Konference "Krajané a problém identity"

Miloš Šuchma 10 2016 Ohlasy a názory česky

 

 

Tento text je druhou částí příspěvku, který autor přednesl na konferenci zahraničních Čechů (Text jsme z důvodu jeho délky rozdělili a první část uveřejňujeme zvlášť.) Pozn. redakce

 

 

Domnívám se, že název konference „Krajané a problém identity“ je trochu zavádějící, protože je třeba si uvědomit okolnosti, za jakých v posledních zhruba 80 letech lidé z Československa odcházeli.

Byli to lidé, kterým se podařilo odejít před nacismem, ať již to byli čeští nebo slovenští Židé nebo lidé a vojáci, kteří chtěli bojovat ve spojeneckých armádách proti nacismu a po válce mnozí v zahraničí zůstali.

 

Po roce 1948 to byla hlavně politická emigrace exulantů, kteří odešli před nastupujícím komunismem. Tato generace byla politicky velmi vyspělá a odhodlaná, pamatující předválečnou republiku, a o mnoho zdatnější než generace pozdější z roku 1968, která již žila a vyrůstala řadu let v komunismu.

 

A po roce 1968 to byli ti, kteří odešli po sovětské okupaci a nástupu komunistické normalizační garnitury. Někteří včetně mne a mojí manželky, odešli těsně před sovětskou okupací na dovolenou (v našem případě čtyři dny před okupací) a z té se již nevrátili. V každém případě všichni ze všech generací byli spíše exulanti, protože jejich důvody v menší či větší míře byly způsobeny nacismem a komunismem.

 

Uvedu příklad na sobě. V roce 1968 jsem byl členem hlavního výboru Klubu angažovaných nestraníků, který byl spolu s organizací politických vězňů K231, vznikající sociální demokracie a svobodou slova bez cenzury byly hlavním důvodem, proč sovětská armáda přišla potlačit spolu s dogmatickou částí komunistů veškeré snahy o zahájení demokratického procesu v Československu.

Když jsem si pak přečetl v Paříži v novinách dohodu mezi československou a sovětskou delegací o „dočasném“ pobytu sovětských vojsk na území Československa nebylo pochyb o tom, že tento pobyt je na dlouhou dobu. A také byl, doplněn vnitřní politikou tzv. normalizace, to je návrat do let před rokem 1968.

 

Když jsme přijeli do Kanady, začal jsem pracovat po 2 týdnech v informačních technologiích na zajištění životní existence v Kanadě, zrovna tak jako ostatní Češi a Slováci v zemích, kde nalezli nové domovy. Vždy jsem se zajímal o politiku a bylo mně tedy jasné, že nemohu si jen koupit barák a auto a ignorovat situaci v Československu. Brzy jsem vstoupil do Československého sdružení, později se stal předsedou, zvolený v osmi volebních obdobích. Proč Československé sdružení v Kanadě? Protože jsem obdivoval činnost této organizace, uznané kanadskou vládou jako reprezentant pro Čechy a Slováky od svého vzniku po Mnichovském diktátu v roce 1938, po dobu války, kdy tato organizace měla 92 poboček po celé Kanadě a řadu významných Čechů a Slováků v jejím čele. Vedle toho rekrutovala kanadské Čechy a Slováky do spojeneckých armád. Po roce 1968 jsme se snažili jednak pomoci nově příchozím smlouvou s kanadskou vládou a poukazovat na pronásledování lidí a disidentů v Československu, jakož i na neplnění mezinárodních závazků, např. vyplývajích z Helsinských dohod, vedle kritiky okupace sovětskou armádou naší rodné země. Vedle toho jsem inicioval založení časopisu Západ, jehož jsem se stal šéfredaktorem, a který začal vycházet v letech 1979 – 1993 a měl velký úspěch. Byl rozesílán do 40 zemí, kde byli Češi a Slováci a také na cílené adresy do Československa. Kvalita časopisu byla zaručena jednak silnou redakční radou včetně spisovatele Josefa Škvoreckého a také spolupracovníky po celém světě.

 

Angažovanost Čechů a Slováků v cizině byla různá, ale všichni měli důvod, proč z Československa odešli.

