Češi ve světě - příběhy z Jižní Ameriky (13. příběh z 19)

-top- 5 2017 Naši ve světě česky

Vladimír Streit

narozen 10. 11. 1929, Dukelský průsmyk, Slovensko

 

 

vyprávění přepsala a upravila Markéta Pilátová, učitelka češtiny v Brazílii

 

 

Vladimír Streit se narodil na Slovensku v Dukelském průsmyku českému pohraničníkovi Adolfu Streitovi a polské matce, která se jmenovala Paraska Ratyciova. Rodina se často stěhovala, protože otec sloužil u pohraniční stráže, a Vladimír tedy chodil na základní školu i na gymnázium na Slovensku. Maturitu složil v roce 1944, pak pracoval rok u dráhy v Olomouci a v roce 1945 nastoupil na Vysokou školu ekonomickou v Praze.

Tu vystudoval a v dubnu v roce 1949 opustil tehdy už ilegálně komunistické Československo. Měl pocit, že po válce opět nebude v zemi klid.

 

Protože nebyl komunista ani se jím nechtěl stát, zvolil emigraci. „Bylo mi jasné, že nastává nová totalita a že v takové zemi nemám žádnou budoucnost. Buď bych se musel dát ke komunistům, a když bych se k nim nedal, nečekala by mě žádná budoucnost ani kariéra,“ vysvětluje. Proto si na jaře 1949 vzal jen nejnutnější věci, nechal doma i vysokoškolský diplom, aby nevzbudil podezření, a odjel do Železné rudy na Šumavě a odtamtud se sám pěšky dostal přes hranice do Německa. „Narazil jsem ale na dva pohraničníky se psy. To už jsem ale byl kousek za hranicí. Mohli na mě střílet, nebo pustit psy, byl to zvláštní okamžik, dívali se na mě, já na ně a pak se otočili a šli pryč. Nechali mě jít. Vždycky jsem měl štěstí,“ vypráví pan Streit.

Rodiče o něm osm měsíců nic nevěděli a nechali ho prohlásit za nezvěstného.

 

Ozval se jim až z Brazílie, kam po několikaměsíčním pobytu v různých uprchlických táborech v Německu a ve Francii odjel 7. 11. 1949 na americké nákladní vojenské lodi. Brazílii si zvolil za svůj cíl poté, co do uprchlického tábora v německém Kühlu přišel brazilský konzul a nabízel uprchlíkům cestu do Rio de Janeira na americké lodi. Pan Streit chtěl původně odjet do Kanady, Austrálie, nebo Spojených států, ale neměl 2 000 dolarů, které Američani požadovali za cestu a jako finanční záruku, proto nakonec zvolil Brazílii a říkal si, že odtamtud to už není do USA daleko a může tam odjet později, až se v Brazílii trochu zavede.

Do USA se pak skutečně dostal na dlouhou studijní cestu, ale až v roce 1964.

Z Rio de Janeira se pan Streit vypravil rovnou do státu Rio Grande do Sul. Uměl dobře německy a věděl, že v Portu Alegre, hlavním městě tohoto státu, žije početná německá komunita a také měl zjištěno, že zdejší klimatické podmínky zhruba odpovídají těm evropským.

Nechtěl totiž žít v tropech. Práci získal nejprve jako dělník v továrně na topné kotle v malém městečku blízko Porta Alegre, které se jmenuje Esteio. Uměl dobře německy, anglicky i španělsky, a tak se velmi rychle naučil také portugalsky. Jeho znalostí si všiml majitel továrny, bývalý německý námořní inženýr, a zaměstnal pana Streita nejprve v kanceláři, ale poté také jako vedoucího nového odvětví automatizace výroby. Díky zlepšovacím návrhům a novým metodám, které pan Streit zaváděl do praxe, se zvýšila produkce továrny o 30 % a on v ní ve vysoké funkci zůstal pracovat 20 let. Mezitím se v roce 1953 oženil s dcerou německých přistěhovalců a znova vystudoval vysokou školu – tentokrát elektrotechnické inženýrství. „Když jsem přijel do Brazílie, nemohl jsem se na úřadech prokázat diplomem, a tak mi napsali do papírů, že mám základní vzdělání, musel jsem tedy udělat znova jak střední, tak vysokou školu,“ vysvětluje. Studoval po večerech, a když získal diplom, ucházel se o práci ve Státním podniku elektrické energie (Companhia Estadual de Energía Eléctrica), pro kterou pak prováděl rozsáhlé studie v oboru vysokého napětí po celém státu Rio Grande do Sul. Díky této státní společnosti se pak dostal na nejrůznější vzdělávací kurzy do Spojených států. Na vysokých postech pak v tomto podniku pracoval až do odchodu do důchodu a byl také členem několika mezinárodních komisí. Brazilské státní občanství získal v roce 1967.

