První dáma česko-slovenského šansonu slaví 85 let!

Po Jiřině Bohdalové (3. 5.), semaforském principálovi a legendě československého divadla i hudby Jiřím Suchém (1. 10.) se svých neuvěřitelných a krásných "půlkulatin", tedy pětaosmdesáti let, dožívá v těchto dnech, 20. října, i legenda česko-slovenského šansonu, Hana Hegerová.

Dovolte mi, milí čtenáři Českého dialogu, abych vám připomenul  některá fakta z života výše zmíněné oslavenkyně. A připojím i malou osobní vzpomínku, jak je u mne na tomto "fóru" již dobrým zvykem.

Takže: 20. října 1931 se narodila v Bratislavě holčička, která dostala honosné jméno - Carmen Mária Štefánia Beatrix. Příjmením Farkašová. Po tatínkovi, který v Bratislavě tehdy dělal ředitele banky. Proto si malá Carmen mohla už v šesti letech nazout "piškoty" (baletní střevíčky), a pět let navštěvovat baletní přípravku přímo ve slovenském Národním divadle. O pár let později absolvovala gymnázium v Komárně a zkoušela se dostat na Vysokou školu ekonomickou. Tam ji však nevzali, a pracovitá Carmen si našla zaměstnání v komárenských strojírnách a k tomu tam zároveň i přednášela na učňovské škole.

Po absolvování dvouletého odborného divadelního kurzu se stala řádnou členkou Divadla Petra Jilemnického v Žilině. V té době již byla také hrdou matkou chlapečka. Již v r. 1954 ji obsadil do svého filmu Frona (spolu s Júliem Pántikem) režisér  Jiří Krejčík. Tady poprvé představila své umělecké jméno, Hana Čelková. Od roku 1957 působila v bratislavské Tatra revue, kde se poprvé představila jako zpěvačka. Ale už o čtyři roky později ji do Prahy "přetáhlo" divadlo Rokoko, aby rok poté přijala nabídku angažmá v tehdy nejpopulárnějším divadelním souboru v republice, jímž byl dodnes fungující Semafor. Už jako Hana Hegerová. Semafor jí nabídl nejen angažmá, ale také spoustu krásných písniček, šlágrů (jak jim říkal pan Suchý), za všechny jmenujme třeba ty z muzikálu Kdyby tisíc klarinetů (v roli Edity zpívala třeba s Karlem Gottem a Waldemarem Matuškou Tak abyste to věděla a V opeře) nebo filmu Dobře placená procházka (To nebylo mi patnáct let).

Současně s divadelní kariérou si budovala i pověst šansoniérky s nezaměnitelným projevem. Už v roce 1963 nazpívala Milorda z repertoáru Edith Piaf (ovšem po svém a jinak), koncem šedesátých let třeba zařadila do svého repertoáru písně Jacquese Brela (Lásko prokletá a Lásko má, obě s textem Pavla Kopty). Byla natolik přesvědčivá, že už v roce 1967 vystoupila v Mekkce šansonu, v pařížské Olympii, a v témže roce i na Světové výstavě v Montrealu. Pravidelně se dlouhá léta umísťovala v první desítce ankety Zlatý slavík, v silné konkurenci kolegyň ze středního proudu.

Vypsat všechny úspěšné, známé a oblíbené písně z jejího repertoáru by bylo nad mé síly, tak ale alespoň pár mých "nej": Lásko prokletá (podle mne snad nejkrásnější Koptův text), Rozvod, Krásně sis to vymyslel, Cesta, Rýmování o životě, Můj dík (G. Bécaud), Já se vrátím (Ch. Aznavour), Čerešne,  Potměšilý host, a z posledního studiového alba (2010), složeného pouze z francouzských písní, titulní Mlýnské kolo v srdci mém a přenádherná Ten zlodej čas (zpívaná se slovenským textem, z repertoáru doyena francouzského šansonu Léa Ferrého).

Za své umění a neskonalé zásluhy pro československou kulturu obdržela z rukou Václava Havla v r. 2002 medaili Za zásluhy. V dubnu 2013 byla povýšena na komandéra francouzského Řádu za zásluhy. U příležitosti státního svátku 28. října převzala od Miloše Zemana Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy. Neopomenuli ji ani rodní Slováci, kteří ji letos 7. ledna ocenili Řádem Ĺudovíta Štúra II. stupně. Ocenění ji předal slovenský prezident Andrej Kiska.

