Cesty Marko Milanoviče - VI.

Marko, blíží se Vánoce. Které byly ty vaše NEJ? Říkal jste, že v Černé hoře se neslaví jako u nás…

K Vánocům jako takovým mám, při nejmenší, lhostejný vztah. Vyrůstal jsem v silně ateistickém prostředí a všichni předkové od padesátých let minulého století patřili ke komunistické straně. Veškeré pomyšlení na cokoliv, co patřilo k náboženství, bylo nepřípustné a jako „opium lidstva“ zapuzené. Jediná nit, která mě spojovala s Vánocemi, byla moje maminka a její vzpomínání. Ta si ze svého dětství a ze své rodiny přinesla tu nejlepší památku na svátky míru. Pro mě tudíž Vánoce představovaly iluzí ideálu, kterou mi vybarvila těmi nejlepšími barvami a odstíny. Vždy vzpomínala na sníh, světýlka, baňky a jiné ozdoby stejně jako na kapra a po večeři na napínavé rozbalování dárků za zvuků koled. U nás jelikož jsme bydleli u moře, sníh nebyl a doma nás nehřála ani slavnostní atmosféra, takže jsem si kouzlo Vánoc dost dobře nemohl představit. Možná jedině jako i jiné pohádky, které v dětství slýcháme. Štědrý den vždy byl obyčejný, deštivý, prosincový den jako i každý jiny v tomto období. Jedině dědův dopis s blahopřáním připomněl, že se něco, někde odehrává.

Po roce 1989 komunistická atmosféra začala tát a většinové pravoslavné obyvatelstvo se pomalu navracelo k svým tradicím. Začali se oslavovávat pravoslavní Vánoce podle juliánského kalendáře a to 6 a 7 ledna. Před Štědrým dnem se připravovali „badnjaci“. Dubový mladý stromek, který se na Štědrý den pálí v domech nebo v dnešních dnech spíš na náměstích a označuje bdění a čekaní Ježíše. Podle tradice pastýři v Betlémě, když jim Hvězdou byl oznámen příchod spasitele, nasekali dubové větve a přinesli je do jeskyně, aby se Panna Marie a Ježíšek uhřáli. Tento zvyk jsem však mohl sledovat jen na náměstích, jelikož i pravoslavní Vánoce u nás byly zakázány. K celé věci nepřála ani další okolnost, a sice rostoucí šovinizmus mezi pravoslavnými a katolíky, který s pádem komunizmu začali brát na obrátkách. Tu se bohužel naplnila slova o náboženství jako opiu lidstva, takže jsem vánoční atmosféru nezažil ani v dalším desetiletí.

Vánoce jako takové jsem zažil teprve v třetím desetiletí mého života a to právě v Praze. Říkal jsem si, že konečně okusím plod i tohoto zakázaného ovoce. Všechno však bylo jinak. Děda, který Vánoce zbožňuje, si vzal za manželku paní, která je nemá ráda a podle toho oslava vypadala. Hádky a střety názoru, který se týkal naprosto všeho od zdobení stromečku přes kapra a bramborového salátu udělali atmosféru možná horší než mezi katolíky a pravoslavní v devadesátých letech. Tahanice probíhali až do večera a pokračovali i za slavnostní večeří, když na popud dědovi manželky, děda pronesl projev, spíš uštěpační verš: „Koleda, koleda dědku, vem na bábu štětku…“ Nakonec i rozdávání dárku mělo svůj jaderný epilog. Při rozdávání dárku se zjistilo, že

jsem já nedostal žádný. Tu začalo další pohoršení a dohadování, kdo za to může a všechno za povyků dědovi sestry „Ostuda, trapas!“ a neustálého ječení koled.

Další vánoce jsem spíš oslavoval sám. Na Štědrý den jsem si objednal v Kaprové ulici stůl v restauraci. Hospoda byla prázdná. Jenom jsem tam byl já a číšník. Stůl byl přikrytý ubrusem s vánoční tématikou. Na stole svítila svíčka, v krásné sklínce se řpytilo víno a venku tiše padal sníh. Vánoce jako s maminčina vyprávění. Bohužel tu chyběla podstata - rodina.

Jak říkají nejenom psychologové, psychiatři nebo sociologové ale jak je zakódované až do morku kostí u starších, základem všeho v životě je rodina. Z ní vycházíme, a když jsme veselí nebo nám je smutno, tak se zase k nejbližším vždy vracíme. Vánoce jako jeden z největších křesťanských svátků, ve kterém se oslavuje narození Páně, příchod nejenom spasitele ale i nový život, přírůstek do rodiny a potažmo i její jednotu, jen potvrzuje důležitost toho základu. Ten nás pak ovlivňuje po celý život pozitivně nebo negativně v záležitosti jaký jsme získali v útlém dětství. Rodiče nebo prarodiče nám mimo jiné zasazují i semínko, které se jmenuje tradice. To se přenáší z generace na generaci a pěstujeme ji, abychom vždy poznali, kdo jsme a věděli, kam vlastně patříme v tomto pestrém světě. Pokud to nezískáme v dětství pak to těžce doháníme.

Miroslava Besserová