Josef Sudek si svojí osobitou tvorbou vydobyl světovou slávu

Nepochybně všichni znáte, anebo jste alespoň několikrát v životě spatřili fotografie Josefa Sudka. Jeho fotografie vypadají tak trochu jako z jiného světa. Zobrazoval obyčejné předměty, které však v zastřeném světle vypadají jako nadpozemské. Větve stromů, zapomenutá zákoutí, povadlé květiny, déšť. Proslulé jsou jeho pohledy z okna ateliéru, zátiší, snímky pražské architektury a zákoutí města.

Od narození tohoto významného českého umělce uplynulo v březnu 120 let.

Sudek, který se narodil 17. března 1896 v Kolíně, začal fotografovat již jako 17-ti letý knihařský učeň, fotil i na frontě první světové války, které se zúčastnil jako aktivní voják na italské frontě a v bojích přišel o pravou ruku. Za první republiky se vypracoval v žádaného fotografa, který byl v centru pražského uměleckého dění. Mezi jeho přátele patřili fotograf Funke, malíři Filla a Tichý. Po druhé světové válce se přátelil např. s básníkem Seifertem či malířem Zrzavým. Jako velký milovník hudby pořádal pravidelné poslechové úterky. V té době jej bylo možné spatřit, jak ošuntělý, s nezbytným těžkým fotoaparátem bloumal pražskými ulicemi. Získal si proto pověst samotáře a podivína.

Jiří Hubička, i-stránky archivu Českého rozhlasu:

Na otázku, zda považuje fotografii za umění, odpověděl v roce 1954, že nikoliv. „Je to hezké řemeslo, vyžadující určitý vkus. Umění to být nemůže, protože fotografie je odkázána na věci, které existují již před ní a mimo ni, na svět kolem nás.“

Josef Sudek proslul svérázným způsobem vyjadřování, neméně pak pozoruhodnými názory na svět a umění. V roce 1966 byl pozván do Československého rozhlasu, aby natočil další díl – tehdy velmi oblíbeného cyklu – Sám doma s hudbou, kterou mám rád. Z tohoto pořadu, vysílal se 15. prosince roku 1966, jsem vybral několik ukázek, soustředných na názory Josefa Sudka, nikoli ovšem na hudbu, kterou v pořadu uváděl.

Lada Topinková

Foto: Jovan Dezort, ČTK