Kanadské marodění ve srubu

První příspěvek z našeho kanadského pobytu - z natáčení dokumentu České kořeny ve Vancouveru - vznikl v místě natáčení brzy po příletu. Inspirována vlastní virózou, sepsala ho ve chvílích vynuceného odpočinku naše kolegyně Hanka Toupalová, dobrovolnice, která se s námi do Kanady vydala jako technická pomoc. Protože její vyprávění popisuje humorně nejen naše první pracovní dny při natáčení, ale i něco navíc, doporučujeme vaší pozornosti...

Jak se dá marodit ve srubu v Kanadě?

Snadno. Základ je mít včas sehnanou letenku třeba do Vancouveru a domluvené ubytovaní ve srubu. Jakmile se začne blížit čas odletu, je třeba vyhledat někoho, kdo zrovna trpí jakousi virózou. Pak už jen stačí s touto osobou strávit pár dní, dat společnou kávu, pokecat o životě a tak. Již dopředu je nutné přibalit antibiotika, to pro případ, že by se marodění vymklo kontrole a také jakýsi šátek na krk.

Cesta v letadle bude trvat přibližně 10 hodin, nepočítám rychlý přelet Praha Londýn, a tak je dobré zabrat místo do uličky, ze zkušenosti víme, že zde nejvíce fouká klimatizace, naše oblíbená kámoška na cestách. Pobyt pod tímto fukarem se zda býti nekonečný, ale vše má svůj konec, tak i tato dlouhá cesta. Na letišti jsme již očekávaní. Pan Erik, sympatický pán, nás naložil do krásného auta Honda Acura, které je automaticky vybaveno klimatizaci. My ovšem dáváme přednost otevřeným oknům, je krásné cestovat po Kanadě s větrem ve vlasech, uších, očích a v dutinách. Chvilkové zastaveni v jeho kanceláři nám poskytuje příjemný oddych. To abychom nabrali sil na zvládnutí trajektu, který nás bude denně přepravovat mezi Vancouverem a srubem.

Po delším čekání, jelikož nám jeden spoj ujel, jsme naloděni na palubu. Auto do podpalubí, my procházíme přes restauraci, kde si dáme kávu, na vrchní palubu, kde by bylo dobré dát si přes uši šátek, ale jak by vypadala Evropanka v Kanadě převlečena za babičku z Bělidla? To se musí pro parádu něco obětovat. Plavba trvá cca 45 minut a cesta od trajektu ke srubu přibližně také. Náš srub je vzdálen prý 45 km. Pan Erik zbožňuje čerstvý vzduch asi stejné, jako Tomáš nesnáší klimatizaci. Takže opět uháníme s větrem ve vlasech....a dutinách.Večer všichni padáme únavou, ještě že před námi jsou dva dny volna, sobota a neděle. Ty nám snad budou stačit na vyrovnaní se  ze změnou času. Posun o 9 hodin zpět není k smíchu. Hlad dostavám úplně jindy než místní, kteří nás zvou na oběd, neslušně zívám, když nás pan Erik zve na procházku se psem Kelsey [černá doga], ale odmítnout se nedá, to se musí přeci zvládnout. Jen Tom má rozum a zůstává v klidu na srubu.

Dva dny aklimatizace udělaly své a v pondělí ráno v 6 hodin můžeme vyskočit z postele jako rybičky z akvária. Začíná pracovní týden. Posbírat vše potřebné, sednout do již známého auta bez klimatizace, nalodit se na již známou loď s přírodní klimatizaci a pak celý den běhat po Vancouveru. Natáčení ve městě, natáčení u velmi zajímavých lidí, jako např. Milena Duchková Neveklovská, Jan Drábek, to jsou jména, která jsem doposud neřešila a dnes ve mě zanechávají pocit velkého obohacení mého já. Třetí den, při natáčení u pana Jana Drábka, se již u mě začaly projevovat příznaky přicházející virózy. Nechuť k jídlu, to u mě znamená docela vážnou nemoc, při usednutí usínám a bolí mě celý člověk. Nejvíce ruce, ty jsou totiž momentálně a pravděpodobně výjimečně, nejvíce namáhané, jelikož jsem zde za zvukaře, který drží dlouhý mikrofon. Proč je tak těžký, Tome?  K natáčení se též dostavila sympatická dáma Markéta Goetz Stankiewicz, která má 88 let. Všimla si, že mně není dobře a nedala jinak, než že skočí pro echinaceu do lékárny za roh. Bylo mě to trapné, já taková mladice a dáma v tomto věku, bude okolo mě skákat, všichni ji to rozmlouváme, ale ona prohlásila: " Mně echinacea doma už došla, tak si ji musím jít taky koupit pro sebe." A bylo. Seběhla, skočila a ještě nás stihla před odjezdem. Sekáč holka, to používá občas pan Erik. A na tuto dámu se to fakt hodí.

