Češi ve světě - příběhy z Jižní Ameriky

-red- 10 2016 Naši ve světě česky

 

 

Příběh pana Daniela Marka

narozen 1941, Carmen del Paraná, provincie Itapúa, Paraguay

 

Příběh vyprávěný v češtině přepsala Lenka Rašková, učitelka u krajanů v Paraguayi a v Argentině

 

U pana Daniela v Encarnaciónu se každé pondělí schází celá jeho rodina na hodiny češtiny. Dva bratři (se kterými provozuje již přes 40 let autodílnu), manželka, dva synové, dcera a neteř. Jeho děti získaly české občanství, on sám a jeho syn Edgardo už byli oba v ČR na kurzu češtiny. Rodina Marků pochází z Moravy a na jejich nářečí je to znát. Zapsala jsem ho tak, jak jsem ho slyšela, už jen pro ten kontrast k typickým českým dialektům ostatních mluvčích. Markovi vyrůstali v české kolonii u Carmen del Paraná a jeho sestra byla kamarádkou Ivy Drbalové. Některé jeho vzpomínky vám proto budou znít povědomě.

 

 

Kdyby měl člověk větší zvědavost, tak by se tatínka a maminky lepší na všecko zoptal. Když jsme byli mladí, neměli jsme takový zájem, a tak je moc věcí, co jsme se mohli zoptat. Ale on nám vykládal hodně věcí, jak to přežil za války a tak.

 

Ale určitě nevím, proč nezůstal v Československu. Myslím, že tam neměl takovou budoucnost, nebo se mu tam nelíbilo, nevím. Chtěl jít do Severní Ameriky, měl takové ambice.

Bojoval už v 1. světové válce, ale proti svému přesvědčení, protože on nebyl legionář. Musel na vojnu, už měl léta, tak ho vzali. Byl na taliánské frontě. Rakušani neměli moc velkou důvěru k těm, co tam byli, protože legionáři Češi bojovali proti Rakousku-Uhersku. Já jsem se tatínka ptal: „A jak to bylo vlastně, zabils tam někoho?“ A on říkal, že vůbec, protože byli na taliánské frontě, tam byla ta zákopová válka. Tam byl raněn a dostal se do nějakého špitálu. Chtěli mu uřezat ruku, protože už to měl škaredé, bylo to špatné. A on že ne, ne, vůbec, no a dobře že tak, vyléčil se. Potom ho pustili a na válku se už nevrátil.

To bylo v roku 1917. Potom byl zaměstnán u státních drah a potom z tam odsuď u Bati, v jeho průmyslu. On byl ze Zlína. Můj bratranec, co je tam v Čechách, říká, že Zlín měl jen 2 000 nebo 3 000 obyvatel a teď má myslím kolem osmdesátky. No a to nám vždycky tatínek vykládal, už jsme to uměli nazpaměť.

Taky byl na Špilberku, to bylo takové vězení a on byl študent. Měl měšťanku a potom technickou školu. A učitel je poslal, to měli takovou praxi do školy, malovat nákresy jednoho mostu. No a tam je chytli, jako že dělají nějakou špionáž. Tam na Špilberku to už šel ke zdi, už ho chtěli zastřelit! Po válce to tak bylo, to bylo přísné. A potom se to dověděl učitel, přišel tam, a tak ho osvobodili.

 

Do Paraguaye vyjel roku 1928. Prodal všechno, co tam měl, a barák daroval synovci. Byl svobodný, nebyl zapřáhnutý do žádné organizace, jako ti emigranti, co přijížděli. On byl samostatný. Narodil se 1895, takže měl 33 roků. No a já myslím, že jak máš už 33 roky, tak už se cítíš trošku jinak, myslíš na svou budoucnost. On měl ten sen jet do Severní Ameriky. A potom přijel lodí do Buenos Aires. Chtěl jet do Jižní Ameriky a tady odsuď do Severní. Zpočátku to bylo snadno, ale pak, v tom roce 1928, už se ty výhody pro imigranty zrušily a bylo to těžší, hodně požadavků, a tak už se tam nedostal.

