Vyrosteme do nebe

Růst, růst, růst! Hospodářský růst je heslo dne i roků moderní civilizace. Země tzv. třetího světa také chtějí růst. A proto se do Evropy valí kromě skutečně válkou postižených lidí z Asie a Afriky i davy, co chtějí ten RŮST.

Žasnu nad tím, jak se většina (? - snad ne!) lidí na světě zblbla hamounem či mamonem a chtivostí mít víc a víc. A to nejlíp bez nějaké namáhavé práce.  Například rohlík či zelí. I když ho bude stokrát "řídit" manažer, sedlák či moderněji farmář toto zelí musí vypěstovat sám.

Poslouchala jsem nedávno Ivana Hoffmanna na rádiu Dvojka. Mluvil mj. o tom, že v Eurozóně si nejen Řecko stále půjčuje (a nikdy to nemůže vrátit), ale kromě Německa si půjčují i všechny ostatní státy včetně nás. A pochopila jsem, že je ta Eurozóna dost k ničemu nebo dokonce k ničení.

Je to zjevné všem lidem, kteří mají mozek větší než třešni. Všechny tzv. vyspělé západní státy, které chrání nějakou východní či jižní zemi, to dělají jen proto, že se tam posléze chtějí nahamounit. Například ropou. Nejdříve tu zemi chrání nebo jí nějak pomohou a pak z ní tyjí. Velké "imperiální" země jako je Rusko či USA mají zbraně a hodně zbraní, a bylo by dětinské se tomu divit. Už v dávných dobách, když se střetl pračlověk s jiným pračlověkem, zvítězil ten s větším kyjem. No, vždyť šlo přece o vážnou věc - kdo přitáhne ku svému kmenu uloveného mamuta. A dnes je to podobné. Nejsou sice mamuti, ale je ropa, koka, kokain, opium, hašiš, zvířata, která lze lovit, ryby, které lze chytat a také otroci, kteří jsou ochotni pracovat pro otrokáře za mrzký (ale!) peníz. A vlastně pomáhat tak sobě i jim k tomu RŮSTU. A také k pocitu, že jsem MACHO, MOCIPÁN ČI GEROJ A FRAJER.

V mém oblíbeném rádiu Dvojka mluvil nedávno můj taky oblíbený Atapama, který je mj. náčelníkem jednoho indiánského kmene v Brazílii (když byl léta předtím čs. diplomatem). Moderátorka se ho ptala, jak se indiáni tváří na novinky ve světě, když mají teď i televizi, zda nechtějí odejít do "civilizace". Nechtějí, řekl tázaný. Někteří z nich to zkusili a velmi rádi se vrátili domů. Nechtějí to, co vidí v televizi - války, střílení, vraždy a mamon. Když mají hlad, uloví si zvíře. Žízeň uhasí z pramenů. Nástroje, které k něčemu potřebují, si vyrobí ze dřeva a z kostí. Chtějí zůstat u způsobu života, který je stejný a u nich osvědčený po tisíciletí. Chápu svého kamaráda Atapamu, že je má rád a že se tam cítí dobře.

Já bydlím už třetí měsíc v lese, v malé chatičce, kterou postavil můj tatínek před 55 lety. Vařím na kamnech zn. Petra, chodím se koupat  (a mýt) dolů po skalách do řeky Vltavy. Je to náročná cesta, ale zároveň i tělocvik. Nedávno jsem poslouchala v rádiu jednu paní doktorku, která hlásala, jak je zdravé chodit bos. A to já chodím celou dobu! Někdy to, pravda, trochu píchá a já si vzpomínám na své venkovské předky, kteří chodili bosi i v zimě! Takže vlastně nepotřebovali - a já tady také ne - boty.

Včera ráno jsem si vyšla na kopec do lesa. Ne na houby, ty v tom suchu nerostou, ale na šišky. Víte, že jsou nejen výborné na podpal, ale že i dlouho vydrží držet základ ohníčku, tak nějak jako uhelné brikety?

Les krásně voněl a louka kolem byla plná včel a motýlů. A představte si, i  když jsem nasbírala dva košíky šišek, nikdo na mně nechtěl kreditní kartu!

Eva Střížovská