K významnému jubileu první dámy našeho šansonu přispěchalo i mateřské vydavatelství Supraphon, a to kolekcí deseti CD, mapující její kariéru, s názvem jedné z písní (mimochodem jde o krásnou ruskou cikánskou romanci), Cesta. Pokud jste nepřešli zase na vinyly, kupte, neprohloupíte!

No a nyní již uzrál čas k mé avizované osobní vzpomínce na Hanu Hegerovou. Vlastně ke vzpomínkám dvěma. Na její vždy vyprodaná představení  jsem chodíval pravidelně už od poloviny 80. let každý rok, nejčastěji do Branického divadla, kde jsem poprvé požádal již tehdy nezpochybňovanou královnu šansonu o autogram. Pak nějak si mne H. H. všimla, až když jsem se objevil na jejím minikoncertě u příležitosti osmdesátin Ljuby Hermanové v pražském Divadle hudby v Opletalově ulici (škoda, že už bylo dávno zrušeno), a sama si ode mne vyžádala telefon. Pak mi o pár dnů později zavolala s tím, zda-li mám čas a mohl pro ni něco udělat. S radostí jsem řekl, že ano, a na následující den jsem dostal pozvání do jejího bytečku (malého, ale útulně zařízeného, s velikánským balkónem plném kytek). Paní Hegerová mne posadila před gramofon a požádala mne, zda bych mohl z desky odposlouchat a následně přeložit text písně. Až po létech jsem si uvědomil, že šlo právě o zmiňovanou titulní píseň jejího posledního alba, Kolo mlýnské v srdci mém (v originále Les moulins de mon coeur, autorem je francouzská legenda Michel Legrand). Za vydatného dolévání kávy a naservírovaného štrůdlu se mi to nakonec asi po dvacátém přehrání písně povedlo, úkol splněn. Tehdy ještě nikdo u nás neměl tuchy o internetu, Wikipedie neexistovala a holt se na to muselo ručně.

Druhá a závěrečná vzpomínka, spojená s H. H., je svým způsobem úsměvná. Asi rok po té jsem procházel přes Staromák a někde prodávali kytičky sněženek. I vzpomněl jsem si na paní Hanu, že by jí to určitě udělalo radost, a nemýlil jsem se. Byla doma, a když mi otevírala dveře, hned se mne zeptala: pane Seiferte, neměl byste chvíli čas? Samozřejmě, že jsem měl. Paní Hegerová právě byla na odchodu, protože měla namířeno do rodné Bratislavy na koncert. A můj úkol byl pomoci jí se zavadly až k autu, zaparkovanému na samém konci Pařížské ulice. Vykračoval jsem si tedy hrdě vedle paní Hegerové, ruce zatěžkané kufrem a menšími taškami, až jsme doputovali k nablýskanému bavoráku (myslím). Když chtěla slavná řidička odemknout auto, zjistila, že klíček nechala doma, a tak jsem - opět s jistou hrdostí - strážil asi půl hodiny tu její hromádku zavazadel u auta, až se jeho majitelka vrátila i s klíčem. Pomohl jsem jí zavazadla naložit, popřál úspěch i klidnou cestu, a mával jsem, až mne ruka bolela.

Takže, vážená a milá paní Hano Hegerová: dovolte mi, abych Vám z celého srdce popřál k životnímu jubileu jen to nejlepší, samozřejmě na prvním místě hodně  hodně zdraví, radosti ze života, elánu a energie. Byť už veřejně nezpíváte, my všichni, kteří Vás obdivujeme, si vždy znovu a rádi poslechneme některou z Vašich písní z cédéčka nebo LP desky. A ať se Vaše nová kolekce CD líbí a prodává!

Za sebe a jistě i za celou za celou redakci ČD ještě jednou: A Vôtre santé!

Miroslav Seifert

P.S. Měl jsem neblahé tušení, že paní Hegerová v současnosti pobývá v nějaké nemocnici, ale jeden mírně bulvární plátek mne ujistil, že ne: poslední dobou prý ve svém bytě hubí myši, které se tam asi dostaly z balkónu a kralují teď u jubilantky ve spíži (nebo pod postelí?). V nejbližší prodejně s pastičkami mají teď asi vyprodáno...