Laponsko – země neznámá

Jindra Mannová 11 2017 Povídka česky

 

 

„Mám nápad, Irmo, víš, kam pojedeme příště spolu na dovolenou – do Laponska. Rozkládá se v severní části Norska, Finska, Švédska. Vím, že i v mé rodné zemi ve Švédsku se pořádají i vícedenní expedice na sever země, za polární kruh,“ šokuje tímto návrhem Karina kamarádku. Irma zašátrá v paměti, aby si vybavila, co ví o této oblasti a čím by mohla být případně nebezpečná. Žijí tam Laponci a živí se lovem sobů a asi ryb. Mají farmy na chov sobů, pohybují se také pomocí sobích spřežení, nebo psích spřežení. Žijí tam tedy sobi, určitě vlci a medvědi, ti snad v zimě spí. Mají tam polární den a polární noc. A Karina pokračuje: „Severská příroda mě vždycky lákala, jsme přece obě milovníky romantiky, také miluji psy - zúčastnily bychom se několikadenní expedice se psím spřežením.“ Irma je sice překvapena, zaskočena, ale i přes svůj věk je stále plna energie a elánu. Její dobrodružná povaha se nadchla poznáváním neznámého. „Jdu do toho, Karino, ty umíš švédsky, zařiď to. Víš, kdy mám prázdniny, vezmi si v tu dobu dovolenou a pojedeme.“ „Já bych vzala, Irmo, sebou i své dvě dcery, jsou téměř dospělé, ty by to mohly zvládnout.“ „Já, Karino, na tuhle ztřeštěnost určitě manžela nepřemluvím a moje dospělé děti mají na tyto zimní prázdniny už jiné plány.“

Vydaly jsme se tedy my, 4 ženy, na cestu. Nejdříve letadlem ze Švýcarska do Stockholmu, ubytovaly jsme se v hotelu blízko letiště, kde jsme přespaly. Snídaně byla pravý švédský stůl. Už jsem zažila více takových snídaní, ale s tím pravým bohatým švédským stolem ve Švédsku se nedají srovnávat. Pokračovaly jsme jiným letadlem ještě asi 1500 km do Kiruny, kde měla být naše základna. V Kiruně letadlo přistálo, ale když se začalo otáčet na příletové dráze a jelo zpět, měla jsem dost divný pocit.  Ale když jsme vystoupily, pochopila jsem, že letištní plocha je malinká, kde přistávají tak 3 letadla za den. Vystoupily jsme a očekávaly veliký mráz. Ale ušly jsme asi 10 metrů a byly jsme v letištní hale. Byla to jediná hala, kde bylo všechno. Přispěchal mladík, který nesl tabulku s naším jménem, mluvil německy. Parkoviště bylo hned vedle a bylo také miniaturní. Nasedli jsme do auta, velikosti větší dodávky. Na mou otázku: „Máme se připoutat?“ Mladík odpověděl: „Tady nejsou žádní policajti.“ „Ale to záleží, jak vy jezdíte,“ odpovídám já. A tak jsme se, celkem s dobrou náladou, vydali bílému království vstříc.

Musela jsem se zasmát, když na rozcestí stály dvě směrovky – jedna doleva - Narwig, jedna doprava- Luleá. Ze zeměpisu jsem tak matně tušila, že Narwig je ve Finsku, odhadem asi 200 km daleko a Luleá, na východním pobřeží Švédska u moře, odhadem asi 200 až 300 km daleko. Došlo mi, že v téhle pustině snad ani žádná města nejsou. Odbočili jsme k řece, do obce – asi 5 barevných dřevěných domků, u jednoho jsme zastavili. Vítal nás štěkot psů, kteří byli uvázáni u dvouboudiček v oplocených ohrádkách, vždy dva.