 

Přijel do Buenos Aires a tam dělal takové pomocné technické práce, spravoval ambulantně všelijaké domácí aparáty a tak. To eště v Buenos Aires nebyly ani ty poschoďáky, to bylo ještě malé město. Potom už se mu to tam moc nelíbilo, tak se snažil zjistit, kde jsou tady Češi, tedy v Argentině. A zjistil, že v Monte Caseros v provincii Corrientes. Tam učil česky. Eště mám tu fotografii, kde je Tomáš Garrigue Masaryk a na tabuli něco česky napsané a on tam je a ještě tam má žáky, takové argentinské, trošku černé ještě, oni se chtěli naučit česky v tu dobu. To bylo kousek od Sáenz Pena, Chaco, tam už byli nějací Češi od roku 1913, pěstovali tam bavlnu, ale on tehdy nevěděl, že v Sáenz Peni jsou Češi. Tady se taky pěstovala bavlna, ale moc primitivně. Kdysi jo, kdysi se to oplatilo v Carmen, asi v letech 1935 až 1950, to bavlna měla dobrou cenu. Ale potom už to moc stálo, ta příprava a jiné výdaje a pokaždé byl menší a menší výdělek, až se to zrušilo. Teďka se zase pěstuje to transgénico (geneticky modifikované plodiny, hlavně sója), to se oplatí, myslím, ale těm socialistům a komunistům se to nelíbí, nevím proč.

Ti Češi, co přijeli tady do Paraguaye, se pak vrátili do Buenos Aires, protože v Paraguayi už pak nebylo moc příležitostí a potom byli taky jednu dobu pronásledováni.

Tady byla taková diktatura. Ještě před Stroessnerem. Stroessner už moc nepronásledoval ty „gringos“, jak se tady říká, kdo nebyl komunista, neměl problém.

Ale tady přijeli takoví ti Rusové, Ukrajinci, Poláci, aji Češi někteří a dostávali ty noviny z Ruska. My jsme taky dostávali nějaké časopisy z Československa, ještě jich mám hromadu schovaných, třeba Vlasta. Tam se taky mluvilo o Sovětském svazu, ale bylo to psané česky a tatínka nepronásledovali vůbec.

 

No dobře, vrátím se zas k tatínkovi.

Tatínka znali, on tady byl v Carmen jako jeden z prvních. Carmen ještě nebylo vůbec žádné město, nějaký barák tam, druhý tam, no tak to bylo. A on byl takový tlumočník. Dělal tlumočníka, protože většinou ti Ukrajinci, Češi, Poláci neuměli španělsky. To byli většinou sedláci, ale tatínek byl spíš technik a udělal si tam v Carmen dílnu. Ne přímo ve městě, ale na kolonii, jak je Calle 7 („sedmá ulice“; ulice je velice nadnesené pojmenování pro blátivé stezky, táhnoucí se několik desítek kilometrů k venkovským usedlostem, čakrám, v tzv. koloniích).

Tam se setkal s mojí mamou, už roku 1935. Její tata, jako můj dědek, hledal technika, aby mu pomohl připravit pilu. Měl tam pásovku, cirkulárku, motory, myslím, že to ještě bylo na páru. Potřeboval nějakého technika a našel tatínka. Tatínek mu tam dával všechno do pořádku a mezitím se poznal s maminkou. Roku 1937 se s ní oženil, za rok se narodila moje sestra, co je taky v Carmen. Potom přišel Milan, potom já, potom jeden můj bratr, co zemřel na rakovinu, a potom Jenda. A doposud jsme tady tři a moje sestra. Usadili jsme se v Carmen až do roku 1969 a potom jsme přijeli tady do Encarnación.

 

Moje rodina, ta rodina Kružolkova, ti přijeli: můj dědek, babička a jejich pět dětí – mama, Anna se jmenovala, Adolf, Gustav, Bohuš a Slávka. Ta eště žije v Carmen, devadesát roků bude mít v prosinci. Žije, ale je už hluchá jak poleno. Byli někde z Bludovic, to je blízko Ostravy, a potom se přestěhovali do Krásné (vesnička na úpatí Lysé hory, nejvyšší hory Beskyd). Tam byl totiž konflikt s Polákama o kousek země. Nevěděli, kde je hranice, a Poláci tam pronásledovali našeho dědečka. On byl takový vůdce, ten můj dědeček, a on se vždycky skoval, nikdo ho nepoznal. Vždycky, jak ho přijeli hledat k nim domů, babička říkala: „Ne, tady není,“ a on je v poli pozoroval, jak to prolézali s hlídkama. No a potom to skončilo, protože byla taková organizace, ne Spojené národy, jiná, taková jednodušší, tam byli Francouzi a Taliáni, a oni žádali, aby se to tam uklidnilo. A tak maminka si ještě pamatuje, jak tam byli ti vojáci, „porco italiano“ (italská svině) si pamatuje.

