STŘÍPKY A STŘEPINKY Blanky Kubešové

Korea je Korea

„Tak se na sebe koukni, ty... ty Asiatko!“ křičí brácha a mává mi pod nosem novinami s fotografií korejské dívenky. Je asi v mém věku, má ofinu do očí a krátké rovné vlasy, na sobě jenom roztrhané špinavé tričko a vypadá vyděšeně. Z kulatého, ale pohublého obličeje vystupují široké lícní kosti, trochu placatý nos a pod převislými víčky šikmé oči.

Jsem jí podobná. Jsem jiná než všechny holky v naší škole. Jsem nejošklivější v celé Praze, „Možná se bohatě provdáš... A k večeři máme párky!“ těší mě Karel.... Brečím. Bráchovi se to mluví! Co večeří ta Koreanka?

Píše se rok 1952 a v Koreji už rok zuří válka. Američtí imperialisté bombardují nemocnice a školy. Celá třída nosí bez odmluvy pionýrské šátky na podporu pionýrů v Koreji. Karel prohlásil, že Koreu nepřepadli Američani, ale Rudý a že v ní řádí žlutý a rudý nebezpečí. Bojím se, že je brácha reakcionář a že bych to měla hlásit. Dostávám horečku.

„Ta holka se nám z té propagandy ještě zblázní,“ prohlásil táta a pro všechny případy mi zakázal jít druhý den do školy. Šla jsem. Měli jsme mít výlet, ale předsedkyně třídy Majka protestovala, že se nepůjdeme bavit, když v Koreji zuří válka. Učitelka to usmlouvala na návštěvu Náprstkova muzea.

„To je pěkné, že se Strana a vláda ujala té korejské holčičky,“ dožaduje se v tramvaji souhlasu starší paní, ale nikdo jí neodpoví. „Jak se jmenuješ?“ nevzdává to. Celá hořím.

„Utrpěla šok a ještě nerozumí dobře česky,“ zachraňuje situaci Evža, rošťák třídy. Třída se poťouchle řehtá.

„To není hezké, smát se kamarádce, která zažila hrůzu, jakou je válka,“ zlobí se paní. Několik lidí se začne hádat a ukazovat si na čelo. Učitelka dává povel k ústupu.

„Bude průšvih,“ varuje Evža. Učitelka nabírá dech, ale neví, co říct. Korea je Korea!

Blanka Kubešová