Na úvod jsme dostaly slepičí polévku, což bylo milé. Z dosti úsporně zařízené chatky jsme se vydaly na průzkum okolí. Bylo rovinaté, částečně lesnaté, legrační mi připadala značka – „Pozor psí spřežení“. Jednou takovou cestou, zapuštěnou ve sněhu, kudy projíždí psi, jsme se vydaly. „Nepůjdem přece vždy jen po cestě, je to fádní,“ rozhodla jsem já a zabočily jsme do lesa. Teprve, když jsme se propadaly asi po pás do sněhu a to jsme asi nebyly ještě na zemi, po několika metrech jsme se musely vrátit. Po chvíli putování jsme chtěly udělat ještě jistý okruh, ale děvčata, Kariny dcery, se rozhodly vrátit. „Tak, Karino, troufnem si to obejít oklikou?“ Lákám ji. Karina je pro každou troufalost, a tak souhlasila. Chodily jsme dost dlouho, už se začalo, asi kolem páté hodiny stmívat. Vydaly jsme se vždy nějakou cestičkou a doufaly, že povede nás kýženým směrem, ale ona vždy zabočila nějakým jiným směrem, ne a ne najít směr k naší základně. „Žijí tu přece vlci, slyším nějaké zvuky, jakoby štěkot,“ strašila Karina. „To budou spíš psi z naší základny,“ domnívala se Irma. Štěkot se blížil, ale cesta najednou odbočovala úplně na jinou stranu. „Ty, Irmo, budeme se muset vrátit, takhle to nejde.“ „No dobře, ale kudy?“ Bílé pláně, cestička jedna jako druhá, jak se dostat k té hlavní, která vede do základny? Měly jsme sice mobil, ale jak někomu vysvětlit, kde vlastně jsme. Uvědomovaly jsme si nebezpečí a přepadla nás tíseň. Byla už tma, vůkol naprosté ticho.  Zima a třeskutý mráz. Ale přece nás náš orientační smysl nezklamal a už pozdě večer jsme narazily na hlavní cestu, která opravdu vedla do základny. Obě jsme si ulehčeně oddechly.

Ráno jsme s napětím očekávaly věci příští. My 4 ženy, plus jedna průvodkyně, jsme s psím spřežením na saních, na kterých se stálo, měly vyrazit na cestu. Nejdříve jsme vyfasovaly přes naše lyžařské oblečení ještě kombinézu, čepici, kožené rukavice a teplé boty. „To všechno bude zapotřebí,“ divila jsem se. Mladík, který mluvil německy, jako většina lidí na základně, chata totiž patřila německé společnosti, nás ujišťoval: „Ještě budete rády.“ Nanejvýš někdo mluvil také anglicky, švédštinu jsme neslyšely. Naše průvodkyně, mladá, sympatická dívka, asi tak 25-ti letá, mluvila anglicky a teprve o hodně později jsme zjistily, že umí trochu německy. Pokyny nám dávala anglicky. Měly jsme psy odvázat od boudy a navléci je do postrojů a zapřáhnout do saní. V obleku, v kterém jsme se těžko mohly hýbat /já měla na sobě asi 6 vrstev/, s trochou nervozity ze psí štěkající, vitální společnosti, úplně zpoceny jsme úkol přece jen všechny zvládly. 1 člověk musel stát před spřežením, aby se psi nerozběhli, byli plni síly a chtěli tahat. Psi byli sibiřský a aljašský Husky. Naše průvodkyně měla 7 psů, my, každá po čtyřech psech.

Průvodkyně, jménem Evy, nás poučila, že důležitá je na saních brzda: „Hlavně je třeba přibrzďovat z kopce, aby se nenarazilo do psů před námi a do zatáček. Naopak do kopce je třeba pomáhat, jako na koloběžce, případně popoběhnout. Někdy i do kopce aktivní psy přibrzďovat. Pokud budete chtít úplně zastavit, musíte saně zakotvit, jinak pojedete dál.“ Též nás poučila co dělat, když ze saní spadneme. Psi jsou přece nezkrotný živel, s trochou nervozity jsme se rozjely. V tu chvíli psi ztichli a táhli a táhli. Projížděly jsme nízkými lesíky, přes jezera, bílými pláněmi, rozhostilo se naprosté ticho. Za celou cestu jsme neviděly žádné zvíře, jen snad jednoho ptáka, nepotkaly jsme, jak se říká „živáčka“, cítily jsme se osaměle v té pustině, jak na konci světa.

Až jsme v dálce zahlédly týpí. A to bylo naše první stanoviště. Uprostřed týpí byla trojnožka, na ní kotlík. „Irmo, skoč pro sníh do kotlíku, uděláme si polévku.“ Průvodkyně vyndala mraženou šišku, která vypadala jako salám, sloupla obal, hodila do vroucí vody a za chvíli byla hrachová polévka. Stejným způsobem jsme si na ohýnku udělaly kávu.