A doposud, myslím, to tam není vyřešené. No a oni přijeli do Carmen taky v roku 1928. Přijeli do Brazílie, a z tam odsuď se dostavili do Carmen. Oni už to měli připravené, tam byl takový jeden Čech, jmenoval se Suchan, co dělal reklamu, že tady v Paraguayi je hodně země a že je to laciné. Tady se dostávalo 50, 60, 80, 100 ha. Tatínek říkal, že v Čechách to vůbec nebylo, aby měl člověk tolik hektarů. Takže se strhla taková horečka. A tak ten Suchan už měl připravený plán, měl hodně styků, všechno zorganizoval. Dědeček už měl určené, kde budou: v kolonii mezi ulicemi 6 a 7. Z Asunción do Carmen přijeli vlakem, to byl jediný způsob dopravy. A jak dojeli, Suchan jim říká: „Tak tady je to město, Carmen.“ V tu dobu byl liják, pršelo, že to bylo všecko zaplavené a jinak kolem jen lesy. A že: „Kde to je?“ – „No tady to je, to Carmen.“ A to byla jenom stanice. A babička povídá: „Kde jsme to dojeli?“ a začla brečet a plakat, „kde jsme to dojeli?“ Opustili to všecko v Evropě, prodali, dovezli si peníze… „A tady musíte jet ještě vozem.“ Pršelo celý den a celou noc, zůstali na nádraží, protože nemohli dál. Babička na tom byla špatně… Ale nakonec, když se potom vyčasilo, už si našli svoje místo a už byli tu!

No a potom můj dědeček zemřel moc brzo, měl 58 roků, na peritonitis (zánět pobřišnice). On měl strach se řezat, tak to vydržel, a potom zemřel tam někde v poli mezi Encarnación a Carmen. Ani cesta tam ještě nebyla…

Přistěhovalectví organizovala společnost. Potom, co Suchan zemřel, před mnoha lety, to převzal nějaký Mateo Sánchez Díaz, jemu pak dokonce zbyly ještě nějaké fiskální pozemky, protože pak imigrace z Evropy skončila. Poslední, co přijeli, byli Španěláci v roku 1955. To byly takové letadla, co přijely, akorát na letišti v Carmen, a to byl taky liják, pršelo, a ty letadla zůstaly trčet v blátě. Pro nás to byla novinka, my jsme tady eště letadla neviděli. Ony přijely, jak ještě byl pěkný čas, ale pak tu uvízly. Vedle tatínkovy chalupy a dílny byl takový velký barák, a tak tam ti Španěláci prozatím zůstali. Ptali se nás: „Vinoš, queremoš buenoš vinoš,“ (napodobuje šišlavý přízvuk evropské španělštiny – „chceme dobrá vína“) a my jsme jim ukazovali, jak se dostanou do obchodu.

V tu dobu, jak tatínek byl v Carmen, tam bylo Čechů hodně, aspoň 50 rodin. Tam byla česká škola. První tam byl učitel Adamíra, já jsem ho neznal, jen jak jsem byl malý, myslím 4 roky, vždycky tam kašlal, to si pamatuju, on měl souchotiny. Já jsem začal chodit v šesti letech. To přijel Josef Komárek. Ten tam byl asi 2–3 roky, až do doby, kdy se zrušila komunikace s Československem. Ten učitel byl vyslaný z Československa a byl placený z Československé republiky. My jsme to měli zadarmo.

 

A jak nastal komunismus, tak to zrušili, i svobodu. Já si pamatuju, že z Československa taky posílali všelijaké hračky, velký gramofon na jehly, ještě ho mám v dílně, musím ho někdy spravit. A potom poslali celé loutkové divadlo, pěkné, z dřeva udělané, umělecké a loutky všelijaké – kašpárek,víla, všelijaké, jak se to říká, ty povídky české. Hastrman a takové věci. Míče posílali, abysme hráli fotbal, volejbal, to bylo moc zajímavé, aji moje maminka, teta, všichni tam hráli volejbal. Každou neděli se tam hrálo.

