S Markem po šestnácté

Marko, když jste studoval na DAMU, napadlo vás někdy: Proč stejnou školu nemohu studovat doma, tenkrát ještě v Černé hoře?

Musím přiznat, že ne. V Černé Hoře sice existuje divadelní fakulta, ale není tam obor dramaturgie. Pro mne tenkrát nejdůležitější moment, týkající se mého studia spočíval hlavně ve vzdálenosti od rodiny a utajení, v jakém jsem studoval. To by se mi v Černé Hoře nikdy nepovedlo. Na mně přece byl vyvíjen permanentní tlak, abych dostudoval přírodní vědy.

V tomto případě blahoslovená buď vzdálenost od domova. Ta právě všechno rozhodla a poskytla mi tu svobodu, abych si mohl změnit obor a vypravit se za svým snem. Navíc jsem tady měl tu pravou rodnou půdu pro takové studium. Děda, co by jeden s předních dramaturgů České televize má skvělou knihovnu, týkající se tohoto oboru, divadla a především hudebních divadelních forem. Navíc v Praze výběr divadel je různorodý, takže nehrozilo získávání praxe jen pasivním sledováním různých produkcí. To v Černé Hoře není. Tam existují asi dvě nebo tři divadla v celé republice a jak často hrají, si nejsem zcela jistý.

V mém bývalém bydlišti na Jadranském pobřeží jsem se kumštem ani nemohl zabývat, protože veškerá má snaha narážela na pasivní ale i aktivní odpor v rodině. Častokrát, abych si mohl poslechnout operu, musel jsem počkat, až všichni odejdou spát, abych je tím nerušil. Přece jsem nemohl být tak egoistický a otravovat nějakou operou celou rodinu! Můj čas byl až kolem půlnoci.

Z toho časově pozdního termínu jsem si ji nemohl dopřát každý den ale pouze v pátek a sobotu, když jsem další den nemusel chodit do školy. Aby bylo jasno, kromě jednoho televizoru jsme doma neměli žádný jiný přehrávač, který bych si mohl odnést do svého pokoje a třeba tam si něco pouštět. Veškerá technologie u nás tehdy byl jeden televizor a rádio.

Jestli se nemýlím, první videorekorder jsme si pořídili začátkem devadesátých let, a já svůj první CD přehrávač asi v roce 1997. Poprvé v osmnácti jsem si mohl poslouchat opery a jinou hudbu kdykoliv a kdekoliv aniž by mi v tom někdo bránil a překážel. Veškeré kapesné jsem pak investoval do CDéček.

Moje další nectnost, které jsem podlehl už v osmé třídě, která tolik nerušila, bylo čtení. Začínal jsem číst hodně a všechno, co mi padlo pod ruku, nejdříve logicky, pohádky. Strašně jsem se tehdy do nich zakousl.

Já nějak všechno co dělám, dělám většinou systematicky. Tehdy jsem přečet všechny knížky národních pohádek a pověstí, které měli v knihovně. Fascinovaly mě různé národy a jejich vnímání boje mezi dobrem a zlem. Nejvíce mě zaujala podstata, která je typická pro výtvory u všech národů, a sice zlo vždy bylo potrestáno a dobro odměněno za života postav.

Na rozdíl od opravdového života, kdy na trest nebo odměnu bychom „měli“ počkat až po smrti, jak nám to nabízí různá náboženství, jako útěchu. Z pohádek jsem se postupně dostával k jiným látkám a knížkám a spisovatelům. Otevřely

se mi dveře klasiky a já se ocitl ve světech Dostojevského, Hermanna Hesseho, Balzaca a dalších autorů.

Ani tentokrát jsem neměl šťastnou ruku s výběrem koníčků. Černohorci jsou především chlapáci nikoliv nějaké padavky a knihomolové. Musel jsem si najít nějaký sport, abych měl v životě pohyb. Nakonec mi otec nařídil, abych začal trénovat karate. Určitě si dovedete představit mé nadšení tímto sportem.

V mé nadmíru bohaté fantazii jsem se sám sobě nejdřív představil jako šaolinský mnich nebo Bruce Lee jak chodím po horkém uhlí nebo na sebe složených pět cihel lámou jen tak holou rukou. Realita však brzy všechno změnila. Žádné uhlí, žádné cihly, začínali jsme s těmi nejjednoduššími pohyby a cviky na protahování těla abychom posléze dospěli ke katam. Zkrátka a dobře celé to kejklířství mi bylo nudné a nicneříkající. Přesto jsem tam vydržel chodit třikrát týdně celé dva roky. A vydržel jsem to zase pouze kvůli své domýšlivosti. Vymyslel jsem si, že jsem těžký astmatik a že mě celé to běhání a cvičení dává zabrat.

Tímto jsem vybojoval extra výhodné a hlavně ne moc náročné cvičení, takže to nakonec šlo. Pamatuji se, že jednou to bylo hodně napínavé. Trenér přišel k příbuznému a začal mluvit o mém trénování, bruslil, jako po ostří nože kolem mého údajného astmatu, ale nakonec se od tématu odbočilo a mé tajemství zůstalo utajeno. Ale že jsem se u toho pořádně zapotil, nemusím asi říkat. Nakonec jsem trénování ukončil jakoby kvůli škole a učení.

Postupně jsem se zase vracel k literatuře, ale ne už tak intenzivně. Musel jsem se věnovat přírodní vědám, takže mi na vášnivé čtení nezůstával čas.

Miroslava Besserová