A psi se už těšili na další cestu. „Psy krmíme jen ráno a večer,“poučila nás průvodkyně. S jistou již zkušeností ovládat psí spřežení jsme se vydaly na další cestu. „Máme dvě možnosti – jet pohodlnější cestou, nebo náročnější. „Já jsem pro tu náročnější,“ hlásím se já. A mladé dívky se sice nerady, ale přidaly, dokonce i nejmladší Suzanne. Cesta byla kostrbatější, vedla nahoru, dolu, bylo třeba být na pozoru, kdy přibrzďovat, pak vedla i prudce dolů k řece. Také jsem občas najela do spřežení přede mnou. „Nesmí se předjíždět, jinak by se psi prali,“ radila předem průvodkyně. Ale cesta byla tak úzká, že si to nedovedu ani představit. Následovala značka „Pozor silnice“. Čekala jsem, jak bude vypadat silnice v této pustině. Narazily jsme na úzkou cestičku, trochu protaženou asi pluhem, tam jezdí tak nanejvýš sněžný skútr, říkám si, ale nezahlédly jsme nikoho. Po delší cestě bílou zasněženou tichou krajinou jsme dojely k pěknému srubu. Nedaleko jsme zahlédly sněhové kopulky – iglú. „Kdo chce, může v nich přenocovat, může vyfasovat sobí kožešiny.“ Ale jak jsme iglú obhlédly, dalo by se tam vlézt jen asi po břiše a vegetovat jen naležato. „Radši přespíme ve srubu.“

„Přednost mají psi,“ hlásila průvodkyně. A tak, aniž bychom se ubytovaly, staraly jsme se o psy. Znamenalo to je vypřáhnout, přivázat k boudám a samozřejmě nakrmit. Jenže to nebylo tak jednoduché. „Kdo se mnou pojede sněžným skútrem pro vodu?“ „Hlásím se já.“ A jely jsme k tekoucímu potoku, který vytékal z nedalekého jezera. Ze stráně dolu jsme musely pro vodu, nabírat ji do nádoby a trychtýřem přelévat do demižonu. Tuto cestu k potoku skútrem jsme musely udělat několikrát, vody bylo třeba hodně. Dále jsem také sekala dříví, kterého bylo třeba také hodně. Ale mezitím už někdo zatopil v krbu, takže ve srubu bylo už příjemně. Zmrzlé maso pro psy jsme musely nasekat a ve vodě uvařit. V malých, asi půllitrových miskám, jsme je nosily vyhládlým psům. Pro nás jídlo bylo také zmrzlé, muselo se napřed nasekat a uvařit ve vodě. „To maso nebude asi hovězí,“ podotknu já. „V uvařené polévce je sobí maso,“ poučily mě. Ale jelikož jsme měly všechny hlad, i to nezvyklé maso jsme snědly.

Psi zatím vyli jak zběsilí. „Co jim je?“ Zajímalo nás. „To jsou spokojeni a šťastni,“ říká průvodkyně. My jsme se ve vyhřátém srubu s krbem, s koženými křesly a sobími kožešinami, také zabydlely. Sedla jsem si tak, abych viděla na krb a z okna pozorovala volně se snášející sníh. I naše průvodkyně se na naše dotazy rozhovořila. Všimla jsem si, že je hodně šikovná, /např. jakou rychlostí ona uměla sekat dřevo/, byla praktická, otužilá, úžasná. „Jsem původem z Belgie, povoláním zdravotní sestra.“ „A jak jsi se vlastně ocitla tady?“ Zajímalo nás. „V loňském roce jsem tu byla jako turistka. A jelikož si průvodce všimnul, jak mi jde práce od ruky, jak prý sem tak pasuju, zeptal se, zdali bych tuto práci nechtěla dělat jako povolání. A další rok už jsem sem nastoupila jako průvodce. Dokonce už uvažuji, že budu majitelkou psích spřežení a celé expedice.“ Nevěřícně a obdivně jsme tuto odvážnou mladou dívku sledovaly.

Najednou jsme zaslechly podivné zvuky, kvílivý psí štěkot. Dle toho, jak rychle průvodkyně vyběhla ke psům, tušily jsme, že se děje něco nekalého. Vyběhly jsme za ní a v okamžiku zjistily.  Jeden pes, na kterého nezbyla bouda, je nešťastně zamotán do svého uvázání. Byl vystresován, zmítal se, vydával nepříčetné zvuky. Čím dál víc se zamotával, nejdříve měl uskřípnutou nohu, najednou měl omotaný i krk. Průvodkyně přiskočila a nejdříve se snažila mu sevřít tlamu, aby ji nekousl.        Ale zpanikařený pes byl rychlejší. Kousl ji do ruky.  I přes své zranění, s krvavou rukou, mu duchapřítomně sevřela hrdlo a začala ho dusit. Snad ho opravdu uškrtí, napadlo mě. Ale když psa paralyzovala, vymotala ho hbitě z uvázání. V chatě jsme průvodkyni poskytly základní ošetření, měla prokouslou ruku mezi palcem a ukazováčkem. Ale pes byl zachráněn a mohl s námi pokračovat v další cestě.