A potom tam byli Češi – Davídek, ten skládal knihy, s Milanem jsme se vždycky na něj dívali. Měl syna Standu a dcery Růženu a Jarmilu. Odjeli pak do Buenos Aires. Všichni ti Češi měli takové řemesla, nebyli sedláci jak druzí, Ukrajinci, Poláci. Někteří Češi jo, to byl Jeník Navrátil a Ludmila, oni jsou tady blízko, z Calle 3, kde žijí Poláci. Však moje manželka Marie pochází z tam odsuď a Sofia taky (Mariina sestra má taky za manžela Čecha Antonína Millera z Coronel Bogado). Ale většinou ti Češi byli řemeslníci: Krajník, Dolník, Fiala, Nevrla, Šplíchal, Vlaštůvka, Kašpar, tolik jich tam bylo a potom zmizeli všeci, nevím, co se s nimi stalo.

Někteří odjeli zas do Československa, druhý do Ruska, nějaký Komárek, protože jeden Čech říkal, že v Rusku je to teď sociální, že když dovezeš peníze a tam dáš do banky… Jenže jak on vzal ty peníze a dal do banky, tak mu to znárodnili, úplně mu to zebrali a skončil špatně, musel pracovat jako obyčejný dělník. Metud, to je tady Slovák, mu to rozmlouval, tatínek taky mu říkal: „Tam nejezdi, to je komunistický systém.“ Potom posílal dopisy, že by se chtěl vrátit.

To byla nejlepší doba bavlny, v letech 1930 až 50. Teďka je Carmen takový zapadákov, ale kdysi tam bylo neuvěřitelně rušno, od hřbitova (to bylo Horní město) až po dnešní nábřeží (Dolní město), asi 1,5 km stál jeden vůz za druhým, carro polaco (polský vůz). Nevím, proč se říká carro polaco, když Češi je měli taky. A té bavlny! Naloženo bylo vysoko a ten, kdo řídil, seděl tam nahoře. Muselo to být dobře připevněné, ty velikánské hromady bavlny. Čekali na desmontadora (stroj na odsemeňování). A logicky ta vata, tady se tak říká bavlně, padala z vozů po cestě a po příkopech zůstávala taková bělota. A tady byl takový jeden Čech, takový chudák, Ustohal. On trošku kulhal, měl takový pytel, sbíral ty zbytky bavlny a potom prodával. Byl už slavný, takový týpek žebravý, nevím, ve kterém roce přijel, ale my jsme ho znali jako místního. V každé vesnici je takový typ, místní osobnost, a to byl v Carmen Ustohal.

No a ten Komárek v Rusku nemohl psát pravdu, nemohl si stěžovat, protože mu tam kontrolovali dopisy, aby nedělal špatnou reklamu. A tak, když se ho Metod v dopise ptal: „Jak se máš? Como andas, como te va, jak se ti daří?“, on odpověděl: „Daří se mně jak Ustohalovi.“ Protože oni to nevěděli v Rusku, kdo je Ustohal a jak se mu daří tady v Carmen! Nějak mu pak Metod poslal peníze, aby se vrátil, a vrátil se! Měl štěstí.

Bavlna se vyplatila do roku 1957, v 60. letech už se vůbec neoplatila. A rýže se taky neoplatila. Každý rýžař zkrachoval, ztratil všechno.

 

A potom se tu taky vytvořil ten Československý spolek. Tam vždy byli Drbal, Kašpar, Navrátil, Stehlík, Davídek a my. To je takový velký pozemek, aspoň 80 x 80 m. Tam stál Český dům, tam jsme měli hřiště a všecko, to je krásné místo, blízko radnice v Carmen.

Germán Wilcke, to byl Němec, byl to největší rýžař v provincii Itapúa, milionář, nás přemluvil, abychom ten spolek přepsali na Fundación Germán Wilcke, že se to spraví, mezitím se vytvoří Centro Social Carmeno a po rekonstrukci se to tomu centru předá. Ale centrum se nakonec nevytvořilo, nikdy se to nepředalo, všecko se to ztratilo. A tatínek byl takový poctivý, chtěl, aby se s tím něco dělo, já jsem tam ještě jako mladý natíral okna, spravoval střechu, ještě to drželo pohromadě. A pak se to předalo společnosti Germán Wilcke a on řekl, že to musíme spravit. Ale tehdy byly takové zdi, nebylo tam moc cementu, takže jak do toho kopli, zjistili, že se to musí zbourat až do základů. To je taková škoda, jak se může zbourat památka? To byla taková kulturní památka pro mě! Teď tam stojí takový hangár a stejně už je opuštěný, nevyužívá se, protože elektrárna Yacyreta vybudovala infrastrukturu, areál, který se používá na všechny možné akce.

