Artur London, Doznání

"Nenávist, zásadní nedůvěra, to je psychický svět komunismu - lékařská diagnoza by řekla, že je to patologický negativismus...." Karel Čapek

"Nejsem tedy komunistou, protože mám rád člověka, protože mám větší úctu a lásku k dílu než k jakékoliv moci," dodává k tomu Josef Čapek

Také se rádi vracíte ke starým knihám? Tahle vyšla v Praze poprvé v 69. roce v době ruské okupace díky odvaze tehdejšího šéfredaktora a ředitele nakladatelství Československý spisovatel Ladislava Fikara. V r. 1970 byl podle ní natočen u nás roky zakázaný stejnojmenný francouzsko-italský film s Yves Montandem v hlavní roli, ale mám pocit, že knižní výpověď je ještě silnější.

Ti starší se na jméno Artura Londona pamatují. Narozen v židovské rodině, otec dělník a zakládající člen Komunistické strany Československa. Pod jeho vlivem se mladý Artur velice záhy zapojil do politické činnosti v řadách komunistické mládeže. Sotva 20letý odjel ilegálně do Moskvy, kde působil v řadách mládežnické organizace Komunistické internacionály. Od mládí opakovaně zakusil, co to jsou vězení, hladovka a bití. A teprve ve zralém věku pochopil, jak nebezpečné je bezpodmínečně věřit a nekriticky přejímat ideály.

Během občanské války ve Španělsku se svou ženou Lisou, komunistkou tělem i duší, s nasazením života bojoval ve vojenských jednotkách Interbrigád proti armádě vedené gen. Francem. Po porážce a okupaci Francie manželé vstoupili do řad francouzského odboje. Oba byli zatčeni a vězněni v nacistických koncentračních táborech. Koncem 48. roku se A. L. s rodinou vrátil domů, aby si za pouhé tři roky, během nichž působil jako náměstek ministra zahraničních věcí, vyslechl obvinění ze špionáže v jednom z největších monstrprocesů 50. let. Oddanost straně ho nemohla uchránit před mučením a vězením, mj. v jedné z nejhorších pevností, v Leopoldově na Slovensku. Tolik životopis v kostce.

Jsem dítě 50. let, tím chci říct, že komunismus s jeho zločiny jsem začala chápat zhruba v těchto letech. Režim se pro mne stal synonymem lží a nesvobody a jeho představitelé vykonavateli útisku a násilí páchanými legálně jeho jménem. Ano, jistě byli i jiní komunisté, bojovníci za lepší řád, idealisté s jinou morálkou. Přesto jsem si - ve jménu hesla „dobrý komunista, mrtvý komunista“ - navykla posuzovat všechny právě z hlediska stalinistické doby strachu a nesvobody.

Výpovědí Artura Londona se mi před oči dostal obraz osobní statečnosti a černobílé vidění profilu komunisty dostalo trhliny. Jistě, byl tu třeba Julius Fučík, škola ho nám, studentíkům, vtloukala do hlavy celá léta, ale Fučík byl legenda, u níž si člověk nebyl jistý, kde končí pravda a začíná účelové zbožštění. Velmi dlouho byla dokonce zpochybňována jak pravost motáků, tak Fučíkovo chování na gestapu. Tomuto hrdinovi, popravenému nacisty za svoje přesvědčení, kult 50. let spíše uškodil. Mýtus dokonalého hrdiny nezachránily Kohoutovy oslavné básně a už vůbec ne Fučíkův odznak udělovaný úspěšným studentům. Ospravedlnění se mu dostalo až po r. 1989.

Ale zpět k Londonovi. Jeho „Doznání“ by se dalo číst jako dobrý thriller, kdyby neobsahovalo hrůzné autentické podrobnosti, popisy výslechů i detailní praktiky vyšetřovatelů. Až do té doby „jsem neměl ani zdání, že Bezpečnost dokáže přinutit kohokoli přiznat cokoli o sobě či o ostatních,“ vzpomíná London. Má strach. Jaká temná síla se to na něj vrhá? Horší než vyčerpání, zima a hlad a nedostatek spánku je pocit naprosté bezmoci. Vyšetřovatelé, odosobněné typy funkcionářů, cynici bez morálky a obyčejného lidského soucítění, těží  z výhrůžek a vydírání, z vědomí, že cokoli obžalovaný na svou obranu řekne, obrátí se stejně proti němu, což ostatně s chutí a s pocitem nadvlády sami zdůrazňují.

