Domove líbezný

Prožila jsem nádherné dětství do věku 13 let na mém milovaném Orlíku nad Vltavou a považuji ho za jeden z nejšťastnějších úseků svého života. Stará původní idylická řeka Vltava, ještě bez přehrad, byla nejkrásnější naší řekou, byla jak „šňůra třpytivých perel vložená do české země“, cituji z knihy Zmizelá Vltava od Jana Čáky. Hluboké skalnaté údolí řeky Vltavy lemované divukrásnými lesy se starobylým hradem na kolmé strmé skále bylo jako stvořené k těm nejdobrodružnějším dětským hrám, tajuplným výpravám a odvážnému sportovnímu zápolení. Neskonale krásná příroda zušlechtěná do parkové podoby anglického parku, parková úprava, která se harmonicky a nenásilně zapojovala do původního přírodního rámce krajiny, měla vliv na naše estetické cítění, vytvářela ideální prostředí, ve kterém jsme se cítili tak neskonale dobře, aniž jsme si vlastně uvědomovali, kde park začíná a končí.

Dodnes mám krajinu i park před očima, nezapomenutelné vycházkové cesty s čarovnými výhledy na hrad, Vltavu, vedoucí stinným lesem i prozářenou loukou, kolem zurčící řeky, či vysoko nad řekou, malebné skupinky domácích jehličnatých a listnatých stromů i cizokrajné dřeviny, okrasné stromy a keře, solitéry, znám tam každý strom – nádherné to výtvory přírody, každý kámen. Vím, kde se choulí ve stínu lesa konvalinky, kde se louka žloutne petrklíči, kde se stráně modrají podléškami, kde na skalách se krčí lísky, pod okny našeho bytu nám voněly fialky. V horkém letním podvečeru kolem našich otevřených oken kroužily svatojánské mušky. Nedaleko hradu na louce před „zámečkem“, kde jsme bydleli, se pásla zvěř, dokonce i muflon.

Miluji Orlík, jeho pestré louky, hluboké lesy, vzácné stromy, ty pamětníky minulosti, jež se vypínají k nebesům ve své kráse, a kteří nás o staletí přežijí, stejně jako hrad. Nejstatnější obrovskou jedli, která se ve vrcholu rozvětvovala do tvaru koše, jsme si vybraly jako své sídlo k dětským hrám a sedávaly jsme až nahoře s rozhledem do širého kraje s mojí nejlepší kamarádkou Annou Guthovou. Prožily jsme na Orlíku bezstarostné dětství plné her, skotačení a smíchu. Tenkrát jsme byly opravdu šťastné.

Spokojené dětství jsem mohla prožít také díky mým milým skvělým rodičům. Díky mé nejdražší mamince, její mírumilovné jemné citlivé povaze, toleranci, trpělivosti, porozumění, obětavosti, pracovitosti, životním zkušenostem, vrozené inteligenci, životní moudrosti, díky všem jejím vlastnostem, které vytvářely tak hřejivou rodinnou pohodu. Moje maminka byla nejen jedinečná manželka, byla jedinečná matka a babička, ale byla i velmi kvalitní učitelka, jeden čas mě i učila, na základní škole ve Starém Sedle. Ještě ve stáří se naučila sama německy, což jí také usnadnilo vyhledávat z archivních materiálů lidem rodopisy. Až do vysokého věku si uchovala duševní svěžest a krásu. Byla dcerou Aloise Bayernheimera, který většinu života pracoval u knížete Karla Schwarzenberga jako nadlesní. Dokladem, že i předkové Bayernheimerů měli velice kladný vztah k přírodě je, že od roku 1791 /prozatím dokázano/ to byli samí lesáci a jsou dosud. Můj pradědeček např. projektoval a řídil stavbu lesní cesty, která vede po stráních nad skalami nad řekou – nyní jezerem - od Malče k cestě pod Starým Sedlem, která vedla na Žďákov a dodnes se nazývá „Bayernheimerovka“.

Můj tatínek pracoval jako archivář nejdříve u knížete Karla Schwarzenberga na Orlíku nad Vltavou, později v Zemědělsko-lesnickém archivu na Orlíku a po převzetí bohatého schwarzenberského archivu ministerstvem vnitra ve Státním archivu Třeboň. Svou práci dělal poctivě, precizně s nevšedním zaujetím a láskou, byla mu i koníčkem – až do pozdního věku.

