Doba plná fantazie

Na první pohled milá, v osobním rozhovoru elegantní a přirozená. Taková je herečka a politička Táňa Fischerová (68). Žena mnoha tváří, která je spojena s charitativní činností, kandidovala na prezidentku České republiky a v neposlední řadě je vynikající herečkou, která začínala kariéru v období československé nové vlny.

Ve filmu Hotel pro cizince jste si zahrála půvabnou dívku Veroniku. Jaké jsou Vaše vzpomínky na spolupráci s režisérem Mášou?

Musím nejprve říci, že to nebyla moje první spolupráce s Antonínem Mášou. Dělala jsem zkoušky na DAMU a součástí toho bylo, že si nás fotili filmaři. Tonda, jak jsme mu říkali, hledal herečku do své prvotiny, filmu Bloudění. Vybral si mě a ještě než jsem odmaturovala, už jsem v tom filmu hrála. Tehdy jsem se tam potkala s Jirkou Hrzánem a Láďou Mrkvičkou a později s Petrem Čepkem a dalšími herci z Činoherního klubu a spolupracovali jsme na Hotelu pro cizince a posléze dalších filmech. Antonín Máša byl pro mě klíčovou osobou. Kromě umělecké sféry mě ovlivnil i svými statečnými občanskými postoji. Měl rád herce z Činoherního klubu, kteří tvořili jádro týmu, se kterým pracoval. Já jsem se do něj zařadila po filmu Bloudění. Možná jsem do určité míry zosobňovala jeho představu dívčího, později ženského ideálu. Hotel pro cizince byl psán na herce, které znal, byli mu inspirací. To seznámení s Tondou Mášou bylo zásadní a vydrželo celý život. Pracovali jsme na mnoha filmech , dokonce i na divadle. Ovšem byly v tom velké pauzy, protože Tonda za normalizace patřil mezi tvůrce, kteří téměř nesměli pracovat.

Film měl podtitul „Mumraj o lásce a smrti“ a prakticky celé natáčení probíhalo v secesním prostředí hotelu. Kde přesně, v jaké lokalitě se natáčelo?

Točili jsme hlavně v Hrádku u Nechanic, v nádherném zámečku, ve kterém se stále točí mnoho filmů. Exteriéry pak v Jevišovicích na Moravě. Ten secesní vnitřek hotelu vytvořil architekt Oliva v ateliéru na Barrandově. Nádherný dojem dotvářely také kostýmy Ester Krumbachové, která měla ohromnou fantazii. Nešily se nějaké drahé a nákladné róby. Ester Krumbachová vzala spartakiádní tričko, přišila k němu krajku a k tomu vybrala sukni z fundusu. Na slaměný klobouk připevnila péro a vznikl originál. Vykouzlila svět sám o sobě. Byla to radost pracovat s takovými lidmi.

Natáčení probíhalo v době československé nové vlny a určitého uměleckého uvolnění. Na filmu Hotel pro cizince spolupracovala řada dnes významných hereckých osobností Petr Čepek, Jiří Hrzán, Jiří Kodet. Jaká byla atmosféra při natáčení?

Nádherná. Taková byla i atmosféra té doby. Byli jsme si blízcí a byli jsme spolu rádi. Práce nás nesmírně bavila. Točili jsme celé dny a pak celé noci seděli u skleničky. Nechápu, jak jsme to vydrželi. No, byli jsme mladí a zapálení. Takže ona to vlastně byla taková parta, čímž neříkám, že jsme se nikdy nehádali nebo, že bylo všechno jenom zalité sluncem. Tvořili jsme v čase, ve kterém bylo obecně cítit po letech úhoru velké tvůrčí vzepětí a to je vždycky něco, na co se nedá zapomenout.

Partnera Vám hrál vynikající herec Petr Čepek. Jaký byl herecký partner?

Petr byl zvláštní, na jedné straně uzavřený člověk a na druhé straně velmi otevřený v herectví. Tenhle rozpor v něm byl jako v každém umělci. Každý má dvě polohy. Byl přitažlivý a měl v sobě jakési tajemství. Jeho úžasné zelené oči hrály samy, už téměř nemusel nic říkat. Oči básníka, kterého cynický a pragmatický svět nemůže nikdy přijmout a může ho jedině zabít. Tohle téma také nezestárlo. Pragmatický a krutý svět vždy zabíjel básníky a idealisty. Kdo nemá v kapse nůž, nemůže přežít. V tom filmu ho měli všichni kromě básníka Petra a nakonec je také zavražděn. Nepatří do tohoto světa. Je v něm cizincem. Petr byl tehdy taky na začátku své filmové kariéry, po Hotelu začal točit a stal se slavným hercem. Také to nastartovalo jeho přátelství s Tondou Mášou. Hrála jsem s ním často a ráda. Rozuměli jsme si. Bez toho se špatně spolupracuje. Všichni jsme pak s Tondou Mášou pracovali téměř na všech jeho filmech.

Co pro Vás osobně znamená období československé nové vlny?

Československé nové vlny? No, to nejhezčí období mého života, - Činoherní klub byl moje nejkrásnější angažmá. Stejně tak nová vlna byla zjevení, ten pocit radosti z tvorby prostupoval úplně všechno. Pamatuji, jak jsem tenkrát poprvé přijela na Barrandov na zkoušku kostýmu, bylo to tam zašlé, zanedbané, takové socialistické. Visely tam nějaké kostýmy, nic tam jinak nebylo a já jsem byla okouzlená, že jsem se toho dotkla. Byl to ten kouzelný Barrandov, kde se natáčely krásné filmy. Byly taky naše oči, které to zkrášlovaly, byl to magický zámek. To už dneska není. Dnes je velká konkurence a jeden stojí proti druhému. Tehdy se také dělaly konkurzy. Ale nebyla tam ta vypjatá soutěživost. Nová vlna, to byli kamarádi z FAMU a všichni si navzájem přáli, drželi si palce. Promítali si vzájemně svoje filmy a poslouchali připomínky kolegy. Nepanovala konkurence, ale jakýsi pocit sounáležitosti. Přičemž každý byl jiný a točil jinak, formou i obsahem. Proto se tak krásně doplňovali.

Řadu let jste hrála v Činoherním klubu. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

S láskou. Byli jsme mladí a mohli jsme tvořit. Měli jsme se rádi a všechno bylo propojené. Umění i život. V politice přišlo uvolnění a naděje. Svět chvilku vypadal líp. To se nedá zapomenout. Žila jsem pak z toho celý život a ti, kdo tu dobu nezažili nám záviděli, že jsme měli na co vzpomínat a něco si v sobě nést. Samozřejmě jsme měli i starosti a problémy, nebylo všechno jenom růžové. Ale i z dnešního pohledu to byla ta nejhezčí část našeho života. Nevím, že by dnes filmoví režiséři sedávali v nějakém divadle a znali všechna představení. Dnes jsou na všechno agenti a agentury. Člověk si stoupne před kameru, ukáže zuby, pravý profil, levý profil, řekne jméno a buď se hodí nebo nehodí. To pro mě už není tvorba. Činoherní klub byl divadelní ráj. Sice pro mne a další kolegy skončil, ale díky Bohu, že jsem u toho mohla být.

Děkuji za rozhovor

Anna Sobotková