Cesty Marko Milanoviče - III.

Zase problémy? A jak uběhl čas, než jste se narodil?

Doba byla jeden velký problém. Otec se sice vrátil do Černé Hory, ale bez maminky. Ta musela čekat měsíc, než se vyřídily potřebné formality.

Druhá svatba v Budvě byla rovněž urychlená, ale tady bez problémů. Tentokrát byl důvod docela prozaický. Můj otec nastupoval na vojnu.

Maminka proto, když tam přijela, žila pouze s jeho rodiči a příbuznými, zatímco otec nastoupil do armády v srbském městě Kruševac, které je od Budvy vzdáleno nějakých 400 km. Po dobu své služby v armádě se s maminkou málo vídal. Dopisovali si v ruštině, kterou oba slušně ovládali.

První úkol, který otec na dálku zadal mamince, zněl: Naučit se srbštinu. Byla šikovná a pilná, poctivě se učila a tak ji zvládla k úžasu všech za tři měsíce. Opojena entuziazmem, romantikou celého příběhu ale i do značně míry naivitou, zvládla v těch prvních měsících mnohem víc. Jinak by se těžko dalo vysvětlit, jak překonala tisíci kilometrovou odloučenost od rodiny a blízkých lidí bez větší újmy a tíhy odcizenosti.

Je na čase uvést do děje i otcovy rodiče. Oni po celých třicet pět let společného života představovali vlastně alfu a omegu všeho, co se v rodině odehrávalo.  Děda Branko byl uznávaný válečný veterán, kterého italská okupace ve čtrnácti letech zatkla jako partyzána a odsoudila k trestu smrti. Tomu se vyhnul jako nedospělý, a trest mu byl zmírněn na osm let přísného vězení.

Nejdřív ho odpykával v černohorské Cetini a pak, po uzdravení z tyfu, kterým se tam nakazil, ho přeložili do centrálního vězení v italské Perugii. Po kapitulaci Itálie v září 1943 byl transportován do koncentračního lágru Dachau a pak do Buchenwaldu.

Všechny útrapy a otrockou práci ustál, aby se nakonec dočkal i Američanů, kteří je osvobodili.  Po válce se děda stal nejdřív sanitářem, postupem času zástupcem ředitele psychiatrické nemocnice v banátském Kovinu.

Během dvaceti let, co nemocnici vedl, vyzdvihl ji po všech stránkách. Postavil několik nových pavilonu, zaměstnal veliký počet lidí a dokonce z pozemku, který nemocnice vlastnila udělal zahradu, která do značné míry celý prostor živila. Všechny tyto zásluhy vedly k tomu, že se stal velice respektovaným a váženým občanem města Kovin.

Jak vládl despoticky nemocnici, tak vládl i rodinou. Babka Ljubica byla naprosto podřízená jeho vůli a patriarchální atmosféře, která v rodině Milanovičů vládla.

Byla to kyprá, selská žena s minimálním vzděláním tří tříd základní školy. Vychovávali ji za tvrdých podmínek a očekávaly se od ní jenom tři věci. Že bude poslouchat manžela, rodit a pracovat, což se v podstatě stalo.   Emancipace se naprosto křížila s patriarchální výchovou a tvrdými zvyky a v důsledku nebyla tolerována.

V rodině vedle patriarchálních zvyků vládl i značně posesivní vztah mezi prarodiči a jejich dětmi.

Navíc, protože se jejich dcera, má teta chtěla vdávat, otec nastupoval do armády, vznikla situace, které nemohli zabránit. Nedokázali si totiž vůbec představit, že by zůstali sami.

A právě tady, až v tomto okamžiku, se začal odmotávat motiv důvodů otcovy rychlosvatby.  To všechno jsme však pochopili až po mnoha letech a mnoha dalších událostech.

Miroslava Besserová