Rozhovor s fotografem Františkem Dostálem

„Každý okamžik se ihned proměňuje v minulost,“ říká fotograf František

Františka Dostála, známého a uznávaného českého fotografa, znám díky jeho snímkům spoustu let, ale osobně jsem se potkali až před dvěma lety v galerii Portheimka na Smíchově. Za tu dobu jsme si vyměnili pár knížek, občas si příjemně popovídali nejenom o světě za objektivem. Naposledy jsme se setkali v kavárničce prodejny Luxoru na Václavském náměstí v Praze 6. září letošního roku.

Na Sedlčansku u Husovy kazatelny jste fotografoval i krásné a zajímavé ženy. Může mít určité prostředí svou neopakovatelnou atmosféru, byť je to jen pár balvanů poházených po loukách a lesích?

Citlivý člověk, pro něhož srdeční vztah k oblíbeným místům bývá spojený s jeho osobními zážitky, tajemné a pověstmi opředené místo vždy přivolává a bezelstně mu opět nabízí jejich opětovné prožití. Vím, je to nadsázka, ale pověstí o nejkrásnějším viklanu u nás, který nese název Husova kazatelna, existuje povícero a uspěchanému člověku dneška nabízejí ohlížení se do historie naší země. Podle jedné z pověstí v čase svého pobytu Mistr Jan na blízkém hradu Zvěřinec měl zde kázat svoji víru. Já v prohlubni na vrcholu viklanu zase pořizoval dívčí akty. A balvany v okolí? I ty mají roztodivné názvy, i když v minulosti tento pozůstatek doby ledové na lukách a polích býval dříve všelijak likvidován.

Říká se, že dobrý umělec musí mít v sobě hodně talentu, úsilí i trochu toho pověstného štěstí? Na co jsem ještě zapomněl?

Já o tom vůbec nepřemýšlím, avšak zjišťuji, že fotografů je u nás víc než evidovaných občanů země. Pro fotografa je ze všeho nejdůležitější dar vidění. No a ten se přes přehršel příruček naučit nedá. S ním se totiž člověk už musí narodit. Tomu pověstnému štěstí se musí vždy vyjít v ústrety a nelitovat, že to někdy prostě nevyšlo. O tom všem je ale vlastně celý náš život.

V každé dobré fotografii je kus příběhu, zachyceného okamžiku, který se nikdy nevrátí. Je nějaké fotografické téma, k němuž byste se chtěl vrátit?

Každý zachycený okamžik se ihned proměňuje v minulost. Ano, skutečně dobrá fotografie nám nastavuje zrcadlo – Hele, člověče, to jsi ty! Do čeho se to oblékáš, proč se na ulici chováš tak nehezky a naopak žiješ namyšleností, jaké úžasné sídlo jsi postavil, aby ti ho obdivovali jiní? To je mimo mě. Já bych chtěl být mezi kamarády na břehu Sázavy a společně se s nimi smát. Pak existuje totiž šance, že vznikne fotografická zpráva o našem žití určená generaci budoucí.

Co považujete za letošní největší kulturní událost, jež vás nejvíce zasáhla?

Říká se, že vše souvisí se vším, ale my s tím nějak nepočítáme. Fotograf je navíc člověk, jenž by měl mnohé znát i mimo oblast svého koníčka či přímo profese. Přidržím se tedy proto raději svého koníčka, který mi pomohl seznámit se s mnoha zajímavými lidmi. Letošní výstava litevských fotografů v Praze, z nichž jsem měl možnost některé poznat osobně, byla vskutku velkým zážitkem právě díky humanistickému přístupu k zachycování vesnického života. Výpověď fotografií Litevců byla výmluvná a také důkazem o síle fotografické řeči ve světě přecpaném snadno zapomenutelnými reklamami. Zaujala mě i další fotografická expozice ve Špálově galerii v Praze, která byla dílem rovněž humanistického fotografa Karla Cudlína. Bohužel už pro mě skončily již od Bukovského věku časté návštěvy Pražského hradu. Kdo ale nezná běh dějin rodné země, proměňuje se v zapomenutelnou figurku.

Kam byste se ještě rád vypravil jako člověk a kam jako fotograf?

Člověk v čase svého žití navzdory pracovitosti a touze mnohé zvědět, toho zase tolik nestihne, a přesto žije svými malými radostmi. Dlouho jsem nemohl navštívit Paříž, město, kde se fotografie zrodila, až jednou… Čas popoběhl a tomuto městu na Seině patřily už tři mé knížky. Já neodděluji člověka od postavy fotografa. Ten totiž ze všeho nejvíce musí být vždy člověkem a lišit se od se tak od fotografa se studeným úsměvem.

Děkuji za rozhovor.

Vladimír Stibor září 2016

Foto: František Dostál, 6. září 2016 v Praze