Tím začíná léčba. Jakési oleje od Erika, echinacea od paní Markety a já se těším neskutečně do srubu. Ještě koupit teploměr, aby se diagnóza potvrdila. A je to. Padám do postele s 38 st. a neskutečnou zimnicí. Martina na mě hodila deku, i tu svou a jdou na večeři. Co také se mnou jiného, že? Po probuzeni je jasné, že ranní úprk nezvládnu, takže jsem dostala od šéfa Toma volno. Nemocenskou mně platit nemusí, tak není co řešit. A tak se mně to stalo. Mužů si marodit ve srubu v kanadské přírodě skoro divočině. Všichni odjeli, jen tuším, že dole, v baráku na dohled, zůstala Erikova žena Debora. Jelikož nemluví česky, nehrozí, že bych za ni šla, ani se necítím na tuto výpravu. Zůstanu si pěkně v pyžamku a budu si užívat božský klid. Zleva fouká krásny vzdoušek od Tichého oceánu, zprava voňavý lesní. Do toho poslouchám křik havranů. Maji tady celé hejno. Jsou čtyři, sedí na soušce, přesně proti stolu, kde jíme. Cela rodinka a pěkně se stále hádají. Nic divného, podoba s lidmi není náhodná.

Trochu mě děsí neznáme zvuky. Srub má svou vlastní mluvu. Občas v něm loupne pěkně nahlas, to pak vyskakuji v domnění, že jde někdo na návštěvu a v otevřených dveřích má fantazie vyčaruje indiána. I s perama za čelenkou. Nikdo. V lednici jsem našla načnutou lahev rumu Bacardi, tak také dezinfikuji. Dělám, že pouze kloktám vodu se solemi, ale to marodění si přece chci taky hezky užít. Mám další super recept. Svařím si vodu, zaleji lžíci dobrého džemu, přidám skořici a decku červeného vína, no to je ňamka a to se to potí. Snad to není po rumu, ale slyším jakýsi klapavý zvuk na dveře na terase. Že by mýval? Ti tu prý jsou. Houby mýval, plížím se v bílém pyžamu s žirafou na prsou ven a vidím poletovat tvrdé listy, které klapou, jako střevíčky. No teď by mě měl vidět ten Indian, tak se vyděsí on.  V tom horším případě oba.

Objevila jsem kouzlo moderní techniky, takže si mužů volat s kamarády a s dětmi z Čech přes WhatsApp. No to je pohoda. Přetrvává nechuť k jídlu, což je fajn, vystačím si s česnekem místo bonbonu a posléze s kudrnatou polévkou opět s česnekem. Jak si tak ležím ve své kanadské postýlce, slyším praskaní větví. Opět nový zvuk. Na to, jak jsem vážně nemocná, dokáži se při těchto zvucích vymršťovat jako péro z gauče. Ne moc vysoko, ale tak rychle. Vrhám pohled k lavičce, která je za chatou a je dobře viditelná z mé ložnice. Černý medvěd! Velký. Sahám po foťáku rychlosti blesku, alespoň si to myslím, jenže jemu stačil jeden pomalý krok a zmizel z mého zorného úhlu. Kam zmizel? Míšo, vrať se nebo mně tě nikdo nebude věřit. Ještě se odvážím otevřít dveře na verandu a nahlédnout směrem, kam by tak asi mohl odkráčet. Mohl, ale nemusel, možná se přisel jen podívat na ženskou z Evropy, která si ho přála vidět. Moc přála. Méďo, děkuji. Fakt mně to místní posléze nevěří, ale pro mě je podstatné, že jsem ho viděla a ten jeho velký krásny zadek si budu do smrti pamatovat. Jak může být i velký zadek krásny, že? No a teď si už moc neodpočinu. Představuji si, že se na mě přijde podívat ještě jednou a třeba blíž.

Terasa má vybudované menší oplocení. V něm je zapíchnutý klacek. Prý kvůli kočkám? Nebo co to Erik povídal? Já si myslím, že mně lhal a je to kvůli medvědům. Od teď už si na lavičce s Martinou a se sklenkou vína určitě neposedím, vždyť na to máme právě tu voliéru na terase u srubu. Pro kočky, takže pro nás.Jak si tu tak v klidu a pohodě marodím, vracejí se moji milí kamarádi. Vyprávím své zážitky, oni jich mají z natáčeni také hodně. Na rozdíl ode mě jsou pozváni na večeři, to je daň za mé úžasné marodění.Je tu další brzké ráno. Čekala jsem, že se babská medicína zúročí a bude lépe, jenže opak je pravdou. Skoro nemůžu polykat a i bez teploty to nevypadá slibně. Nedá se nic dělat, musím, zatáhnou za ruční brzdu, chvíli se jmenuji Dr. Toupalová a ordinuji si antibiotika. Tato terapie zabírá zázračně již během dopoledne, takže to vypadá, že mé krásné, kanadské marodění ve srubu je u konce. Ještě na chvíli hupnu do postele a dopřeji si ten přepych, dát si dvacet po obědě. Děkuji, má virózo, za dva krásné dny strávené s tebou o samotě. Budu na tebe vzpomínat. Na zdraví.

Hanka Toupalová