Neštěk po mně ani pes

Lidka Lojdová 8 2017 Povídka česky

Neštěk po mně ani pes

 

Letos s náma počasí hraje Člověče nezlob se! Vrhá po nás kostky. Tu déšť. Tu mráz. Tu kroupy. Pak silný vítr. Lidé pokud možno nevycházejí. Sedí doma. Tloustnou a křesla jim začínají být malá. Slunce se nudí. Má dlouhatánskou chvíli. Jeho paprsky zvlčily. Začaly zlobit jako děti. Hrají si na schovávanou s mráčkama. Rozsvítí, zhasnou. Rozsvítí, zmizí. Nakonec z toho jejich mihotání dostalo nebe migrénu. To už slunce definitivně ztratilo trpělivost. „Budu svítit a basta!“ rozhodlo. Postavilo paprsky do pozoru a zlobivým mráčkům ukázalo, zač je toho loket. Jeho záře okamžitě pozvala lidi na procházku.

 

Vyběhla jsem z domu jako první. Dlouhý chodník, který dělí útulné budovy sídliště od útulného parku, je ještě plný louží, který po sobě neuklidil včerejší liják. Žádný problém v tom nevidím. Ráda skáču přes kaluže a nemůžu přehlédnout zelený trávník slavnostně ozdobený tisíci pampeliščích sluníček a tisíci bílých chudobiček. To člověk v bytě neuvidí.

 

Udivuje mne, že navzdory té kráse venku nepotkávám žádnou živou bytost. Nikde ani noha. Ani nožička! Ždímu mozkové závity. Co asi drží obyvatele bytů v bytech, když je tak nádherné počasí?

 

Ukazují snad v televizi nějaké senzační utkání mezinárodní ligy politiků na stadionu světa? Dal některý z politiků gól? Nebo zas nějaký šíleně inteligentní idiot nevěděl, co s volným časem a rozhodl se předvést lidstvu, jak šťastně nežít? Nebo se konají celosvětové běžecké závody finančníků za ziskem, který pak samozřejmě spravedlivě rozdělí lidstvu vybraní džudisté?

 

Dívám se na hodinky. Doba blahodárného večerního zpravodajství, které trénuje odolnost našich organismů před psychickou poruchou, je ještě daleko. Přijde až s večeří. Tudíž to musí být něco jiného, záhadného, co drží lidi doma.

 

A bylo! V bytech se konala příprava na psí módní přehlídku. Co o liduprázdném prostoru platilo před deseti minutami, už je nepravda nepravdoucí. Hlavní vchody domů se náhle otevřely téměř současně. Vyběhli z nich psi všech možných plemen v nejrůznějších šatičkách. Velcí, malí, tlustí, tencí předvádějí, co se nosí. Obleček s kapsičkou, s nohavičkami, s límečkem, se světýlkem a někteří jen nahatí a chlupatí.

 

Za psy vycházejí z domu i jejich majitelky. O holích i bez holí, také velmi elegantní. Jedno mají společné. Znají se navzájem.

 

„Tak co jste dnes vařila, paní Čermáková? Zase guláš?“

„Jak vám to dopadlo u doktora, paní Šimerdová?“

„Znáte tamhletu paní, paní Zavřelová? Tu statečnou, s dvěma berlema?“

„Zítra přijdete na kafe, platí, paní Brožová?“

 

Náhle se cítím neviditelná. Neštěkne po mně ani pes. Posmutněla jsem.

 

Jeden pes to vystihl. Přitáhl ke mně svou majitelku, aby si mě očuchal. Udělal to s noblesou, většině psů vlastní, a způsobil tak, že jeho paní pravidla:

 

„Nebojte se, nekouše.“ To mě klidnou uklidnilo.

 

„Také jsem se znala s jedním psem,“ vypadlo ze mne doznání.

 

„To vám bez něj musí bejt smutno, že není s vámi. Chcípnul? Mně zase manžel. Kdo to nezažil, neví o čem mluvíme.“

 

Musela jsem se trochu nadechnout, ale přiběhl další pes. Stoupl si a opřel o mne přední tlapy. Kniknul.

 

„Málková,“ představila se mi jeho majitelka. „Promiňte, Alík trucuje. Plácla jsem ho. Zlobil. Tak vám žaluje.“

 

Alík klopí oči, uši i ocas. Přiznává se.

 

„Á, támhle je paní Niederlová, to je její Toníček. Nekousne vás, jenom si čuchne.“

 

„Dobrý den, paní Kdovíčí,“ pozdravila mne příchozí paní Niederlová se smíchem, který ji brzy přešel. Přiběhl totiž odkudsi velký bernardýn v nóbl oblečku a skočil na Toníčka. “Pes na psa?“ probíhá ve mně proces divení.

 

„Von je Toníček vykastrovanej, tak bere Harýse z jinýho úhlu,“ vysvětluje situaci příjdivší paní.

 

„Kotýzová,“ představuje se a pokračuje: „Harýsek měl těžkej život. Drželi ho v kleci. Je z útulku. Miluje mne. Nepřijde si k vám pro pohlazení, aby mi to nebylo líto. Nesmím umřít,“ rozslzela se.

 

„Neumírejte, paní,“ ozvala se další paní s rotvajlerem na řemínku. „Psi to taky nemají lehký, když se blíží stáří. Začnou je bolet tlapy a zapomínaj, jak se radostně vrtí ocasem. Setkávám se s tím úkazem čím dál častěji.“

 

„Paní Kleandrová má pravdu. Starší psi vědí, že štěkáním stejně ničeho nedocílí, jsou zkušený a tak už nic nezkoušej. Proč taky? Mladí to vodštěkaj za ně,“ ukončila filozofickou debatu paní Kotýzová.

 

Sídliště se najednou podobá maloměstu, kde se všichni znají. Těžko by někdo tohle představení zrežíroval líp, než to udělali psi. Seznámili všechny obyvatelky navzájem a přitom nemluvili lidskou řečí.

 

Když jdou lidé sami, nezná jeden druhého. Když je vedou psi, je situace jiná. Vyšla jsem ven sama a teď od psů očuchaná, s desítkami jejich majitelek spřátelená se vracím domů. I ony se vracejí tam, kde jejich děti a vnuci sedí u počítačů a manželé, pokud existují, vaří večeři.

 

Ludmila Lojdová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012