Slovo na listopad

Vážení a milí čtenáři,

píšu trochu opožděně, je už dneska 8. listopadu a to mi připomenulo, že jsem se před mnoha a mnoha lety v tento den poprvé vdávala. Bylo mi devatenáct let. Do roka jsem měla krásnou malou holčičku Janičku. Mojí mamince bylo tehdy čtyřicet. A ta moje holčička měla taky první děťátko v mladém věku, dokonce v osmnácti letech. A já jsem ale ještě předtím stihla porodit třetí dítě, svého druhého chlapečka, bylo mi 36. (První chlapeček přišel hned rok a kousek po holčičce.)

Třicet šest let je dneska pro maminky docela normální věk pro první dítě. Já jsem byla tehdy celá jařabatá, že jsem stará. A ejhle, za dva roky jsem byla babičkou!

Bylo to prima. S dcerkou Janičkou jsme se střídaly při hlídání našich mrňousů. Byli jako dva bráškové. Já jsem se tehdy po dalších dvou letech dostala do ciziny – na Západ! Bylo to zřejmě omylem, co nám komouši s manželem (už druhým)  dali dovolení ucházet se o tzv. doložku a bankovní příslib.

Ale jeli jsme. Húúú, to bylo něco! Půjčili jsme si na to peníze od přátel, protože jsme nepočítali s tím, že nám to bude umožněno. Ale bylo to krásné!“ A moje dcerunka Janinka nám hlídala toho malého chlapečka. Projeli jsme Německo, Belgii, Holandsko, Francii a Anglii. Navštívili jsme moji kamarádku Sašu v Paříži, kamarádku Hanku a rockovou skupinu Art Bears v Londýně, která si v Praze zahrála díky Jazzové sekci. A taky kamarádku Oxanu v Amsterodamu.

Já byla naivní, 21. srpna jsem šla do Hyde Parku a poslouchala a přidala se k řečníkům protestujícím proti okupaci Československa. Když jsem se vrátila do Prahy, do redakce magazínu Čs. televize, kde jsem byla tehdy zaměstnaná, a chtěla jsem všem s nadšením vyprávět, co jsem zažila, (byl rok 1983), ke mně přišel tamější estébák (nevěděla jsem, že je oním)  a šeptal: Nebuď blbá a mlč! Nebo to na tebe budu muset hlásit!

Já jsem byla blbá...jsem šťastná, že je už jiná doba, i když není ideální…Ale která doba je?

Eva Střížovská