Češi ve světě - příběhy z Jižní Ameriky (12. příběh z 19)

Martin Musel

narozen 27. 7. 1952, Porto Alegre,

stát Rio Grande do Sul, Brazílie

vyprávění přepsala a upravila Markéta Pilátová, učitelka češtiny v Brazílii

Rodiče inženýra Martina Musela se rozhodli emigrovat do Brazílie po komunistickém převratu v roce 1948. Jiří Musel i Jana Muselová byli aktivními členy tehdejší Lidové strany, a pro komunistický režim tudíž nepohodlní. Oba dva také čelili výhrůžkám a hrozila jim údajně smrt. Také se báli ruského vlivu a říkali, že nechtějí žít pod vládou „barbarů“. Za války oba spolupracovali s americkými úřady a pomáhali pronásledovaným Židům k emigraci, s Američany navázali spolupráci i po válce.

Jana, matka pana Musela, se narodila v Praze a pracovala jako účetní. Jiří, otec pana Musela, se narodil jako syn lesníka z Rohozné u Jihlavy a studoval techniku na Univerzitě Karlově, studia pak kvůli emigraci přerušil, a poté co nějaký čas pobýval v emigraci v Paříži, studoval i na Sorbonně. Když se dostali z republiky, vzali se v roce 1951 v Norimberku.

Různými způsoby se protloukali v poválečném Německu. Později vzpomínali, že jediný jejich majetek byl šicí stroj a fotoaparát, který dostali od americké humanitární organizace. Z Německa zamířili do Paříže, kde paní Muselová šila a pan Musel zkoušel štěstí při různých námezdních pracích a studoval.

Jejich ekonomická situace ovšem nevypadala nijak dobře, paní Jana tedy požádala své příbuzné v Brazílii, aby jim poslali peníze na lodní lístky. V roce 1919 totiž v Brazílii pobývala babička paní Muselové, která tam doprovázela svého bratra, důlního inženýra. Ten se do Brazílie vydal těžit zlato, nakonec však jeho firma našla místo zlata pouze měď a on se vrátil nazpět do Evropy. V Brazílii ale zůstali dva strýcové paní Jany, z rodiny Tichých, kteří se usadili ve městě Sao Jeronimo. Jeden ze strýců pak skutečně poslal paní Janě a panu Jiřímu Muselovým peníze na lodní lístky. Jejich loď vyplula z Bordeaux, cestovali druhou třídou v prosinci 1951 a do Brazílie dopluli v lednu 1952, to už byla paní Muselová těhotná a čekala syna Martina.

Začátky v Brazílii byly i přes pomoc strýců paní Jany velmi těžké. Muselovi nemluvili vůbec portugalsky, ale protože oba uměli velmi dobře německy, anglicky a francouzsky, záhy se jazyk naučili (zpočátku jim pomáhala zejména znalost němčiny, protože stát Rio Grande do Sul je od devatenáctého století osídlován zejména německy mluvícími přistěhovalci). Pan Jiří Musel pracoval jako prodavač uzenin v obchodě Františka Tichého, strýce paní Jany, ale protože František Tichý hodně pil, jejich spolupráce brzy skončila. Později začal pan Jiří pracovat pro nejrůznější automobilové firmy v Portu Alegre jako technik a paní Jana doma šila na zakázku. Když jim pak jiný český krajan poskytl půjčku, koupili si stánek na prodej párků v rohlíku a posléze si v garáži svého domku zřídili obchod s galanterním zbožím, ve kterém potom pracovali oba dva celý život. Oba pak vzpomínali, že zpočátku měli v Brazílii jen jeden hrnek na kávu a museli se u snídaně střídat a místo lednice jim sloužila malá dřevěná skříňka. Říkali prý nicméně, že „jsou sice chudí, ale svobodní“. Díky odhodlání a velké přičinlivosti se jim ale nakonec podařilo vybudovat domov pro své dvě děti a pan Martin Musel mohl vystudovat technickou univerzitu a stát se inženýrem. Dnes vlastní firmu na prodej strojních materiálů, která zaměstnává i jeho dva syny Danyho a Denyho.

Pan Martin Musel má k České republice velmi vřelý vztah, stal se dokonce předsedou českého spolku (ten byl založen v Portu Alegre 28. 9. 1997 panem Jindřichem Jagrem a dalšími pěti českými rodinami) a také honorárním konzulem České republiky v Portu Alegre.

Dodnes navštěvuje příbuzné v Čechách a oni jeho v Brazílii, jsou v kontaktu přes e-mail a Skype. Pan Martin i jeho synové chodí pravidelně na hodiny českého jazyka, a přestože nemluví plynně, velmi dobře rozumí.

Českou republiku považuje za zajímavou a zejména kultivovanou zemi, líbí se mu historické památky i krajina. Když Česko poprvé navštívil a seznámil se s příbuznými, pochopil prý, proč je takový, jaký je – tedy, proč dává přednost domluvě před hádkou, proč je šetrný a má rád vzdělání. Podle něj jsou to typické české vlastnosti, které zdědil a kterých si váží.

Česká republika se podle Martina Musela od roku 1989 velmi změnila a rozvinula. Opravilo se mnoho památek a zlepšil se život obyvatel, což prý vidí i na svých příbuzných, kteří teď mají opravený domek a dobrou práci. Zlepšilo se také mnoho v oblasti svobody slova a v oblasti mezinárodního obchodu. Ovšem to, co se týká obchodní výměny mezi Brazílií a Českem, se podle pana Musela spíše zhoršilo. Za komunismu totiž v Brazílii působilo ve státu Rio Grande do Sul více českých závodů a odborníků. Tehdejší výměna byla spíše založena na směňování jednotlivých artiklů, čili se nejednalo v pravém smyslu o obchodování.

Za velkou šanci v téhle oblasti považuje pan Musel zejména hodiny českého jazyka a kultury, které dnes navštěvují i Brazilci, nejen čeští krajané. Dochází tak podle něj k zajímavé kulturní výměně, která může vést také ke spolupráci mezi univerzitami a posléze k těsnějším ekonomickým vazbám mezi oběma státy.

Martin Musel by chtěl domů vzkázat, že „čeští krajané na celém světě mohou být velmi přínosní v oblasti mezinárodního obchodu a kulturní výměny a mělo by se jich k tomuto účelu využívat. Jsou to totiž lidé obeznámení s oběma kulturami, což je pro dobré obchody i kulturní výměnu nezbytné“.

Dovětek: Pan Martin Musel zemřel 16. 9. 2013, čtyři měsíce poté, co u něj propukla vážná nemoc, které podlehl.

Foto: Jana a Jiří Muselovi a Martin Musel na hodině češtiny v Portu Alegre, vpravo vpředu

(Pro uveřejnění v Českém dialogu připravila Lada Topinková)

(Info o vzniku příběhů jsme uveřejnili http://www.cesky-dialog.net/clanek/7546-projekt-cesi-ve-svete-pribehy/)