Soud času

Četl jsem takový článeček v jedněch českých novinách, znějž jsem nedokázal být příliš chytrý. Jeho autor se podivoval, kdeže se teď najednou nabralo takového odporu proti názoru, jejž hlásat bylo ještě před jedenáctým zářím téměř povinné. Přece není on, levicový intelektuál, žádný netvor, požírající malé děti, napsal. Nu nic, byl to jen článek a jeho náplní nebylo žádné programové prohlášení, nýbrž jen jakási udivená dotčenost. Nicméně dotčenost dost typická pro určitý druh myslitelů, což mě nutí vyřknout několik zásadních slov. Zdá se mi totiž potřebné upozornit zmíněné myslitele, že psát ovšem mohou, co uznají za správné, avšak že nestojí se svým názorem mimo veškerou kritiku, ani v konkurenci s názory jinými nemají nárok na automatické zařazení do vyšší jakostní skupiny.

Levicový intelektuál je v západním světě dost vlivná postava. Je mu přisuzována obzvláštní morální síla a kompetence k vyhlašování rozsudků nad rozličnými jevy z hlediska Nejvyšší Etiky. Lid obecný se s nimi sice zpravidla neztotožňuje a kolem štamtyšů zaznívají názory zgruntu odlišné, ale to jakoby trůn levicového intelektuálství ještě pokaždé o coul vyzvedlo. Obecný lid je totiž hloupý a ničemu nerozumí, takže potřebuje svého světlonoše, v tom jsou levicoví demokraté odjakživa jedné mysli. To je ovšem na Západě; v království českém nemá levicový intelektuál takto na růžích ustláno, nýbrž je podroben tvrdé konfrontaci. Na rozdíl od blažených končin za Šumavou si řečené království prožilo čtyřicet let zkušenosti s levicovostí, uvedenou v Praxi, a nelze zapomenout ani popřít, že ačkoliv naši předúnoroví levicoví intelektuálové k nám sovětské poraděnky nezavolali a gulagovské lágry osobně nestavěli, přece jen jim svým naivně proletářským zanícením otevřeli zeširoka dveře. Jména jako Nezval, Halas, Olbrach, Majerová, o Nejedlém ani nemluvě, nezní na luzích českých důvěryhodnou vzpomínkou a budí v obecném lidu podezření, že ani dnešní levicové intelektuálstvo nebude nejspíš nadáno duchem Nostradamovým.

Možná že se pochybovači mýlí. Možná že je tomu tentokrát jinak a závěry pánů Patočky, Koháka i jiných jsou správné a na rozdíl od toho, co hlásal zaesměšnivší se proroci předválečného času, prokáží svou platnost. Osvědčí se, neboť, na to nezapomínejme, konečným měřítkem správnosti myšlenky není její libozvučnost ani jakkoli hlubokomyslná formulace, nýbrž výsledek. Ten minulý byl pramizerný a ještě dlouho jej budeme na vlastní kůži cítit. Ten současný nás, kdož ví, povede k ťastným zítřkům. Moc bych za to sice nedal, ale mohu se mýlit.

Ale pak by nás neměli naši levicoví myslitelé uraženě ujišťovat o tom, že nepožírají malé děti, nýbrž by se měli svým oponentům postavit v rovnoprávné diskusi. Zatím to postrádám; nositelé levicového názoru spíš hlásají své teze, předpokládajíce, že budou přijaty jako závazná směrnice. A štětí se dotčeně, když nedocházejí dostatečné úcty. Nikoliv. Kdo sděluje své myšlenky veřejnosti, musí být srozuměn s tím, že narazí na nesouhlas. Názor vychází ze zkušenosti a ta může být u každého myslícího člověka jiná. Cokoliv napíši, o tom jsem ochoten s vědomím vlastní omylnosti s kýmkoli diskutovat. Totéž vyžaduji od svého oponenta. Konečný rozsudek nad rozepří názorů však vynese nejvyšší soudce, jehož jméno je Budoucnost. Být levicovým intelektuálem, nebyl bych si vzhledem k nevalnému stupni osvědčenosti někdejších proroctví jeho verdiktem tak jist.