Zpráva z Caracasu

Sochař Milan Kříž - odešla jedna z výrazných osobností tenčící se české komunity v Caracasu.

Ve venezuelském hlavním městě Caracasu právě zemřel ve svých více 71 letech sochař Milan Kříž (narozen 1945 v Náměsti nad Oslavou); byl jedním z uprchlíků před nátlakovými podmínkami v komunistickém systému, tentokráte již v období normalizace.

Absolvent Akademie výtvarného umění v Praze (v r. 1970), kde na něj vzpomínal velmi rád jeho spolužák Kurt Gebauer, se rozhodl emigrovat v době zlomu a nástupu normalizace v neprospěch svobody a myšlení.

K jeho vlastnímu překvapení se mu dostalo poměrně záhy po vstupu do Venezuely (1976), kam se dostal oklikou přes utečenecké tábory ve Švýcarech a Itálii, uznání v podobě samostatných výstav (Galerie CONAC, 1976, Galerie Contini, 1985, Výstavní sál vlády Federálního distriktu, 1987), i ocenění (Čestné uznání Kolegia venezuelských profesorů na III. výročním salónu výtvarného umění ve Valencii r. 1976, a Ceny za sochařství SUNEP Ministerstva výchovy na XVIII. výročním salónu Armanda Reveróna v r. 1982).

Při oné příležitosti charakterizovala jeho dílo venezuelská kritička Katherine Chacónová v tom smyslu, že Kříž nezamýšlí být bytostně experimentální, avšak upřímně hledá a přímo se vyjadřuje, uzavřen do teologicko-filosofického hledání významů. Jeho dílo vyjadřuje hledání božského a transcendentálního principu, snahy zmocnit se podstaty člověka a přírody. Hledá věčné a neměnné konstanty v obojím. Jak jeho malby, tak sochy a grafiky, opakované použití vertikálních linií rozhodného stoupajícího smyslu a nápadné stylizace tvarů. Kříž tak jimi formálně vyjadřuje své koncepce a záměry; spíše než únik, fugu do nekonečna, únik z časovosti a hledání věčnosti. V abstraktně koncipovaných plastikách zdůrazňuje vertikalitu zářezy a trhlinami v materiálu, náhlými zlomy ploch a ostrými změnami zářezů. Přes veškerou abstrakci však zůstává základem jeho výrazu člověk, stylizovaný a proměněný na znak, ale stále člověk a jeho prvky: obličej, tělo, ač redukované na základní křížení vertikál, diagonál a horizontál. Využívá k tomu vlastností přírodních materiálů: dřeva kamene, korálu apod. Přestože jde o odlišnou techniku, uchovávají si i jeho linoryty úzkou formální souvislost se sochařstvím, zvláště s jeho dřevěnými plastikami, jako by je přímo znázorňovaly. Stylizace přírodních forem je naprostá. Vertikálně prodloužené formy, jakoby vláknité a naštípnuté, rozhodnou rukou tažené, se překřižují a překrývají, a tak vyvolávají dojem dynamického prostoru. Převládá přímka, ač v některých pracích se náhle vynoří organický tvar a překvapivě kontrastuje se sítí vzestupných linií. Barevnost bývá velmi sumární, tíhne k okrům, hnědím, sienám a černím.

Také v malbě se uplatňuje stejný či obdobný tematický rejstřík; zabývá se člověkem jako součástí přírody (mimochodem, malíř žil dlouhou dobu v prostorné zahradě na úpatí hory Avila) a často jej přeměňuje v rasantní vertikální tahy štětcem živými barvami připomínajícími škálu tropické přírody, ostré zeleně a výrazné hnědě a modře, jimiž prosvítají výrazné zášlehy barevných květů všech odstínů.

Těžiště jeho práce je však v plastikách; ve výjimečných případech zhotovil pro caracaská náměstí a ulice pomníky, připomínající významné kulturní osobnosti. Odešla tak jedna z výrazných osobností tenčící se české komunity v Caracasu.

Pavel Štěpánek

Foto: Milan Kříž při odhalení pomníku Emila Friedmana