Alan Levy

Bohuslav Hynek 10 2017 Dějiny česky

 

Miloš Zeman v rozhovoru s izraelským prezidentem Šimonem Peresem v říjnu 2013 řekl: „Jsem velmi šťastný, že jste použil výraz Czechia jako já. Zní to mnohem lépe, a ne tak chladně jako Czech Republic.“

Země, z níž pochází „velký sionista TGM“, se hebrejsky jmenuje Čechija. U nás se ale termín „Česko“ zabydluje pomalu, jako by byl pouhým půlslovem, pokračoval prezident.

Většina zastupitelských úřadů v zahraničí vydává a distribuuje tiskové informace, zpracovávané z materiálů přicházejících z ústředí. A tak jsem v přehledech ČTK, které jsme v Harare denně dostávali dálnopisem, často četl, že Václav Klaus tady a onde měl přednášku, jež se setkala s velkým ohlasem publika. Opakovaně jsem proto pražské ústředí žádal, aby nám texty některých těch přednášek posílali, že je zveřejníme. V Africe, kde si pamatovali násilím ukončené reformy; pokusy Pražského jara, intelektuálové dychtili dozvědět se, jakými cestami se dáváme po „sametové revoluci“ („velvet revolution“), v čem bychom mohli být předobrazem i pro postkoloniální vývoj společností žijících pod rovníkem.

Už jsem dal vytisknout graficky upravenou obálku našeho press-releasu „NEWS FROM CZECHIA“, ale z pražského ústředí  to, oč jsem žádal, nepřicházelo. O V. Klausovi by nyní jeho kolega Tomáš Ježek  nejspíš řekl, že je mluvka, škůdce národa. Tenkrát jsme se ale v té africké dálce k moudrosti svých představitelů upínali.

Zprávy z Česka jsme i tak pravidelně tiskli a rozšiřovali. Stříhal jsem je hlavně z anglicky vydávaného deníku  „The Prague Post“, který v roce 1991 založil americký novinář Alan Levy. Jeho články velice případně popisovaly politické a ekonomické turbulence našich devadesátých let. Tak, aby jim  rozuměl zahraniční čtenář. Šlo o vděčný zdroj informací a analýz z Československa a z Česka.

Jednoho dne přiletěl z Prahy jako kurýr můj ředitel odboru. Pěkně mi vynadal, jak si dovoluji používat jako název státu „Czechia“, když není schválen. Bránil jsem se, že jinak se náš nový stát ani jmenovat nemůže. Dnes vím, že jsem měl pravdu. A nápis „Czech“ na dresech hokejistů jsem bral jako vyložené barbarství.

Požádali jsme Prahu, aby nám „The Prague Post“ posílali po dvou výtiscích. Nějak se k nám dostala i Levyho kniha „Pražské peřeje“. Našemu hlavnímu městu v ní vyznává lásku obdobně, jako Ilja Erenburg opěvoval Paříž. Knížka postupně obešla domácnosti všech našich krajanů.

Alan Levy poprvé přijel do Prahy v roce 1967, aby se jako odborník na zpěvohry, napsal „Anything Can Be Fixed“ (Všechno se dá spravit) podílel na adaptaci muzikálu Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého „Špatně placená procházka“ pro americké publikum. Pobyt se vyvíjel jinak. Zažil u nás s manželkou Valerií a dvěma dcerami, Erikou  a Monikou, srpen 1968 a referoval o událostech té doby pro americké noviny. Roku 1971 byla kvůli tomu celá rodina vypovězena.

Do USA se nevrátili; pražské bydliště vyměnili za Vídeň. Ani tam Alan nezahálel. Sepsal knihu „The Wiesenthal File“ (Wiesenthalova složka). Obdržel za ni Cenu Americké společnosti novinářů a spisovatelů. V Praze se znovu objevil  ještě se ani neusadil prach po sametovém převratu. A pustil se do nového díla: založil deník v angličtině.

O dovolené v našem hlavním městě jsem se rozhodl, že navštívím šéfredaktora „The Prague Post“ a složím mu poklonu za čtenáře jeho článků v Zimbabwe. Ohlásil jsem se v sekretariátu redakce, která tehdy byla v restituované budově YMCA, předtím ČSTV, v ulici Na Poříčí. Jak tak sedím v čekárně, sílily ve mně pochybnosti, zda mám právo zdržovat od práce člověka tak zasloužilého a zaměstnaného. Zkrátka a prostě, asi za dvacet minut jsem se v tichosti  vytratil.