Stýská se mi po tom. Vzpomínám si, kde stála scéna, kde jsme trávili večery, já, Milan, vždycky jsme hráli divadlo. Iva Drbal byla vždycky princezna a Milan byl princ. A vždycky se naštval na Lydii Klačka, protože ona taky vždycky chtěla být princezna, ale on chtěl tu hezčí. Pohádky jsme hráli, královna, král, princ, já jsem byl strážník taky, potom Děda Vševěda a takové věci. Pěkné to bylo a ten dům byl plný, lidem se to líbilo, i když nerozuměli. To vždycky ten učitel přeložil, co to znamená, aby potom oni rozuměli. A potom vždycky žádali, aby se to opakovalo!

To byla doba!

 

Bylo tu hodně Čechů a zůstalo nás málo: jen my, Drbalovi, Kašparovi, Navrátil. Moc málo. Ostatní zmizeli. Iva už je tam sama, její děti a vnuci. Už tam nejsou ti Kašparovi, bratranci Ivy. Byli mladší, ale taky už zemřeli. Byla tam Danuška, zemřela na rakovinu, protože kouřila jak komín. Potom tam byla Noemi, co se spálila v supermarketu Icuá Bolanos. Tam v roce 2002 zemřelo 400 lidí, to byla taková exploze. Ona myslím už všecko koupila a potom se vrátila ještě něco zaplatit a vybouchlo to. To nebyl obyčejný oheň, ale výbuch, protože se tam vzňaly různé plyny. Nebylo tam udělané větrání. To byla taková past, protože když se něco stalo, automaticky se zablokovaly dveře, aby ti nakupující nejdřív zaplatili. Ti majitelé doposud jsou zavřití a taky ten architekt. To byla taková velká tragédie, všechny noviny o tom psaly.

 

My jsme se přestěhovali do Encarnación. My jsme byli čtyři bratři a sestra a tam by nebyla práce, taková mizérie. Prodávali jsme vajíčka a zeleninu, salát, cibuli, rajčata a takové věci, protože Carmen už nebylo pro sedmičlennou rodinu k uživení. Nebyly tam už motory, jenom jsme spravovali baterky, mašiny na šití, zbraně a takové menší věci. No a v 69. roce jsme přijeli sem do Encarnación. Měsíc nebo dva jsem hledal nějaký ten dům, pak konečně jsem dostal tady blízko takový starý, který jsme spravili. Tehdy tu ještě nebyla elektřina. V Carmen nebyla elektřina, v Hohenau nebyla elektřina, nikde. Jenom v Encarnación pak začala taková menší elektrárna Elektra. A taky tady bylo málo dílen. Jen Memmel, Chevella a Geste, ti staří, a potom my. Takže jsme pracovali všeci. Ale tatínek už byl trošku starý. Milan šel pracovat do toho podniku, co dělal Rutu 1, dálnici. V té době to bylo takové jenom z hlíny. Paní Iva říkala, že se tam seznámila s manželem. Jo, to ona měla hodně tých nápadníků, ale vždycky neměla přítelníka a potom přijel ten Félix Viedma. A ten ji zblbnul! A tak to je.

 

Já tam mám málo tých příbuzných. Mám tam synovce a neteř, týden jsem tam byl u nich a ona mě provedla. Projezdili jsme to po celém Zlíně, všecko mi ukázala. Byli jsme u Bati, tam, kde je ten původní barák vysoký, on měl aspoň 12 poschoďů, oni to zmodernizovali teďka, všechno sklo, my tam byli až nahoře. Taky mi dala hodně informačních letáků a pak jsme byli v muzeu, prolezli jsme všecko. Taky jsme byli tam, jak byla socha Stalinova nebo Leninova, to vyhodili a teď tam dali Masarykovu. Taky po Vyškově jsme se procházeli. Ptal jsem se jich: „Ty nemáš zájem přijet do Paraguaye?“ „Nevím,“ říká, „může být někdy.“ Ona má asi 50 roků, eště má čas, protože je čiperná.

A maminka tam už vůbec nikoho nemá. Měla kamarádky jenom, a potom, jak přecházel ten čas, tak aji ty kamarádky, nevím, co se stalo s něma, zemřely, nebo co.

To už je historie.

 

Foto: Zakladatelé českého spolku před jeho budovou

 

(Info o vzniku příběhů jsme uveřejnili http://www.cesky-dialog.net/clanek/7546-projekt-cesi-ve-svete-pribehy/)

 

-red-