Kapky štěstí a naděje

Ukázka z románu Blanky Kubešové

Autentické příběhy židovské rodiny z doby německé okupace v Polsku vznikly na základě faktů a skutečných vzpomínek jedné z pamětnic. Někdy stačila kapka, kapička štěstí. Takové ale většina neměla.

DVOJÍ TVÁŘ

„Všichni se tě bojí. Stydím se za tebe...“

Do zrcadla, ve kterém si upravoval malý hákový kříž sympatizantů SS, se zabodl  pohled plný opovržení, ale to už se Malwina s despektem odvrátila a dál vytírala chodbu. Ruličky vlasů jí přitom poletovaly kolem hlavy ledabyle tak, jak je ráno vymotala z natáček, hadr pleskal o dlážky a voda plná špíny z ulice se otci rozlévala pod nablýskané polobotky. Horstova kamenná tvář se ani nepohnula, jen jeho už tak dost urostlá, štíhlá postava se v odlesku zrcadla zdála ještě vyšší a jak jí teď připadalo, taky hrozivější.

„Vážně? Mohla by ses učesat...“ navrhl pobaveně a pokusil se usmát, ale byly v tom rozpaky a únava. Podobně jako Malwina, měl i Horst jasný, přitažlivý pohled, který dokázal zmást a jeho úsměv měl zvláštní kouzlo. Doba, kdy otce obdivovala a zbožňovala, byla však nenávratně pryč. Nejenže se rozešel s matkou a do obchodu dosadil německé vedení, teď  k jejich odcizení přispěly i jeho kontakty, všechna ta nová, zbrkle navazovaná a tajemná přátelství.

„Nic o mne nevíš...“ řekl a naposled si do zrcadla ulízl vlasy.

„Ráda se nechám poučit. Kam jdeš?“

„Mám ekonomické a obchodní zájmy...“ Sklonil se a pokusil se ji obejmout a snad by se mu to i podařilo, kdyby se Malwina neprotáhla pod jeho paží a neuskočila jako lasička. Hadr jen taktak minul vzorný tmavý oblek.

„Jak chceš!“ ušklíbl se a letmo překontroloval puky na kalhotách. „Ptám se tě snad já, kam chodíš? Ty a tvoji židáčkové! Sociální cítění tě přivede možná ještě hodně daleko a vždycky nebude v mých silách tě chránit...“

„Nestojím o tvoji ochranu!“ Malwina vyprskla jako kočka a vědro zazvonilo, jak prudce ho posunula po dlažbě. Stejně tak za zlé jako to, že se rozešel s matkou, mu brala tyhle náhlé odjezdy, o nichž se mohla jen domýšlet, a nebylo v tom nic dobrého.

„Jednou budeš možná mluvit jinak... Ale už musím...“

„Jasně, za svými obchodními zájmy...“ dohonil ho její hlas a vzápětí i splašky hrnoucí se po schodech. Pak bylo slyšet už jen rychlé, pevné kroky dolů a dvířka auta čekajícího před domem. Vzápětí se auto rozjelo.

„Tady Horst... my oba se řídíme vlastními obchodními zájmy...,“ uvítal ho se smíchem průmyslník Falco, který byl původem sudetský Němec. Po pádu Krakova, když byl v Generálním guvernementu zřízen zbrojní inspektorát s mandátem uzavírat s vhodnými výrobci kontrakty na dodávky vojenské výzbroje, připadla jedna z významných pozic právě jemu. Krom toho fungoval tady na hlavním štábu něco na způsob generálního dodavatale a holky pro všechno. Snažil se být nepostradatelný i jako informátor a pokud Horst mohl soudit, i tohle se mu dařilo.

Na tváři se Falcovi objevil záhadný, spiklenecký úsměv. Tohle očividně strojené přátelství bylo Horstovi všechno, jenom ne příjemné a utvrzovalo v něm pocit, že se před tímto mužem musí mít zvlášť na pozoru. Na oko spolu dál přátelsky vycházeli a vedli i čilé obchody. Coby rodilí Němci patřili také oba k čestným spolupracovníkům agenturní sítě zpravodajské služby. Horst obchodoval především se širokým sortimentem potravin, zato Falco vlastnil i velkoprodejnu s vínem, kterým zásoboval celé ústředí ve zdejší Pomorské ulici. Zatímco v podzemních patrech se vyslýchalo a vyšetřovalo, tady, jen o patro výš, se pořádaly pitky a setkání všech, kteří měli ve městě nějaké slovo.

„...A máme své vlastní zákony, není-liž pravda?“ dokončil Falco a s týmž záhadným úsměvem poplácal Horsta bodře po zádech. Všechno, co řekl, jakoby mělo ještě jiný podtext, který se Horstovi zatím nepodařilo rozlousknout. Dělalo ho to mírně nesvým.

