NEVESELÁ BILANCE DVACÁTÉHO STOLETÍ

Ota Ulč 12 2017 Aktuality česky

Obdivuhodný výkon své doby! Technika, vynálezy, pokrok v medicíně, a také, bohužel, v zabíjení. Statistici nám bez obtíží potvrdí, že dvacáté století bylo prozatím tím nejkrutějším za veškerou dobu trvání naší prozatím jediné planety. Za první světové války ztratilo život 16 milionů lidí. Za druhé světové války dosáhly odhadované ztráty výše 60 milionů osob.

To byl výkon zaviněný počínáním nepřátelských řad. Jejich výkon ale předčilo počínání z vlastních zdrojů. Vlastní, někde až intimní masakry. Doporučuji výtečnou knihu profesora Rudolpha J. Rummela, který působil na University of Hawaii. Již nežijící autor nazval svůj dokument Death by Government: Genocide and Mass Murder since 1900.

Tady to máme: prozatím nejvýkonnějším šampionem jsou Číňané - People's Republic of China. Výkon vlastní vlády od počátku takto „lidového“ počínání v roce 1949 do roku 1987 (prozatím) vychází na rekordních 76 milionů utracených životů.

Na druhém místě se v období 1917 až 1987 umístnil Sovětský svaz.

Třetí místo v historii zaslouženě získalo Německo: Hitlerova Třetí Říše za období 1933-1945 zlikvidovala 21 milionů životů.

O trochu slabší výkony se zasloužily režimy jako nekomunistická nacionalistická Čína, císařské Japonsko, též Turecko, Vietnam a určitě i Kambodža za apokalyptického řádění Pol Pota (vzdělávaného ve Francii).

Autor knihy, profesor Rummel dospěl k závěrečné cifře 262 milionů masakrů ve vlastních řadách.

 

Jak se ostatní svět k takovým výkonům vyjadřoval?

Nejeden obdivovatel nejlevicovějších názorů se zamiloval do Stalina, Maocetunga, takového typu mordýřů své doby. Například W. E. B. Du Bois v National Guardian v roce 1953, v němž Stalin ukončil svou pozemskou pouť, ho velebil slovy „Stalin byl velký muž. Málo mužů dvacátého století se přiblížilo jeho velikosti. Nejvyšším důkazem byla jeho znalost obyčejného občana, jeho problémů, jeho osudu.“ Během několikaminutových moskevských procesů s významnými bolševiky kalibru Bucharina, končících jejich promptní popravou, si též americký velvyslanec liboval a sovětskou spravednost shledával významným modelem, hodným následování. Walter Duranty, ve své době velebený americký žurnalista oceněný Pulitzerovou cenou, charakterizoval Stalina jako „největšího žijícího státníka, tichého, nevnucujícího se (quiet, unobtrusive man)“. Značného velebení se dočkal i Hitler od tak bystře fungujícího mozku, jaký vlastnil George Bernard Shaw. Hitlera charakterizoval jako „velice pozoruhodného a schopného muže“. Podobně americký prezident F. D. Roosevelt chválil Mussoliniho jako obdivuhodného předáka dosahujícího náramných výsledků.

 

Po hororu druhé světové války nejeden světově uznávaný myslitel pokračoval s trapnými velechválemi. Tak například činil harvardský vědec John Kenneth Galbraith, posléze působící jako velvyslanec v Indii, též navštívivší Maocetunga a nijak nešetřící chválou na jeho ekonomické iniciativy - Velkou kulturní proletářskou revoluci a neméně Velký skok vpřed. Tentýž druh obdivu projevovali hospodářští experti a vědci jako Michel Oksenberg a John K. Fairbank, velevýznamný harvardský sinolog, tamější hlava ústavu zabývajícího se studiem zaměřeným na svět s největším množstvím obyvatelstva. Dokonce posléze světu doporučoval následovat čínský model, tak velebený cizími experty, který si ale vyžádal smrt nejednoho milionu obětí.

