Latina zůstává stále nástrojem vzdělanosti

OMNIA MUTANTUR ET NOS MUTAMUR IN ILLIS (Všechny věci se mění a my se měníme s nimi) Francký císař Lothar I.

SATIUS EST SERO QUAMNUMQUAM DISCERE (Je lepší učit se pozdě než nikdy)

UNIVERSITAS SCHOLARIUM (Společenství studentů - Studentská obec, Nápis na pečeti Karlovy univerzity)

Latina jako nástroj vzdělanců a intelektuálů, humanitních i přírodních věd, medicíny, farmacie, práva, filozofie, náboženského života a diplomacie si své postavení nositelky antické řecko-římské kultury a civilizace v západní a střední části Evropy, udržela až do poloviny 18. století nebo někde i déle. V rakousko-uherské monarchii byl koncem 60. let 19. století vydán školský zákon, který je po následujících proměnlivých a převážně negativních zkušenostech, i co se vyučování latině týče, považován za velmi dobrý a promyšlený. V postupně zaváděných klasických a reálných gymnáziích bylo latinskému jazyku a římským reáliím vyhrazeno v systému výuky významné místo. Přikládala se mu přibližně stejná důležitost jako matematice, s níž tvořila jakousi protichůdnou dvojici. Vycházelo se z toho, že se v obou předmětech výrazným způsobem uplatňuje logické myšlení (v latině při zvládání její gramatické stavby a při významové interpretaci textu). Rakouský profil gymnaziálního studia přejala československá tzv. první republika a odtranil jej po roce 1948 za marného odporu pedagogů až komunistický režim zákonem o tzv. jednotné škole. Čtyřicet let naprosté absence nebo později jen symbolického zastoupení latiny na okraji výuky poznamenalo nejen obecnou vzdělanost v zemi, ale i celé ročníky vědců, učitelů, lidí slova a pera z různých oborů lidské činnosti. Dnešní převažující pojetí výuky latinského jazyka vede ovšem pouze k získání pasivních znalostí, nikoliv jako prostředek mezinárodního dorozumění.

Dnes se o latině mluví jako o mrtvém jazyku. Pravda, ty tam jsou časy, kdy plnila úlohu světového jazyka a vzdělanější část společnosti se běžně mohla latinsky ústně i písemně dorozumívat. Život v moderní společnosti však vyžaduje od většiny z nás jiné znalosti. Musíme umět využívat složitá zařízení, výpočetní techniku, náročné technologické postupy, pochopit informace společensko-politického, ekonomického, manažerského, obchodního charakteru, celý život se vzdělávat v řadě nově vznikajících oborů a specializací. A tak, ač je současný člověk v určitém směru vzdělanější a jeho zájmy jsou širší než v generacích předcházejících, typ vzdělání se oproti minulosti zřetelně liší. Nezbývá čas na získání znalostí, které dříve patřily k tzv. klasickému vzdělání, a počet lidí, kteří rozumějí latinsky psaným textům, stále klesá, takže jejich překlad se stává záležitostí jen úzkého okruhu lingvistů a ojedinělých výjimečných "virtuosů jazyka" či staromilců. Oblasti, ve kterých se s latinou běžně setkáváme, i když v poněkud pozměněné podobě setkáváme, jsou v podstatě jen dvě: vědecká a odborná terminologie a mezinárodně uznávaná slova.

Přes to všechno však latina žije, existuje uložena v nepřeberné spoustě těch nejstručnějších, drobných útvarech literární tvorby - aforismech, sentencích, gnómech, maximech, výrocích, citátech, heslech, nápisech, příslovích, pořekadlech, úslovích, obratech, pojmech a termínech. Setkáváme se s nimi v psaných, mluvených a dokonce i zpívaných projevech, jimž bychom měli porozumět, a co navíc, svou elegancí a moudrostí nás mohou často inspirovat. Dojít k tomuto cíli by mělo přispět další vydání encyklopedicky pojaté příručky "Slovník latinských citátů" (Euromedia Group, k. s., - Knižní klub v edici Universum, Praha 2015, 544 stran, ISBN 978-80-242-5096-0), obsahující v prvé řadě výběr dodnes živých, moudrých, mnohdy i vtipných a mistrně formulovaných citací a dalších latinských slovesných útvarů, vytvořených významnými učenci, spisovateli a dalšími historicky známými osobnostmi ve třech velkých epochách evropských dějin, antice, středověku a novověku. To vše je zpracováno v podobě 4328 hesel s českým překladem a výkladem. Za druhé kniha přináší klíčová, často citovaná a pro všeobecnou vzdělanost nepostradatelná místa z biblických knih i z pozdějších děl náboženské literatury včetně nejběžnějších liturgických pojmů. Za třetí pak uvádí některé často frekventované výrazy a termíny vědy a techniky, jichž dodnes běžně užíváme, aniž často víme, že jsou latinského původu. Najdeme zde ledacos, co je nebo může být součástí naší denní jazykové a komunikační praxe, i mnohé, co je stále literárně působivé a myšlenkově živé. Kniha nebude nejspíš čtena jako souvislý text, ale výběrově podle okamžité potřeby nebo nálady. Vyhledávání konkrétních textů k určitému tématu v tomto abecedně řazeném díle usnadňuje podrobný věcný (tématický) rejstřík, odkazující k výskytu všech klíčových slov v knize.

V závěru knihy je zařazena studie Latina jako nástroj vzdělanosti, která se snaží alespoň v hrubých obrysech načrtnout historii a význam jazyka a kultury, která spoluvytvářela dnešní Evropu. Oba autoři tohoto obsáhlého díla - literární historik, komparatista, překladatel, editor, vysokoškolský pedagog, spoluzakladatel Společnosti Franze Kafky, PhDr. Josef Čermák, a odborná asistentka na 3. lékařské fakultě Karlovy univerzity, klasická filoložka Mgr. Kristína Čermáková - měli oproti svým předchůdcům z let politicky řízené knižní kultury tu výhodu, že nemuseli pracovat pod cenzurní hrozbou či s autocenzurní opatrností, takže mohli volně presentovat materiál z oblasti náboženství, idealistické filozofie anebo texty na téma svoboda, tyranie apod.

Bohumil Tesařík