Tvář Artura Londona se tu postupně stává kolečkem v mašinérii falzifikátů a  prefabrikovaných doznání vymlácených v Ruzyni a především na zámku v Kolodějích. Pravda drcená hromadou lží se stává nedůležitou. Podstatné je jen vykonstruované udání a fiktivní zločiny vedoucí k obvinění. Poznal a přežil nejedno věznění a může  srovnávat. Mučení a inkviziční metody si nezadají s těmi, které prožil v nacistickém Mauthausenu.  Spoutaný se zavázanýma očima tápe labyrintem schodišť a chodeb. Pouta na rukou, kov zaříznutý do zápěstí, má nepřetržitě déle než měsíc. Cela, to jsou čtyři kroky ode zdi ke zdi. „...Mám žízeň. Jsem ztuhlý zimou Zmateně se dívám na misku polévky u svých nohou. Uplyne několik minut.(...) Pochopím, že nedostanu ani lžíci, ani mi neuvolní ruce, abych se mohl najíst. Padnu na kolena a s obtížemi zvednu mísku k ústům. Ale jak mám jíst? Pokouším se jazykem lovit kousky zeleniny,,,“ (str.57/8) Tak to jsou Koloděje, kde si v  kobkách a podzemních prostorách Státní Bezpečnost zřídila vězení.

„Dokážeme vyhubit vás i vaši špinavou rasu! Všechno, co Hitler dělal, nebylo dobré, ale zničil Židy, a to byla dobrá věc. Ještě příliš mnoho jich uniklo plynovým komorám. Co nedokončil on, to doděláme my!“ (str. 60) Postupuje se podle přesného modelu moskevských procesů, za nimiž nestojí nikdo menší než J. V. Stalin a šéf tajné policie L. Beria. To všechno pro udržení atmosféry strachu a především jako varování určené všem státům východního bloku, které by se snad odchýlily od politiky Moskvy. Nakonec jsou i z těch nejstatečnějších v režii sovětských poradců vymámeny podpisy pod lživé protokoly, které mají jediný důvod : zlomit odpor, zlomit člověka na těle i na duchu. Na počátku London věří, že došlo k omylu, že se obhájí, vysvětlí... S tím, jak ubíhají měsíce tvrdé vazby začíná chápat, že pravda nikoho nezajímá. Kde zůstalo nadšení třicátých let, že smí „vidět Moskvu, dýchat její vzduch“ ?

Dopisy Londonovy ženy Lisy do vězení jsou dojemné a ve své oddanosti Straně z dnešního pohledu zcela nepochopitelné. Ta naivita! chce se vykřiknout, když při výslechu mužem s ruským přízvukem pocítí úlevu a napadne ji, že se Sověti dověděli o špatnostech, které se dějí a chtějí pomoci pravdě na světlo! Ta prostoduchost! chce se volat, když uvěří, že vyburcovala svědomí strany! (str. 261) Občas nemohu číst dál a potřebuju se nadýchnout.

Zatím se den za dnem vyrábějí hory protokolů... Hory papíru, které zločinnému systému nahrazují pravdu. Pracuje se na goebbelsovském principu – čím větší lež, tím větší má šanci. Tak se z Londona vyrůstajícího v chudé dělnické rodině stává zlosyn a buržoazní synek s trockistickými sklony, z oddaného člena Strany demoralizovaný špion úmyslně škodící republice, zrádce a agent západních imperialistů. Nemá naději. Nepokořený lágrem nacistickým málem zahyne v mlýnici socialistického Československa...

Po 22 měsících, koncem listopadu 1952, je to konečně tak daleko. London je přinucen naučit se zpaměti zdeformované, absurdní výpovědi a stává se jedním ze čtrnácti účelově obžalovaných. Všichni společně figurují ve vykonstruovaném procesu s tzv. protistátním spikleneckým centrem generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského. Ačkoli procesy a likvidace skutečných i smyšlených nepřátel probíhaly od června 48, tohle je poprvé, co jsou souzeni vrcholní představitelé a funkcionáři Strany. Jedenáct z nich je židovského původu, i to má být důkazem akutního nebezpečí sionismu.

Hlavní žalobce Josef Urválek čte plamennou, agresivní závěrečnou řeč plné tři hodiny. Jeho jazyk je útočný a záměrně propagandistický, rétorika vypjatá, přednesená způsobem, který nepřipouští námitky. Od žalobce přes mlčenlivé obhájce, svědky a obžalované, až po soudce, všichni soustředěně naslouchají a hrají v této komedii své bezchybně naučené role. Žaloba působí tak přesvědčivě, že se ze všech stran republiky ozývá nenávistné „Psům psí smrt! Utopte je jako kočky!“ Paleta zločinů sahá od vyzvědačství a špionáž přes sabotáž až po vojenskou velezradu. Všech čtrnáct obžalovaných je uznáno vinno, že „...ve službách amerických imperialistů podkopávali... mařili... poškozovali, oslabovali...“ Všichni sami pro sebe žádají nejtvrdší tresty a obhájce souhlasí v plném rozsahu s obžalobou. Padne jedenáct rozsudků smrti, tři obžalovaní jsou odsouzeni „jen“ na doživotí, Artur London je mezi nimi.