 

V tehdejším Československu v Olomouci zanechal pan Streit rodiče a sestru. Vidět se s nimi mohl teprve v roce 1969, kdy získali povolení a přijeli za ním na tři měsíce do Brazílie. Když komunistické úřady zjistily, že Vladimír Streit emigroval do Německa, uvěznili jeho matku na několik měsíců. Pan Streit velmi trpěl tím, že rodiče nemůže vídat a poprvé se do Evropy vypravil s dcerou Susanou až v roce 1989, ale v květnu, kdy přes hranice ještě nemohl. „Alespoň jsem blízko hranic v Rakousku dceři ukazoval – Susi, támhle je Morava!“ vypráví.

Poprvé se domů podíval v roce 1990 a pak Česko navštěvoval i dvakrát do roka. Maminka pana Streita zemřela v roce 1995, jeho sestra má 72 let a žije s rodinou v Olomouci. Jsou spolu pořád ve styku, mailují si. Naposledy byl pan Streit v Olomouci před třemi lety, ale vážné problémy se zrakem mu už cestování znemožňují.

Vrátit se do vlasti natrvalo by už pan Streit nechtěl, zdá se mu, že u nás emigranty moc v lásce nemáme, protože je prý asi považujeme za zbabělce, kteří utekli před komunismem. Také větší část života prožil v Brazílii, kde měl podle svých slov vždycky ve všem štěstí. Když přijel do Olomouce poprvé, zdálo se mu všechno oprýskané a bylo málo věcí ke koupi, ale pak viděl velké zlepšení, jak v oblasti ekonomiky, tak v životě svých příbuzných.

 

Česky nikdy nezapomněl, i když někdy má problém najít správný výraz, rozumí všemu a mluví velmi dobře. Rád by chodil i na hodiny češtiny, ale bohužel špatně vidí a nemůže číst. Své dvě děti česky nenaučil, protože o češtinu neměly zájem a pan Streit si myslel, že komunismus bude trvat podle jeho slov „nejméně tisíc let“, a tak mu přišlo nepraktické učit potomky jazyk země, kam se nikdy nepodívají. Ani manželka děti německy neučila, protože měla strach, že je nenaučí správnou němčinu, mluvila totiž pouze dialektem německých přistěhovalců.

 

Dnes chodí na hodiny češtiny dcera pana Streita Susana. A pan Streit má nesmírnou radost, protože Susana dnes češtinu může uplatnit a domluví se se svými příbuznými a může mu česky předčítat.

„Já se tady stýkal jen s pár Čechy, měl jsem vždycky hodně práce, a když už jsme se sešli, těžko se nám hledala slova, nevím, ale asi z pohodlnosti jsme nakonec vždycky začali mluvit portugalsky.

Jsem rád, že se to teď změnilo, že se díky dceři a hodinám češtiny znova stávám Čechem se vším všudy,“ usmívá se šťastně pan Streit.

 

 

Foto: Návštěva u příbuzných v České republice v roce 1990

 

 

(Pro uveřejnění v Českém dialogu připravila Lada Topinková)

 

(Info o vzniku příběhů jsme uveřejnili http://www.cesky-dialog.net/clanek/7546-projekt-cesi-ve-svete-pribehy/)

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012