářský ústav.

Nadaným, leč nemajetným studentům postavil Studentské koleje českých vysokých škol pražských. Nemalými částkami podpořil řadu institucí i akcí, které pozvedly kulturní, vědeckou, uměleckou i hospodářskou činnost českého národa. Stovky vědců, významných umělců, literátů, hudebníků a studentů vděčí Hlávkovi za finanční podporu a stipendia, která jim zajistila potřebné sociální zázemí k práci, tvorbě i studiu či možnost tvořit a studovat v zahraničí.

Bez Hlávkovy pomoci by neexistovala řada institucí a ústavů, z nichž některé existují dodnes. Bez jeho štědrosti by v pokladnici naší kultury chyběla mohutná literární, hudební, malířská či sochařská díla.

 

Odkaz

„Jak zajistím smysluplné a hospodárné nakládání s majetkem, aby sloužil českému národu i v dalších letech?“ promýšlel bezdětný mecenáš budoucnost svého majetku.

Svou neuvěřitelnou důkladnost potvrdil čtyři roky před smrtí, kdy v poslední vůli z 25. ledna 1904 ustanovil univerzálním dědicem nově založené Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových.

Nadání bylo vymyšleno tak dokonale, že přežilo nacismus i komunismus. Je dokonce snad jedinou podobnou nadací i v kontextu zemí bývalého mocnářství, která zůstala dodnes aktivní.

Zní to skoro jako v pohádce, že tato nejstarší nadace s nepřerušenou kontinuitou v České republice, stále plní velkou část Hlávkova odkazu. Nadání dostalo zámek podle závěti hned po Hlávkově smrti roku 1908. Jistě si dovedete představit tlaky, jakým bylo po celou dobu vystaveno, nicméně silná Hlávkova myšlenka přetrvala.

V současnosti zde zasedá vedení Nadání, předávají se tu Hlávkovy ceny významným českým vědcům a umělcům i vynikajícím vysokoškolským studentům. Genius loci obklopuje vědecké konference a semináře, nebo jednání rektorů Univerzity Karlovy, Českého vysokého učení technického, Akademie věd České republiky a dalších vysokých škol a vědeckých institucí.

V dolním patře zámku najdete mimo expozic o Hlávkově životě a tvorbě rovněž ukázky plánů na metropolitní areál v Černovicích, který přibyl do seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO v roce 2011. Ještě předtím ale UNESCO zařadilo do svých výročí roku 2008 připomínku 100 let od Hlávkovy smrti. A nepřehlédli jste vitrínu s atributy od císaře – symbolický zlatý klíč od vídeňské opery, stříbrný tác, zednickou lžíci a kladívko?

 

Vyjděme do parku, nadechněme se, rozhlédněme a rozlučme s géniem loci lužanského zámku slovy Hlávkova následníka v čele ČAVU i Nadání Antonína rytíře Randy:

Co v jiných zemích ke kulturním účelům poskytuje stát nebo země, zčásti i vyšší bohaté kruhy společnosti, to pro národ český vykonal skoro sám jediný, z lidu vyšlý bohatýr ducha a práce: Josef Hlávka! Až do posledního dechu pracoval pro svůj národ, jemuž bezmeznou láskou oddán byl.

 

Text a foto Marina Hužvárová

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012