Můj platonický vztah k Levymu trval ještě dlouho po tom, co jsem působil už zase v ústředí. Až jednou jsem se odvážil…

Na Novotného lávce kousek od Karlova mostu se konalo společenské setkání na počest Izraele. Byl tam i mladší bratr mého tehdejšího nadřízeného, připravující se ke službě na našem velvyslanectví v Tel Avivu.  Do diplomacie se po „sametu“ nabírali lidi systémem „Kdo dřív přijde, ten dřív mele“. (Podobně jako po srpnu 1968, kdy byli ze zahraničního ministerstva vyobcování nejlepší odborníci; mě střídal mládežník, který si stavěl barák a bláhově se domíval, že ho zaplatí z diplomatické gáže. Přitom nejlepší ministerský angličtinář prosil, abychom mu v „Československém světě“, kam jsem byl načas odložen, zadali nějaký překlad, neměl na živobytí.) Vedle hromadného umisťování disidentů a uplatňování nepotismu se hned v roce devadesát k diplomacii hlásily i dívenky, hodlající se v zahraničí výhodně vdát. Zklamaně se brzo ze „štací“ vracely s poznáním, že je kolegové a kolegyně z cizích států přehlíželi, protože ti léta stoupali ke svému rangu podle kariérního žebříčku.

Toho bratra, kterého mělo čekat zjištění, že ho práce v Tel Avivu nebaví,  jsem za loket přivedl k Levymu, abych je seznámil. Mladého kolegu to seznámení spíš obtěžovalo, raději se věnoval své skleničce vína. Zato já a Alan jsme si hned napoprvé padli do oka.

Začali jsme se scházet. On i jeho žena mi byli blízcí. Byť Američanka, věnovala se poznávání evropského umění, českého zvláště, včetně slovesného. K jedněm Vánocům  mi například darovala knížku spisovatelky Evy Hudečkové, manželky houslového virtuóza. Oba Hudečkovy milovala.

Alan mi připomínal „zuřivého reportéra“ E. E. Kische. Pořád po něčem pátral. Když zahynula dcera J. Dienstbiera, tak se ode mne snažil vyzvědět, kolik dětí můj ministr zplodil. Při čekání u pater nosteru jsem si dovolil se zeptat. Bezúspěšně: prý jen ať novináři pátrají… S Alanem jsme si povídali i o osudech Čechů v Africe, zejména Židů, zachráněných před holocaustem.

Ve Veletržní ulici, naproti Národní galerii, bývalo knihkupectví „Globe Bookstore + Coffeehouse“ . Zavítal jsem tam, abych spolu s dalšími třemi stovkami zájemců vyslechl Levyho přednášku o jeho prvním i druhém působení v Praze. V prodejně bylo narváno - hlavně anglickojazyčnou mládež  zajímal názor Američana na změny poměrů u nás. Ostatně i my, tuzemci, v televizi, v tisku a jinde dnes bedlivě sledujeme, co si o našem politickém vývoji myslí další americký analytik Erik Best, který od roku 1992 v;Praze vydává denní bulletin „Fleet Sheet“. Best nás na rozdíl od Levyho oslovuje vytříbenou češtinou, v níž ho zdokonalila jeho česká manželka Dita a jejich čtyři potomci. Navíc přijel z USA se znalostí ruštiny a na češtinu jen „přesedlal“.

Druhý den po zmíněné přednášce – 22. srpna 1998 - mi v kanceláři zazvonil telefon. Volal Levy, že má problém. V Libni si totiž v půdní nástavbě pořídil byt. Respektive dva byty. Jeden pro sebe, druhý, hned naproti přes chodbičku, pro manželku. (Děti už z rodinného hnízda vyletěly do světa.) On měl totiž Alan zlozvyk, že s každým mluvil převážně jen o tom, co za text zrovna rediguje, co sám právě píše nebo hodlá napsat, či co mu právě vyšlo. I s Valerií tak konverzoval. Měli se sice rádi, ale jejich osobnosti byly autonomn&iac ute;, pr oto to rozdělen& eacute; bydlení. Vzhledem k tomu, že ne všech 26 partají v příslušném domě vyjádřily na katastrálním úřadě svůj souhlas s přístavbou, což je podmínkou rekonstrukce, někteří např. proto, že byli v cizině, dostali Levyovi v den 30. výročí sovětské intervence do ČSSR 21. srpna 1998 výzvu od Cizinecké policie,  aby do 27. srpna opustili republiku. Ne-li, budou vyhoštěni. „Co mám dělat?“, ptal se mě Alan. Sliboval si, že když jsem na ministerstvu, k tomu ještě zahraničí, jistě mu poradím. Každá rada byla ale drahá.