Proč před soudem žádný z obžalovaných neodvolal? I to London vysvětluje: Nikdo by mu neuvěřil, bylo lépe se doznat k vině a uchovat si malou jiskérku naděje, že nebude pověšen. Ale přesto, co by se stalo, kdyby prohlásil, že výpovědi byly vynucené, že je nevinný? London to přemílal v sobě mnohokrát. Nejspíš by předvolali vystrašené a zmanipulované svědky nebo mu vypnuli mikrofon a naučenou výpověď pustili z magnetofonového záznamu, tak jako se to dělo při moskevských procesech.

Jestliže jsme přesvědčeni, že komunismus je od samého počátku dogma a absolutistická diktatura, neomylný a inkvizitorský, z raného Londonova pohledu se zdá Strana jako taková absolutně čistá. Znamená to snad, že ji změnila až moc? Že se stala nelidskou, až když se dostala na vrchol a ochutnala sílu? Vyplývá snad z toho, že touha vládnout a žízeň po udržení moci za každou cenu nakonec zdeformuje a zničí každou stranu?

„Moc otravuje duši“ - vypořádává se s vlastní frustrací z vlády komunistů tento oddaný služebník Strany, jejímž členem zůstal do konce života!

V 55. roce byli někteří vyšetřovatelé zatčeni a za Pražského jara 68 se všichni odsouzení dočkali rehabilitace, ale to bylo už příliš pozdě. Příliš mnoho životů bylo svévolně utraceno a spácháno příliš mnoho křivd, které nelze napravit. Josef Urválek byl v únoru 1963 propuštěn z funkce předsedy Nejvyššího soudu, ale dostal teplé místo ve vědeckém výzkumném ústavu kriminalistiky na Generální prokuratuře.

Roku 1968 se konečně krátce zdálo, že hrůzy stalinismu budou minulostí, pak ale přišel srpen a po něm ještě i normalizace. Z tohoto pohledu je kniha Artura Londona dodnes živým svědectvím i varováním.

V r. 1979 spáchal Josef Urválek, jeden z hlavních aktérů, sebevraždu. Máme se domnívat, že ho k tomu donutilo svědomí? Anebo zůstalo tak nezasažené a „čisté“ jako současných komunistů, kteří se - přinejmenším k principům stalinistické KSČ - dál a beze studu hlásí? Jaký komentář je možné k procesu najít na internetu ještě v květnu minulého roku?

„...Čest památce pana doktora Urválka a soudruha Gottwalda. Soudit zrádce jistě nebylo jednoduché. Z jeho vystupování tuhne v žilách krev, jde z něj až hrůza, ale na hrubý pytel hrubá záplata...“

„...Ten Urválek byl frajer dnes bychom takového potřebovali jako sůl všechny by poslal do pekel a byl by klid. Aspoň by si uvědomili že politika není jen ráj jak okrádat a podvádět lidi a stát. Sionisté jsou to největší zlo na světe...“

Historici se shodují, že je pro dějinnou paměť nezbytné vyrovnat se s minulostí. Po listopadu 1989 opustilo komunistickou stranu během půl roku přes padesát procent  jejích členů a byly podniknuty váhavé kroky o její ozdravění. Většina zločinů však dodnes zůstala, a už asi i zůstane, bez trestu. Má to snad znamenat, že se nám to vymstí, že si tím vším budeme nuceni ještě jednou - v nějaké jiné podobě - projít?

Na závěr mi dovolte ocitovat šokující slova šoféra a dvou referentů pověřených k likvidaci popela obžalovaných zaznamená v časopisu Reportér, č. 26, ročník 1968: „...oznámili, že jej dali do pytle na brambory a vyjeli do pražskéhbo okolí, aby jej vysypali do polí. Když zpozorovali, že je náledí, napadlo je vysypat ho na cestu. Šofér se smál, když vyprávěl, že se mu ještě nikdy nestalo, aby vezl ve své tatrovce čtrnáct pasažérů najednou, tři živé a těch jedenáct v pytli...“ (str. 345)

„Doznání“ Artura Londona není možné číst bez hořkosti a současně bez údivu, jak bylo možné dojít tak daleko?