Tělpastýřství aneb moderní medicína jako nástupnická organizace církve

Medicínsko-průmyslový komplex

V řadě indoevropských jazyků spadá slovo pro zdraví v jedno s výrazem pro spásu a také celistvost, neporušenost (německy Heil, latinsky salus). Je příznačné, že v přítomné době zaujímá medicína, či lépe řečeno medicínsko-průmyslový komplex (MPK), sestávající z lékařských fakult univerzit, škol pro pomocný medicínský a technický personál, nemocnic a poliklinik a dalších zdravotnických zařízení, nemocenských pojišťoven, firem vyrábějící léky a zdravotnickou techniku a dalších podobných institucí, ve společnosti to místo, které kdysi zaujímala církev.

Nová církev a spása těl

Podobně jako vleklá církevní krize v období vrcholného středověku vyvolala řadu emočně nabytých společenských diskusí a pohybů od Wiklefa po Luthera (po karteziánském obratu se začalo jevit, že spása přijde spíše od vědotechniky a náboženské diskuse a války začínaly poszvolna ztrácet na průraznosti), způsobuje chronická krize dnešního medicínsko-průmyslového komplexu houstnoucí počet kritických zamyšlení nad jeho smyslem a funkcí. Není účelem zde podrobněji probírat některé excesy, které s sebou nese každá doba, ale neuspokojivost péče o nemocné (pro všechny zúčastněné strany) a explodující náklady na ni jsou neklamným důkazem, že zde cosi běží jinak, než má.

Ve smyslu již zmíněného nese MPK mnohé výrazné rysy ekleziomorfní, to je „církvotvorné“ struktury, která ochraňuje a byrokraticky spravuje spásnou pravdu, kterou navíc v rámci společnosti monopolně vykládá, aplikuje a administruje. MPK má ovšem i výraznou komerční složku, která těm nejtypičtějším ekleziomorfním strukturám chybí. Jinak představuje expertní autoritu par excellence v její nejtypičtější formě a jakékoli prováděné opatření vždy odůvodní odkazem na ultimátní důvod, zdraví. Spasení těl má oproti spasení duší některá specifika – jeho výsledky jsou jakýmsi způsobem hmatatelné a vyléčíme-li běžného člověka z kostní tuberkolózy, má z toho, alespoň krátkodobě, větší radost nežli z vágního příslibu věčné blaženosti. Na druhé straně je ale evidentní marnost tohoto snažení v dlouhé perspektivě.

Cíle medicíny v žádném případě nejsou vědecké, byť by se takovými mohly jevit. Z hlediska vědy jsou choroby minimálně stejně zajímavé jako zdraví a jejich, většinou symptomatické, odstraňování a potírání je cíl mimovědecký. Bránění smrti všemi prostředky pak už je cíl zcela protivědecký, neboť malo co je statisticky tak jisté jako naše úmrtí – dočkáme se jej ve 100,00% případů. Není účelem tohoto pojednání na moderní medicínu „nasazovat psí hlavu“, neboť její dovednosti a úspěchy jsou zcela mimo diskusi – kdo jednou viděl účinek antibiotik na bakteriální onemocnění, psychofarmak na schizofreniky či umné znovusešití mladíka havarovaného na motorce, zajisté to nebude popírat.

To, co je na novověké medicíně nejvíce fascinující, je její dosud nejsilnější historicky známé osvobození od kontextu – kortikoid účinkuje na dobré i zlé, víceméně nezávislé na osobě předpisujícího či lékárníka, postavení hvězd či povaze doby. Proto je moderní medicína také nejúčinnější ve své nejdrsnější a nejinvazivější formě – chirurgii. Takto se také odvíjí prestiž jejich jednotlivých oborů. Kardiochirurgové či transplantátoři jsou hrdiny dne, zatímco řekněme dermatolog se stěží dostane do zorného pole veřejnosti – to zase až psychoanalytik, provádějící zákroky v hlubinách jiného typu. Je paradoxní, že je často snažší vyměnit srdeční chlopeň, než si poradit s některým tvrdošíjným ekzémem. To, co je na pováženou, jsou mocenské nároky, které tato umění oplétají, i nepřiznaná relativní bezradnost v tváří v tvář některým případům. Umí si laskavý čtenář představit televizní seriál z medicínského prostředí, kde primář kožního oddělení marně bojuje s úpornou vyrážkou v v každém díle jinou mastí? O kolik vhodnější by bylo oddělení kardiotransplantací, kde se úspěšně transplantovaní s celou silou svých nových srdcí zamilovávají do krásných sestřiček...

