Čtyři otázky pro spisovatelku Annu Sobotkovou

Ještě za dob působení Českého dialogu v sídle nakladatelství Academia, vedené Alexandrem Tomským, jsme měli hezký kontakt s Literární akademií Josefa Škvoreckého. Přicházeli k nám studenti na praxi. Asi z dvacítky nám zůstala věrná jediná praktikantka - Anička Sobotková. Nevídali jsme se často, ona studovala dál, ale občas se ozvala a přišla do naší redakce v Klementinu. Časem k nám začala i přispívat. Nedávno její rozhovor s Táňou Fischerovou vzbudil zaslouženou (pozitivní) pozornost čtenářů. A budou další články od této mladé a vynikající autorky. Dnes vám ji chceme trošku přiblížit prostřednictvím rozhovoru s J. Tučkem.

-ES-

Poprvé jsme se setkali v Národním divadle na Noci českých a slovenských autorů, kde byla Anna jednou z nejvýraznějších osobností večera. Tato mladá dramatička, publicistka a scénáristka mi zodpověděla několik otázek na téma divadlo.

Vystudovala jste tvůrčí psaní zaměřené na scenáristiku a mediální studia. Vzpomínáte na některé svoje pedagogy ráda?

Určitě ano. Ráda vzpomínám na Literární akademii a Danielu Fischerovou, či vynikajícího režiséra Arnošta Goldflama. Každý z nich má svou metodu učení a obě jsou moc zajímavé. Na magisterském studiu mě hodně naučil režisér pan Jiří Svoboda a spisovatelka Soňa Štroblová.  Každý budoucí spisovatel, ať je jeho talent sebevětší, se musí snažit učit od těch zkušenějších. Musí nasát všechno dobré jako houba. Psaní je těžká disciplína, která kromě talentu vyžaduje trpělivost a sebekázeň.

Za svou tvorbu jste získala několik ocenění. Já se však chci ptát na to poslední. Vaše hra Ich Adolf získala 3. místo za nejlepší původní divadelní hru, navazující na 22. ročník Ceny Alfreda Radoka. Jaké máte pocity?

Mám samozřejmě velikou radost a ocenění si velice vážím. Je moc příjemné vědět, že je vaše práce ceněna nejenom diváky, ale i odbornou veřejností.

Můžete nám hru Ich Adolf v krátkosti přiblížit?

Ich Adolf je černá komedie, groteska. Přiznám se, že původně jsem hru začala psát pro Český rozhlas. Během psaní mi však přišlo téma natolik silné, že jsem měla potřebu použít i vizuální prostředky. Hru jsem předělala a pro rozhlas napsala něco jiného. Téma je historické, celá dějová linie je zasazena do 2. světové války a děj se odehrává v berlínském domě Adolfa Hitlera. Tam jsem zasadila celý příběh a odehrává se tam prakticky všechno od první do poslední scény. Čerpala jsem z historických záznamů a knih, prošla jsem řadu archivních složek a hledala jsem historické reálie, do kterých bych mohla svůj příběh zasadit. Chtěla jsem propojit pravdivé události z českých dějin a grotesku, což se mi myslím povedlo. Důležitou roli zde hraje také Praha, jako město, které Nacisti chtěli získat a udělat z něj malou Vídeň.

Praha se objevuje ve všech Vašich textech, cítím správně citovou vazbu?

Ano, vnímáte to správně. Jsem rodilá Pražačka a v Praze žije celá moje rodina. Mám tu svoje zázemí a otevřeně přiznávám, že v jiném městě bych žít nechtěla. Prahu považuji za nejkrásnější město světa a pro mě osobně je její krása hodně inspirativní. Proto sebou také neustále nosím tužku a spisovatelský notýsek.

J. Tuček