 

Nyní bych se rád vyjádřil k tématu konference. Jestliže identitou je míněno ztotožnění se s češstvím, není pochyb o tom, že ten, kdo se narodil v Československu, měl tam rodinu, prožil tam dětství a další život, nemůže se tohoto češství zbavit, protože to nejsou jen životní prožitky, ale i jazyk, který je těžký, ale nesmírně tvořivý, jakož i bohatá kultura a umění, vše toto je pro Čechy žijící v zahraničí nezapomenutelné. Domnívám se ale také, že identita češství je společná pro Čechy žijící v zahraničí, ale hlavně pro ty žijící nyní v České republice. Toto ostatně rezonuje zde velmi silně, zachování si vlastní české identity.

 

Nemyslím si, že ve světové globalizaci je zachování si vlastní identity překonáno, a ani dvojí nebo vícero občanství v tom nebrání. Domnívám se, že je rozdíl např. mezi Kanadou, která je typickou imigrační zemí a evropskými státy včetně České republiky, které si chtějí zachovat svojí historickou a kulturní identitu, snad s výjimkou Německa, kde kancléřka naprosto neodpovědně otevřela dveře pro nekontrolovanou imigraci.

 

Kanada oproti České republice je v jiné situaci, protože definice národní identity je velmi sporná. Jednak Kanada musí respektovat rozdělení na původní domorodé obyvatelstvo, to je Indiány a Inuity a v rámci nedomorodého obyvatelstva na původní britské a francouzské původní přistěhovalce, a tím i přihlédnutím k jejich jazykové dvojjazyčnosti. A konečně multikulturalismus, výmysl Pierra Trudeau to je historii kanadské imigrace, v které se prolíná mnoho přišlých národností, mluvící mnoha jazyky. S imigrací se Kanada jako imigrační země dosud vypořádává relativně úspěšně, protože prověřování příchozích se děje mnohem přísněji než v Evropě. Na druhé straně si nemyslím, že multikulturalismus je dobrá myšlenka, protože rozděluje společnost. Mnohem více se mně líbí koncept „tavícího kotle“ ve Spojených státech, kde je mnohem větší snaha se stát Američanem a přizpůsobit se zemi, do které imigrant byl přijat.

 

Domnívám se, že snaha vytvořit uvnitř evropských zemí směs národností by bylo cestou špatným směrem, smazáním historie, tradic a zvyků původních obyvatel, Čechů, Moravanů a Slezanů. A možná i jazyka, kdy v domácím prostředí by neměla převažovat angličtina, do mluvy prorážející hlavně mladší generací a mezinárodními podniky, jazyk, který se jinak stává mezinárodním univerzálním dorozumívacím jazykem ve světě.

 

Mnoho Čechů žijících v zahraničí má vedle země, kde zakotvili i občanství České republiky, protože chtějí tak vyjádřit vztah ke své rodné zemi, a protože pozorně sledují politickou situaci, chtějí i volit, i když se nechtějí politicky angažovat, pokud v České republice trvale nežijí. A je jim jedno, s kterým pasem za současné situace cestují, protože oba pasy jim to umožňují, zvláště po zrušení vízové povinnosti Kanadou, za kterou naše organizace intenzivně bojovala.

 

Je skutečností, že předválečný exil a exil roku 1948 až na výjimky již vymřel a exil či imigrace po roce 1968 se značně snižuje. Jedinou nadějí jsou děti těchto exulantů, tedy druhá, případně třetí generace. Pokud by nedošlo k výraznějšímu odchodu způsobenému vnějším vlivem je možno počítat s určitými přírůstky těch, kteří přicházejí za účelem studia, práce nebo poznání Kanady v rámci kategorie do 35 let podle uzavřené reciproční smlouvy mezi Českou republikou a Kanadou. Některým z těchto příchozích se podařilo zůstat, ať již z důvodu získaného zaměstnání nebo manželstvím s Kanaďanem nebo Kanaďankou. To jsou ale minimální přírůstky.

 

Osvojení si češtiny dětmi příchozích je závislé na tom, zda děti jsou ze stejného českého manželství nebo z českého a kanadského manželství, kde děti mají možnost získat také české občanství na základě skutečnosti, že jeden z manželů je českého původu a občanství.

 

V Kanadě vedle toho, že rodiče na děti mluví česky, existují asi čtyři lokace škol pro výuku češtiny, vesměs ale vyučující jen v sobotu.