PhDr. Václav Rameš – současný ředitel Státního oblastního archivu v Třeboni velmi vysoko zhodnotil jeho celoživotní práci pro archivnictví, jeho hluboké historické znalosti, vědomosti i jazykové vybavení v životopisném úvodu ke knize „Karel I. Filip kníže Schwarzenberg polní maršál“, kterou můj otec napsal a která zásluhou PhDr. Rameše vyšla v r. 2003. Kniha vystihuje životní pouť Karla I. /1771-1820/, zakladatele orlické větve Schwarzenbergů, jenž přestavěl po požárech zámek Orlík do téměř nynější podoby a zachycuje jeho působení jako vojenského velitele po boku císaře Napoleona a později jako vrchního velitele koaliční protinapoleonské armády. Tímto tématem, ale i mnoha dalšími se zabýval otec v celé řadě odborných studií, brožur a historických prací, které za svůj život napsal a jejichž úplný seznam je uveden ve sborníku Archivum Trebonensee 1971,1982 a1991. Zde uvádím pouze ty, které se přímo týkají Orlíka nad Vltavou.

Dosud nevyšla tiskem práce mého otce „Dějiny orlického zámeckého parku v letech 1800 – 1948“. Zakladatelem parku byl také Karel I. Schwarzenberg a jeho manželka Marie Anna, rozená hraběnka z Hohenfeldu, ovdovělá kněžna Esterházyová. Díky společnému zanícení obou manželů pro přírodu, její krásy, charakter a romantiku kraje v symbióze s interesantními výhledy přes Vltavu na impozantní hrad vznikl vzácný orlický park, jenž byl i v dalších letech majiteli zámku stále rozšiřován a upravován a jehož kouzlo působí na všechny, kdož v krajině vyrůstali, žijí i budou žít.

Z Orlíka jsme se odstěhovali v roce 1959, rok před napuštěním přehrady a tím skončilo i mé dětství a zůstaly než vzpomínky. Odvezla jsem si sbírku fotografií, pohledů, orlickou prsť, kůru cizokrajných stromů, jmelí, jež jsem si v korunách stromů trhávala a střežím tyto poklady jako oko v hlavě.

Na Orlík jsem zavítala až po mnoha a mnoha letech, všechno se mi tam zdálo tak malinké, osada, vzdálenosti tak miniaturní, jiné, menší než v dětských očích. Jen voda v řece byla veliká, obrovská a pohltila, jak velká bublina, to výjimečné skalnaté údolí řeky Vltavy se všemi jeho rozmanitostmi a jedinečností. Umlklo tiché šumění řeky, jež se prodírala po kamení, umlkly peřeje, hukot jezů, klapot mlýnů, zmizely pod vzedmutou vodní hladinou ojedinělé přírodní scenérie, roztodivné skály i jeskyně, rozsáhlé lesy, příkré stráně, louky plné kvítí, celé malebné vesničky, plavecké a vodácké hospůdky, kostelíky, půvabné samoty, přívozy, ostré zákruty řeky s romantickými zákoutími, cesty končí v hluboké vodě. Zmizela řeka mého mládí a ten čas se již nikdy nenavrátí.

Z tohoto čarokrásného kraje, líbezného domova musel odejít ve svých 11-ti letech, ještě před stavbou přehrady, také kníže Karel Schwarzenberg, nyní český politik, a to v r. 1948, ze známých politických důvodů. A opustil tak své sídlo - majestátní hrad Orlík, veškerý majetek, milovaný domov, rodnou českou zem. Zmizela nejen řeka jeho mládí, ale i všechno, co doposud miloval.

Dovedu si představit, co všechno tehdy prožíval, jak ho tato obrovská životní ztráta hluboce zasáhla a jak se nesmazatelně vtiskla do jeho vnímavé duše!

I když už dávno bydlím v jiném, také atraktivním kraji naší malebné vlasti, nemohu s nostalgií nevzpomínat. Jsem vděčná za každou zmínku o Orlíku, fotografii, pohled, ilustraci, obraz, brožuru, publikaci, knihu. Pan František Cacák svými knihami o tomto čarokrásném kraji plnými bohatých obrazových dokumentů vykonal pracné, velmi obsáhlé a záslužné dílo, které tu chybělo, které nás, především místní rodáky, patrioty, pamětníky a milovníky přírody tak blaží a působí jako balzám na naši duši.

Článek Mgr. Jindry Mannové /Haneschové/ z knihy ORLICKÉ POVLTAVÍ F. Cacáka