A za co tedy bojujeme?

Jaroslav Erik Frič

Politika

Co pořád mají s těmi „odborníky“? Když pominu, že téměř každý z veřejných činitelů se ve své posunuté soudnosti pokládá za odborníka na cosi a zaslepeně věří ve svou jakousi „povolanost“, je přece pro mne mnohem důležitější, aby dotyčný byl slušný člověk, aby to nebyl zjevný lump a prospěchář, fedrující ve své politické praxi nepotismus všeho myslitelného druhu, aby to zkrátka nebyl více či méně rafinovaný zločinec. Při současných obecně vnímaných hodnotových měřítcích – v kotlině i úvalech našich historických zemí – to „odbornické“ vedení státu může vést jen k dalšímu úpadku už tak mravně rozbahnělé a cynicky ekonomizované společnosti.

Říkalo se kdysi, že v Anglii byly vždy na vůdčí místa dosazovány osobnosti především s vysokým mravním kreditem, všeobecným nadhledem a rozsáhlým obecným vzděláním. Tito na vějičku moci nízce neupjatí lidé, jako spíše lidé oddaní službě a obecnému blahu, pak měli k dispozici právě ony „odborníky“, osoby často velmi úzkého odbornického pohledu, nicméně pro dotyčnou práci platné a užitečné. A zatoužili-li po moci, tak snadno se k ní nedostali. Jinak u nás. Mimo parlamentní postup a mimo parlamentní důvěru dosazení „odborníci“, obklopení kdoví kým, a v čele toho všeho osoba, jež se k moci prolhala, což dnes vrací oddaným voličům prázdným žvástem, nesoudným a nestoudným slovem i činem.

Dočetl jsem se onehdy, že v Polsku je na podporu kultury ze státních prostředků věnováno na jednoho občana pětkrát více peněz než u nás. Pětkrát. Je to možné? Kdo o tom rozhoduje – v Polsku – a u nás? Ukažte mi nějakého „odborníka na kulturu“. Rád bych si ho prohlédl. Zatím jsem povětšinou zažil v příslušných funkcích plejádu chudáků, v lepším případě slušných úředníků. Čest památce Pavla Dostála, který osobností nepochybně byl, jeden z mála.

Ne, o kultuře, o mravním stavu společnosti (a tedy ani o zdravém hospodářství) nerozhodují „odborníci“, a už vůbec ne ti bezostyšně protřelí bahnem „normalizace“. Skutečnou úroveň společnosti v ničem nepozdvihnou ani o milimetr.

Byl jsem přítomen před časem rozsáhlé akce brněnského divadla Husa na provázku – pod patronací a za přítomnosti Václava Havla – o hledání, případně vůbec o prospěšnosti či užitečnosti něčeho, čemu se uvyklo říkat „vize“. Projevy jsem byl zděšen. (Ale téma je natolik důležité a rozsáhlé, že se o něm – jakož i o slovech řady účastníků řečnického pléna – hodlám šířeji rozepsat jinde.)

Začal jsem Anglií, nabízí se podobně skončit. V době 2. světové války, kdy Winston Churchill zaujímal místo ministerského předsedy i ministra obrany, přišla prý jednou kabinetní řeč i na jakési válečné omezení přísunu peněz na kulturu. Tu se prý Churchill jednoduše na dotyčného navrhovatele osopil: „A za co tedy bojujeme?!“ Je v tom vše. Nemám co dodat. Hezké Vánoce.

Převzato ze společenské revue PŘÍTOMNOST