 

Z textu nazvaného "Fascism and Communism" od výtečného ekonoma Waltera E. Williamse, který vyšel v Townhall 29.12.2017, se dozvídám o doporučení, které poskytla Anita Dunn, fungující jako acting communication director pro někdejšího prezidenta Baracka Husseina Obamy, v němž zdůraznila: „Moji dva oblíbení političtí filozofové jsou Maocetung a Matka Teresa.“

Takový vkus mě donutil k pozornosti. Do blízkosti kulatého kormidelníka jsem se nikdy nedostal, ani jsem po tom nebažil, ale seznámení s albánskou rodačkou, zakladatelkou vlastního náboženského řádu, byla jiná záležitost. Začátkem sedmdesátých let jsem v Indii strávil dva měsíce se skupinou zájemců o tamější pokrok směrem k industrializaci, všemožné modernizaci, setkávání s vědátory, všemožnými potentáty včetně tehdejší předsedkyně vlády Indiry Ghandiové v její kanceláři - právě v prostorách, kde byla nedlouho poté zavražděna svými oficiálními strážci. S výjimkou Assamu, severovýchodního konce země, jsme vlastně prošmejdili celou tamější civilizaci. Při seznamování s Kalkatou, kterou jsem surově hodnotil jako to „nejnáramnější na východ od Osvětimi“, se naší kantorské expedici dostalo pozvání do rezidence půvabné solistky bengálské opery.

Její manžel, lékař, vlastnil svou kliniku. V domácím luxusu jsem ho přiměl k hovoru o tom, jak se dá koexistovat s vědomím, že venku na ulici leckdo umírá hladem. „To si nesmíte připouštět. Východiskem je citové neangažování. Člověk je smrtelný a bída Kalkaty je nekonečná. Buď se z vás stane realista, nebo zešílíte. Jste zde jen na pár dní, časem byste také otupěl.“ Byl jsem umlčen, ale nepřesvědčen.

(Hostitel mi doporučil návštěvu pozoruhodné albánské osobnosti – bylo to ještě v době, než se jí dostalo povýšení do stavu svatosti. Dali mi její adresu, taxi mě tam dovezlo, s budoucí světicí jsem pobyl celou hodinu. O pozoruhodných zážitcích jsem se posléze zmiňoval v knížce Náš člověk v Indii a na Ceylonu, jedné z prvních publikací tehdy začínajícího exilového nakladatelství manželů Josefa a Zdeny Škvoreckých v kanadském Torontu.)

 

V šedesátých letech onoho dvacátého století nastoupilo na našich univerzitách pořádné flirtování s radikalismem. Nejen žáci, ale i někteří profesoři se začali dávat na pochod, demonstrovat, domáhat se všelijakých nehorázných nesmyslů. Dychtili po komunismu, jehož ultimálním cílem přece bylo omezení osobní svobody. Měl jsem tu smůlu, že jsem kdysi žil ve stalinismu, ale také štěstí, že se mi z takové svěrací kazajky pak podařilo bez úhony uniknout. Těm dychtícím pitomcům jsem svou zkušenost velerád doporučoval a přál.

 

John Hawkins se ve svém eseji „The Real Sickness at the Heart of American Culture“, Townhall, 21. 2017, zabývá příklady všelijakých hanebných iniciativ. Například jak některé univerzity odměňují komunisty, teroristy, šiřitele vyloženě antiamerických sklonů, smýšlení. Dokonce je povyšují do profesorských hodností.

Takovými nehoráznostmi si Amerika zbytečně ubližuje. To v situaci, kdy cituji autora Hawkinse: „Jsme největší, nejmocnější, nejprosperujícnější národ, který kdy existoval. Navzdory tomu jsme posedlí vlastními nedostatky a nikoliv našimi úspěchy. Rovněž se málo snažíme asimilovat imigranty do naší společnosti a místo toho máme sklon přijímat druh kultury, ze které přece tito lidé utekli do Ameriky.“

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012