Když padala zeď

Marina Hužvárová 11 2017 Dějiny česky

Po dlouhé době jedu vlakem do Berlína. Vyrážím z matičky stověžaté ještě za tmy, ale jak se rozednívá, užívám si cesty podél Labe. Hlavně té části, když se za Děčínem otevře skalní soutěska v plné kráse barev podzimu. V úseku do Bad Schandau mi hlavou běží vzpomínka na rok 1989.


Dost často jsme tudy jezdívali v oněch převratných časech, kdy už se ve městě se znakem medvěda kymácela zeď. Tu dobu taky provázel fenomén rumunské migrace, kterou jsme sice i u nás zažili, ale zdaleka ne tak silně. Podle železniční trati za Děčínem vybíhaly zpoza kdejakého rohu postavy, aby naskakovaly na vagóny vlaků nabírajících tempo. Těm úspěšnějším se dařilo otevřít dveře a nacpat se dovnitř, někteří černí pasažéři spadli, jiné uvnitř pochytali pohraničníci. Na berlínském nádraží Lichtenberg jsem pak prvně viděla špinavé bídné ležení těchto lidí. Umolousané děti a kojící matky, všude nepořádek a louže celkem jasného původu – obrázek později známý snad ze všech větších měst.

 

S Berlínem mám hodně spojenou tu euforickou nezapomenutelnou dobu plnou nadějí. V noci z 9. na 10. listopadu 1989 padla už poněkud rozkolísaná berlínská zeď. Vjem o to intenzivnější, že 11. listopadu se mi narodil můj prvorozený syn. V ten den byla znovuotevřena první ze stanic duchů berlínského U-Bahnu, Jannowitzbrücke. Pamatuji se, jak jsme se dostávali dřevotřískovým průchodem otevřeným mezi ještě nepropojenými stanicemi metra do západní zóny, jen už si nevybavím, která ze stanic to byla.

 

Zatímco vlak hladce klouže po kolejích, registruji koutkem oka policisty procházející vagonem. Netřeba tomu věnovat pozornost - buzerace celních prohlášení, kolků na příslušný počet dní, povinné výměny marek i schovávání těch navíc, se zdá jako pravěk. Za okny ubíhají kilometry, soutěskám i Labi s krátkou zastávkou v Drážďanech jsme už dávno dali vale, rovina vůkol teď vydrží dlouho, borové lesy a písčitá půda, nízko zavěšené mraky věštící déšť. S novinářskou partou z celé Evropy se v Berlíně účastníme konference Falling Walls – jistě nemusím vysvětlovat, čeho se týká.

 

Probírám se vzpomínkami a přitom se děsím, kolik lidí by chtělo vrátit zdi v bláhovém domnění, že by jim dráty garantovaly bezpečí. Jsou skálopevně přesvědčeni, že by žili ve své blahobytné enklávě a svět za zdí by se jich netýkal.

 

Zatímco mířím vlastně jen kousek za humna, můj v listopadu ´89 prvorozený syn právě cestuje po Izraeli. Jsme vděčni za svobodu, uvnitř zdí je totiž těsno…

 

Text a foto HaM

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012