Tak jako hlásala církev zásadu nulla salus extra ecclesiam (mimo církev není spásy), vidí MPK svět optikou maximy nulla sanatio extra medicinam (mimo medicínu není uzdravení), přičemž sám určuje, co medicínou je a co nikoli – paradoxně došli milosti některé praktiky, v teorii s evropskou přírodovědou naprosto neslučitelné, třeba akupunktura. Je otázkou, do jaké míry MPK a jeho služby přispívají ke skutečnému prodloužení průměrného lidského života našich dnů. Lze to odhadnout tak v nejlepším případě na deset let, neboť se obecně podceňuje vliv takových jevů, jako je odpadnutí těžké tělesné práce, výrazné zlepšení výživy, bydlení a dalších faktorů, od momentu na hranicích běžných technologií a medicínské hygieny (technologie potravin a pitné vody, zpracování odpadních vod a odpadu vůbec) zcela odhlédnuto. Tak tomu bylo zhruba taky u antických společenských špiček, žijících v dostatku, leč bez antibiotik a antidepresiv. Žijeme v jistém smyslu v bezprecendentní době, kdy se většina lidí dožívá své víceméně plné životní expentance, což v minulosti nikdy nebylo – je to samozřejmě ryze kvantitativní hledisko, nevypovídající nic o kvalitě: staré islandské úsloví praví, že je lepší krátký život ve cti než dlouhý v hanbě. Problémy, které dnes „medicínská reformace“ řeší, jsou až do neuvěřitelných detailů podobné reformaci církevní.

Základním problémem je nahromadění a arogance moci, která zbytek společnosti, „laiky“, infantilizuje a monopolně ovládá, nejlépe sama vědouc, co je jim ku prospěchu a co ke škodě, asi tak, jako to vědí rodiče u předškolních dětí. Koneckonců i církev znala „preventivní prohlídky“ v podobě pravidelných exhort a svatých zpovědí. Terapie a prevence dnešní medicíny je v zásadě tímtéž, co ve středověku podávání svátosti – i to bylo v podstatě povinné pod hrozbou trestu, jako třeba dnes očkování. Z věrohodných pramenů je známo, že někteří lékaři mívají tendenci trestat, často i zcela ne vědomě, v rámci svého klientského systému pacientů ty „zlobivé“ a vzpurné, kteří třeba nedodržují termíny kontrol, naordinováním nepříjemných či bolestivých vyšetření, zatímco ty „hodné“ rozmanitým způsobem odměňují. Není vůbec náhodou, že největší zájem o rozmanité celostní a alternativní směry v medicíně projevují lidé vzdělaní, zatímco prostší část obyvatelstva s důvěrou očekává spásonosnou pilulku či řez. Tím větším jhem je pro probudilejší části národa takový fenomén, jako všeobecné zdravotní pojištění u medicínsko-průmyslového komplexu a potupná nutnost formální návštěvy lékaře se zapletením do všech příslušných osidel, chceme-li s rýmou či lehkou chřipkou zůstat dva tři dny z práce doma. Je těžké si nevzpomenout na feudální závistosli, kdy byl nevolník povinen odebrat měsíčně tolik a tolik věder piva z panského pivovaru a ženit se směl jen s povolením vrchnosti. V tomto směru je třeba vidět MPK jako integrální součást pečovatelského státu, jehož málo přiznávanými cíli je také přeměna většiny populace v přerostlé děti a její uvedení do závislosti na centrální mašinérii, podobně, jako se slepice průmyslové éry už rovněž neobejdou bez umělých líhní, klimatizovaných hal a mísíren krmiv ve stávajících velkochovech.