Cestou ze závodní jídelny jsem u recepce narazil na Josefa Sládka, toho času ředitele konzulárního odboru MZV. Odvážil jsem se ho zeptat, zda by Levymu nezprostředkoval přijetí u šéfa Cizinecké policie. Nerad, ale přece jen slíbil.

V sídle Cizinecké policie v Olšanské ulici na Žižkově nás přijal její ředitel plukovník Karel Freund. (O mně Alan za rok  napsal, že jsem ho doprovodil se souhlasem mého nadřízeného. Nebyla to pravda, bál jsem se o takový souhlas vůbec požádat.)

Freund se vytahoval, že se za normalizace v undergroundu podílel na distribuci zakázaných knih, pašovaných z Londýna Janem Kavanem. Současná funkce, do níž byl ustanoven v roce 1990, hned po „sametu“, mu ale dvakrát nesedí, máloco v ní zmůže. I podřízení ho málo poslouchají. Nechal například vybourat koženkou potažené a molitanem vyplněné dveře s cedulemi „Čekejte, prosím“ a „Neklepat!“ a nahradil je průhledy z plexiskla. To mu úředníci nemohli zapomenout, a stížnosti jen prší. Cožpak se dá za skleněnou přepážkou v klidu svačit? Vysvětlování, že díky sklu nemohou být falešně nařčeni z přijímání úplatků, nechtěli rozumět. Lidskému přístupu ke klientům, potřebě stavět se čelem k případům ve všech jejich složitostech, se musí Cizinecká policie teprve učit, shodli jsme se ve třech.

Manželé Levyovi následně dostali přistěhovalecké papíry, v nichž bylo poznamenáno „v politickém zájmu“.

Když byl Alan v květnu 1999 vyznamenán křišťálovým globusem ministra zahraničních věcí za šíření dobrého jména České republiky ve světě, domluvili jsme se, že tu událost oslavíme v mé domovské obci Koutu na Šumavě. Při té příležitosti jsme autem objeli celý chodský kraj; v Újezdě jsme se poklonili památce Jana Sladkého Koziny, nad Klenčím spisovatele Jindřicha Šimona Baara. Kousek nad Koutem jsem Alana a Valerii vyfotografoval u glorietu „Klobouk“. Podle legendy na tom místě ztratil Giulio Cesarini svůj kardinálský kl obouk,&n bsp; když v roce 1431 husité v čele s Prokopem Holým pouhým zpěvem chorálu „Kdož sú boží bojovníci“ zahnali na útěk křižácké vojsko. Tato porážka údajně přesvědčila katolíky o marné snaze pokořit Čechy silou. Na zpáteční cestě do Prahy jsme se ještě zastavili v čerstvě renovované plzeňské synagoze a šampaňským nakonec v malostranské vinárně udělení vyznamenání zapili.

Čas plynul. Jednou jsem doprovodil pedagožku  Durbanské univerzity Fran Saundersovou k věhlasnému pražskému astrologovi a nechal si od něj místo úhrady za tlumočení poradit podle hvězd, že je čas, abych šel do penze. Teprve pak prý začíná pravý život, ujistil mne.

Jdu z práce domů a koho nepotkám  - dolů Loretánskou ulicí šel Alan. Sotva jsme si podali ruku, z ničeho nic se mi svěřil: chodil prý po doktorech a ti ho ujistili, že je zdráv. Když jsme se po minutě rozešli, napadlo mi: „Proč mi to asi říká?“ V dalších dnech jsme si už jenom vyměňovali špílce po internetu. Alan se mě například vyptával, proč se nádraží Praha – střed přejmenovalo zpátky na Masarykovo nádraží, zatímco se pražské Wilsonovo nádraží pořád v jízdním řádu jmenuje Hlavní. „Kvůli čemu jste tam tedy dávali sochu Thomase Woodrowa Wilsona?“, dobíral si mě, neboť věděl, že jsem v umístění té plastiky měl prsty.

V kalendáři se psal březen. Sotva uplynul, druhý den měsíce dubna 2004 -  Alan v sedmdesáti dvou letech zemřel. Na panychidě jeden z nás, truchlící kamarád z jeho vídeňského pobytu, vyslovil neuskutečnitelné přání zesnulého: „Měl-li bych umřít v Rakousku, ať je aspoň můj popel rozptýlen z letadla nad Prahou“. Tak ji měl rád.

Bohuslav Hynek

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012