Cesty Marko Milanoviče - IV.

Marko, psal se rok 1979 a staly se dvě podstatné věci. Nevím, jak je řadit za sebou? Vaše narození a zemětřesení. Co bylo dřív? Co se dělo pak?

Rok 1979 je známý především kvůli velkému zemětřesení, které postihlo celé černohorské pobřeží v neděli 15. dubna. V tomto velkém neštěstí, bylo jediným štěstím, že se neodehrálo v pracovní den. Tehdy škola byla v starém městě a byla zničena nejvíce.

Hradby města z 15. století popraskaly a některé domy byly úplně srovnané se zemí. Hotely umístěné podél moře popadaly jako domino a pohled z okolních kopců na Budvu připomínal panorama Hirošimy.

Rodina tehdy nebyla pohromadě, takže katastrofu každý zažil někde jinde. Rodiče, tedy v Budvě a děda v Gradjanech, malé vesnici v horách, kde žila dědova maminka a má prababička.  Zrovna se ve vesnici opravoval kostel. Děda chvíli před zemětřesením šel kolem a varoval řemeslníky, aby dávali pozor a lépe se pojistili. Je tu prý nestabilní půda a prý by se mohlo přihodit zemětřesení.

Chvíli po té už to třáslo, od té doby získal pověst proroka, který zachránil dělníky na kostele. Otec s těhotnou maminkou byli v patře a sotva se dobelhali ven, kde jakž takž bylo jisté, že jim nic nespadne na hlavu. Sousedku to pokosilo na ulici, takže se prý kutálela, jako sud než se chytla stromku šeříku, který ji alespoň trochu zabrzdil, aby nespadla do kanálu. Jiná zas chytla pračku v domnění, že divoce centrifuguje. Zkrátka každý reagoval instinktivně a podle toho, kde se v danou chvíli našel.

Pro všechny to bylo první velké zemětřesení, které dosáhlo až 8 stupňů Richterovy stupnice. Po prvním velkém úderu následovalo ještě několik tisíc menších, takže v následujícím období rodina bydlela v autě a stanech. Do domu se málo kdo troufl jít nocovat.

Po necelých pět měsících od zemětřesení jsem v Kotoru, dalším malém pobřežním městečku spatřil světlo světa i já. Bylo to 7. září. Narodil jsem se takřka na pláži, pouhých dvacet metrů od moře. Nemocnice byla zbořená, museli postavit improvizovanou porodnici a jako nejjistější místo, se ukázala rovinka u moře. Kotor totiž leží na samém konci Boko-kotorského zálivu. Je obklíčen horami, z toho důvodu úzká rovina vždy byla ohrožená dalšími údery rozbouřené přírody a sesuvem půdy.

Narodil jsem se ve večerních hodinách, můj otec se to, že má syna dozvěděl až o den později, jelikož ten večer lumpoval s kamarády.

Dlouho mi pak pořád přál k narozeninám o den později.

V Černé Hoře je zvykem, když se narodí chlapec, vystřelit z pušky nebo pistole, což v mém případě nepřicházelo v úvahu, protože týden před mým narozením zemřel blízký příbuzný.

Možná, že mě to pak poznamenalo na celý život, jelikož se ze mne nikdy nestal pravý Černohorec, bojechtivý, hrdý, temperamentní, ale úplný opak.

Člověk koumavý a vnímavý umění, který spíš vyhledává ticho a osamělost.

Miroslava Besserová