I MPK musí v komerčně otevřených dobách své pacienty „lovit“ a udržovat – při každé preventivní prohlídce se najde něco, co stojí za delší sledování, zdravý jedinec je jen synonymem pro nedbale vyšetřeného. Často pak dochází, byť mimovolně, i k jejich poškozování, ať už povědomou touhou si „zaoperovat“, či přehnanými preventivními opatřeními – takto, většinou jen mírně, iatrogeně poškození pacienti jsou pak už k MPK vázáni doživotně – i vlka, původně samostatného, je třeba soustředěnou prací upravit do podoby maltézského pinče, aby nám oddaně lízal ruku.. Není vůbec náhodou, že právě deficilní  pacienti na sebe přitahují obzvlášť špatné lékaře, a tím se jejich postavení dále zhoršuje. Ne nadarmo také římské právo tvrdilo, že závazek, obligatio, vzniká mimo jiné také lézí, ranou či jiným ublížením, a etabluje tím mezi účastníky vazbu, byť třeba nechtěnou – zdaleka to neplatí třeba jen pro zranění v souboji. Například v roce 2003 byl téměř každý čtvrtý občan České republiky alespoň jednou hospitalizován, celkem se jednalo o 2 300 000 osob!

Takovýto rozsáhlý klientský systém je podkladem nejen pro uživení a zbohatnutí praktiků, ale i pro shromáždění dostatečného materiálu pro publikace a získání vědeckých hodností. Přebujení rozmanitých vyšetření, odpovídající „principu předběžné opatrnosti“ a rovněž umělé udržování starcců na okraji hrobu technickými prostředky jsou dány i mimo jiné strachem ze žalob pozůstalých za odborné chyby a jejich stížností, že MPK „neudělalo dost“. Tato okolnost, ve Spojených státech přebujelá do obludných rozměrů, je jedním z přízraků naší doby, neschopné akceptovat, že všeho je do času a nikdo není neomylný – kromě zcela patologických případů se zřídkakdy vyskytne lékař, jemuž by vyléčení pacienta a dobrá odborná pověst alespoň poněkud neležely na srdci a který by záměrně činil opak. U soudního vyrovnávání všech životních frustrací si nelze nevzpomenout na poměry na některých amerických univerzitách, kde si studenti od svých přítelkyň před každým pohlavním aktem vyžádají písemný souhlas ze strachu před právními komplikacemi – o tempora, o mores!

Ovečky, jejich pasení a spasení

Oproti časté doměnce cílem medicínsko-průmyslového komplexu není zisk, ale primárně moc, byť vyjádřením moci peníze v jistém smyslu také jsou – praktiky různých farmaceutickýchz firem s korumpováním lékařů rozmanitými dary a výlety jsou známou záležitostí, avšak netvoří samo jádro problému, byť občas jistě nabývají skandálních forem, ale který systém takovéto jevy nemá? I v církevních dějinách se mnohdy zdálo, že cílem je jenom vybírání desátků – jako jakési povinné transcendentální pojištění. Zbylé aktivity se zdály sloužit jen k rychlejšímu vytahování z kapes „oveček“, ale nikdy tomu tak nebylo zcela- holá moc a společenská výlučnost jsou vysoko nad plným měšcem.

Medicínsko-průmyslový komplex není celosvětově zcela centralizován, jako třeba katolická církev, ale poněkud rozvolněný, jako třeba církve protestanské či sunnitský islám, byť mezi rovnými jsou si někteří výrazně rovnější. Tato cecentralizace paradoxně výrazně snižuje možnost jakékoliv jeho reformy, neboť každá změna zde vyžaduje consensus doctorum, jehož se dosahuje mimořádně špatně. Je velmi poučné se podívat na MPK a jeho úkony jako na instituci primárně náboženskou.