 

Závisí to také na intenzitě snahy rodičů češtinu naučit. Výsledky mohou být, že děti češtině částečně nebo pokročile rozumí, umí mluvit s chybami nebo docela plynule a stejné je pak se psaním, což je velmi obtížné, protože česká gramatika je složitá. Je také dost důležité rozeznat tykání a vykání. Pamatuji si, že jsme měli jednou velvyslance s manželkou na večeři a dvacetiletý syn přišel později, podal mu ruku a řekl, „Nazdar, jak se máš?“ Pamatuji, jak dcera na letišti psala rychle dopis, poslaný po nás babičce. Když jsem si dopis přečetl, rozhodně dopis dával smysl, ale slovosled a gramatika nebyly rozhodně na jedničku.

 

Horší situace nastává u třetí generace, tedy vnoučat, kde to závisí hlavně na prarodičích a jejich geografické a časové možnosti se vnoučatům věnovat. Ještě horší situace nastává u smíšených manželství, kde to je odvislé od snahy rodiče českého původu a také porozumění druhého rodiče, který nebo která česky neumí.

Důležité myslím ale je, jaký děti druhé nebo třetí generace měly postoj k České republice a jeho kultuře.

 

Rozhodně si ale myslím, že vložení energie do výuky dětí v češtině a vztahu k zemi jejich rodičů má smysl oboustranně i pro Českou republiku, protože nikdo nemůže předvídat, jak v budoucnu mohou být např. svou profesí tyto děti pro Českou republiku prospěšní, zvláště když mají co nabídnout.

 

Zaregistroval jsem např. v Argentině, že vysílání učitelů češtiny dává smysl, protože mohou vyučovat i starší lidi druhé generace, aby si vylepšili češtinu.

 

Myslím, že je velmi prospěšné, že ministerstvo zahraničí podporuje krajanské komunity v určitých projektech činnosti a zároveň i stát přispívá na podporu kultury ve formě placení cest umělcům a hudebníkům, protože hudba a umění vždy nalezne příznivou odezvu u Čechů žijících v zahraničí, ale i u původních obyvatel jiného původu.

 

Na závěr mého příspěvku bych rád shrnul, že na své češství a životní prožitky v Československu nelze jednoduše zapomenout, protože to je, kde jsme se narodili a máme vzpomínky, ať již dobré nebo špatné.

 

Z těch negativních nelze zapomenout na to, že např. pro ty, kteří vyrůstali v padesátých letech, tato doba byla dobou komunistického běsnění, politických poprav, zavírání, vyhazování ze škol nebo zákazu kvalifikace, ztráty kvalifikovaných zaměstnání, atd.

 

Proto pro mnoho z nás příchod do cizí země, která nám nabídla svobodu, studijní a pracovní příležitosti, a ekonomické možnosti nelze zapomenout a myslím, že mluvím za mnoho z nás, že za to jsme velmi vděčni a nikdy nezapomeneme na to, že cizí země se stala naší zemí a zachovala se lépe než naše rodná země.

 

Nelze ignorovat skutečnost, že po 27 letech od sametové revoluce se Česká republika zmítá jako v začátcích, nebyla zrušena Komunistická strana, která způsobila zemi a národu ohromné škody, národ je touto situací stále poznamenán, do Kanady byl jako první velvyslanec po sametu jmenován člověk, který byl členem ÚV KSS, v politice se pohybuje stále mnoho lidí ze staré doby včetně prezidenta Miloše Zemana. Bývalý komunista, který se stal prezidentem tím, že pomluvil svého soupeře ve volbách a který se chová arogantně a předpojatě bez ohledu na konzultace a mínění vlády a parlamentu. Místopředsedou vlády a ministrem financí je předseda nově založené strany ANO Andrej Babiš, bývalý komunista a spolupracovník StB, alespoň podle StB spisu, který je multimiliardářem, kdy majetek nabyl v prvotních dobách ekonomické transformace ze státních podniků a z půjček bank. Je to nejen velký konflikt ekonomických zájmů, ale i mediálních, protože koupil dva největší české deníky. Myslí, že vládu lze řídit jako podnik a při trochu štěstí, pokud by vyhrál volby, se mu to může povést po boku prezidenta Zemana, který pro svoji ctižádost jistě bude mít snahu vyhrát i další prezidentské volby, pokud mu to voliči umožní.

 

Snad jedna z nadějí je v mladé generaci, která dříve nebo později musí převzít vedení státu. Doufejme, že to budou vzdělaní lidé se zahraniční zkušeností a nezatížení lidé z minulé doby, kteří mohou v České republice vytvořit podmínky skutečně demokratického státu.

 

Miloš Šuchma