A ráno, zase nejdříve nakrmit psy. My jsme jedly nezvykle sladký chleb se slaným máslem a skoro vždy vajíčka, která dodávají sílu a energii. Se psy jsme se skamarádily a všimla jsem si i jejich rozdílných charakterů. Ten první můj pes už mě poznal, i se přitulil, ráda jsem ho hladila, jeden vypadal jako vlk, jeden chtěl pořád tahat, i když se stálo, jeden neustále štěkal. Ale štěkáním asi psi vyjadřovali vzrušení, ne že by se toho člověk měl bát.

Vyrazily jsme na cestu, tentokrát asi až v 11 hodin, sněžilo. Stejně mi tam připadala obloha nekonečná. A když svítilo sluníčko, vždy jen zešikma, nebylo nikdy nad námi. Stejně to byla krása projíždět tím neskutečným ohromným bílým prostorem a vzbuzovalo to pocit výjimečnosti. Ale, když si člověk uvědomil, že kdyby tam byl sám, byl by úplně ztracený. Kdyby se třeba naší průvodkyni něco stalo, vůbec bychom netrefily. I když mám dobrý orientační smysl, absolutně jsem nevěděla, kde jsme a jelikož jsme různě jezdily, křížem krážem, úplně jsem ztratila směr a nenašla bych cestu. Takového pocitu tísně, i přes určitou euforii jsem se nezbavila. Zvířat jsme se asi bát nemusely, medvědi spali, soby jsme neviděly a vlci se prý psů bojí.

Večer probíhal tentokrát dost poklidně. „Chcete si dopřát saunu?“ Nabízela nám Evy. „Ale je třeba nasekat dříví - plný tento vozík.“ A tak nás chuť na saunu přešla. Spokojily jsme se opět jen s umyvadlem, postaveným v rohu místnosti a demižonem s vodou. Ale jinak musím zhodnotit mé kolegyně, že byly zdatné, i mladé dívčiny byly vděčné, nevybíravé, prostě jsme si všechny rozuměly. „Kolik jsme vlastně asi ujely kilometrů?“ „Denně tak 30 až 40 kilometrů.“ Přespaly jsme zase ve srubu a ráno se vydaly, opět se zastavením v týpí, na cestu do základny.

Tam už bylo živěji. Najednou nás někdo upozornil: „Vypadá to na polární záři.“ Vzpomínala jsem, co vím o polární záři. Lze ji pozorovat daleko od lidských obydlí, která způsobují znečištění oblohy /světelný smog/. Lze ji pozorovat za jasné oblohy a neznámo, kdy. Že bychom měli takové štěstí! Samozřejmě jsme všichni z chaty vyběhli ven. Nejdříve byla vidět něco jako duha světlé barvy. Ta se postupně z jedné strany začala rozrůstat, vypadalo to, jako když se vypustí džin z láhve. Ten se začal rozrůstat a měnit barvy do různých útvarů. Vznikaly světelné obrazce různých barev a odstínů. Postupně se celá obloha čmouhovitě, duhovitě zabarvila, později převládla červená barva. Vypadalo to, jako když hoří nebe, až fantasticky, neskutečně. Byly jsme omráčeny tímto čarokrásným přírodním úkazem. I tento sen se nám splnil.

Ten večer, před odjezdem, Sandra, dcera Kariny, také ještě pošilhávala po pohledném urostlém mladíkovi – Italovi, který se chystal vyjet se sněžným skútrem. Mladík si všiml pozornosti této 18-ti leté dlouhovlasé blonďaté krásky a nabídl jí, že ji sveze. Sandra nadšeně souhlasila a tak jak byla, v legínách, botaskách a bez rukavic nasedla a odjeli. Ani nevyslechla volání matky, aby se patřičně oblékla. Vrátili se asi po ¼ hodině a výsledek byl katastrofální. Nejenže se třásla zimou, ale omrzly jí ruce. Brečela, naříkala, nevěděly jsme, co počít, jak jí pomoci. „Dej si ruce do vlažné vody.“ Navrhl někdo. Ale to bylo ještě horší. Odklidily jsme se s ní po schodech, které spíše připomínaly žebřík, nahoru do ložnice. Tam, dlouho křičela bolestí. Asi ani v noci bolestí neusnula. Ráno měla, chudinka, ruce samý puchýř.

Ráno, to už jsme se vracely domů a v duchu se loučily s tímto svérázným zimním královstvím, které překonalo naši fantazii.  Uvědomovaly jsme si všechny, jak krásná a drsná je tato krajina a příroda a jaké jsme prožily neskutečně velké dobrodružství!

Jindra Mannová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012