Už celý systém zasvěcování na lékařských fakultách je v mnoha aspektech vším jiným nmež praktickou přípravu na budoucí povolání a má neobyčejně mnoho konzervativních a archaických rysů: stačí se podívat na úvodní pitevní kurzy-lze si představit působivější začátek zasvěcení, nežli se sobě podobnými rozřezat několik lidských těl? Řada zkoušek je velice obtížná a neobyčejně náročná na paměť, daleko za hranice příští praktické použitelnosti, jako je memorování nejjemnějších anatomických detailů i pro ty, kdo nebudou nikdy operovat či jich jinak využívat, absurdně široký záběr předmětů, smysluplný snad v osmnáctém století, ale bez skutečného pochopení pro člověka v jeho celku-“my jsme se to taky museli naučit,“ „co by to bylo za lékaře, kdyby neuměl...“. Velkou úlohu zde hraje tradice, přísné a přesné dodržování medicínských obřadů, postupů lege artis, jejichž nedodržení může mít pro lékaře v případě soudní žaloby neblahé následky-pak se nezkoumá většinou nic jiného, nežli právě, dodržel-li se tento předepsaný postup.

Takzvané „doporučené postupy“, vydávané vlivnými mezinárodními lékařskými asociacemi, nápadně připomínají fatvy, nábožensko-právní nálezy vydávané významnými islámskými univerzitami. Tato praxe pak unifikuje celý systém, podobně jako třeba po tridentském koncilu probíhal v celém katolickém světě mešní obřad jednotně a lokální, jakkoli kreativní klerik, nemohl nic ponechat vlastní variační schopnosti. Tímto způsobem se potom ze systému vypuzují všichni samostatněji myslící jedinci a zbývají „administrátoři“, ať už zásvětní či sčasné spásy-systém tvorby diagnóz na základě sady kvantitativních laboratorních dat, ve vojenském slangu označitelný jako „blbovzdorný“, si intuice či samostatného myšlení příliš nežádá.

Církev od svých počátků zdůrazňovala, že svátosti neuděluje kněz, často slabý a chybující, ze své vlastní síly, nýbrž z moci Bohem propůjčené. Církevní interdikt, spojení s neudílením svátostí v určité oblasti, byl nesmírně mocnou zbraní, asi jako by dnes byl zákaz poskytování první pomoci-této zbraně ovšem MPK nevyužívá, i úplných stávek spíše vyjímečně. Podobně je tomu i s novodobým lékařem (na rozdíl od léčitele či třeba psychoanalytika), který neléčí vlastním charismem a mocí, ale silou celého medicínsko-průmyslového komplexu, který třeba syntetisuje příslušný umělý hormon a na nějž se vlastně váže pacientův ontologický dluh. Mluvíme-li s lékaři „z praxe“, často říkají, že takovéto postupy jsou nutné, nboť co všechno by pacienti dělali, kdyby nad nimi nebyl bedlivý dohled...

Tento úhel pohledu, zajisté odpovídající středověké církevní praxi i osvícenskému vrchnostenskému státu, zcela neguje úhelný kámen moderních západních společností, totiž představu, že jedinec je sám za sebe odpovědný a má svobodu i k tomu, konat věci pro sebe skutečně či domněle nevýhodné či škodlivé. Je jistě otázkou, zda sčítáním hlasů nekompetentních amatérů se správně hledá nová vláda pro zemi., ještě víc mne však děsí představa, že vládu dosazuje gremium odborníků na politologii. Je paradoxem, že Čína, která demokratické principy tradičně nectí, je zcela benevolentní ve věci léčení – vychází z toho, že každý si zajisté z přepestrého spektra evropských i tradičních metod vybere pro sebe i své blízké to optimální.

Reformace v medicíně začíná zcela podobně jako reformace v církvi – voláním po větší kompetenci poučených laiků, jejich svéprávnosti, vyvázání z železné nutnosti předepsaných institucí, možnosti plurality názorů a toleranci vůči nim, v budoucnu i po možnosti tvorby alternativních medicínsko-průmyslových komplexů a jejich skutečné odluky od státu. Není ostatně náhodou, že že reformace i celostní medicína, žádající osobní a institučně nepřefiltrovaný přístup k Bohu, respektive k vlastnímu zdraví, vyšly z Německa, země největší instituční tuhosti. Teprve vyjasníme-li si alespoň zhruba tyto problémy, má celostní pohled na člověka skutečnou šanci pro majoritu společnosti. Vysokým činovníkům MPK pak lze v první řadě doporučit ke studiu nějakou vhodnou příručku církevních dějin.

Stanislav Komárek