Přelétl očima po místnosti plné obávaných uniforem, ale to už jeho pozornost upoutala mohutná hruď plná odznaků a řádů a rychle si potřásl rukou s jejich majitelem, silně obtloustlým  generálporučíkem zpravodajské služby SS Schnitzrem. Tomu byly předkládány k vyhodnocení vnitropolitické zprávy a informace o náladách v zemi. Taktice teroru a manipulace s obyvatelstvem se speciálně věnovala další část tajné bezpečnostní policie spolupracující se sítí konfidentů. Ti poslední ovšem sem do Pomorské zváni nebyli a často ani nevěděli, kým jsou jejich informace využívány a za jakým účelem. Horst se rád nechal postrkovat dál do středu společnosti.

„Židé jsou nepochybně rasa, ale nejsou to lidé...“ Geniální, že? Pochází to prý z Vůdcova stanu.“ Generálmajorovi Klausovi byla podřízena protivzdušná obrana a technická nouzová pomoc a Horst se úslužně zasmál.

„Znám ještě něco lepšího: Totální mír lze dosáhnout jen totální válkou, slyšel jsem to dnes v kavárně.“ Horst se opět pobaveně zasmál, nevšímavě minul tlumočníka gestapa Lukase a v mírném předklonou všeptl lechtivý vtip do nastaveného ucha rotmistra Williho pověřeného masovou deportací. Tomu u nohou z jedné strany seděla německá skvrnitá doga s širokou hlavou a velkýma svislýma ušima a z druhé mu nalévala další sklenku šampaňského služebná v černém s bílou půlovou zástěrkou. Doga působila hrozivě, ale když se příslušník SS zasmál, otevřela i ona hubu a olízla se, jako by rozuměla. To už Horst sáhl do kapsy a obdaroval ji kostkou cukru. Než se otočil, aby se pozdravil s dalšími, stihlo ho rotmistrovo pobavené, pochvalné zabručení.

„Na vítězství! Sieg Heil!“ V ruce Horstovi přistála sklenka.

„To jste měli vidět, šlehaly určitě takhle vysoko,“ říkal právě už poněkud těžkopádným jazykem poddůstojník wehrmachtu ze skupiny zvláštního nasazení. Obdivnou gestikulací směrem k nadřízenému naznačoval, jak vysoko plály modlitební šály v synagoze.

Horst pochopil, že k incidentu došlo nejspíš zásluhou právě tohoto náčelníka a rychle sjel očima cípy límce zdobené šedou úmrlčí lebkou. Přepadali synagogy a židovské domovy nejraději o svátcích a ponižovali jejich rodiny, smát se tomu nemohl.

„Potřebuje dolít, nevidíš?“ Horst si vyměnil letmý pohled se Slovenkou Marijou, byla mladá a skutečně nevšedně hezká. Společnost byla výhradně pánská, jedinou výjimku tvořily služebné, které zastávaly i úlohu jakýchsi tichých společnic v pokojících o patro výš. Všechny se pohybovaly neslyšně a jako duch mezi hosty.

Když zvečera přicházel, měli všichni strohé a neosobní rysy, ale to se teď změnilo, hulákali a veselili se. Večírek byl v plném proudu, jazyky dřevěněly a těžkly a oči se vlaze leskly kořalkou i vínem. Horst měl výhodu, dokázal pít dál, zatímco mnoho hostů jeden po druhém odpadalo. Krom toho byl vtipným a vyhledávaným společníkem a jeho služby byly vysoko ceněné. Když mu policejní úředník ze štábu SS naznačil, že by si s ním rád promluvil, ihned zavětřil a byl k službám. Ne nadarmo se o něm říkalo, že dokáže uhodnout a sehnat cokoli dřív, než o to musel být požádán.

Když se Horst vracel, znavený vínem, ale s jasnou hlavou, nad hradem Wawel už svítalo. Ráno našla Malwina na stole přídělovou knížku plnou potravinových lístků. Měla – nebo neměla ji přijmout? Ušklíbla se, tohle ji neobměkčilo. Kdo ví, komu mohou zachránit život, rozhodla a s pokrčením ramen ji strčila do zástěry.

Román Blanky Kubešové  KAPKY ŠTĚSTÍ A NADĚJE si můžete objednat na adrese internetového knihkupectví Kosmas http://www.kosmas.cz/hledani/?query=Kapky+%C5%A1t%C4%9Bst%C3%AD+a+nad%C4%9Bje&autocomplete=1

nebo e-mailem na adrese: info@brana-knihy.cz tel./fax: 220 191 313

Autorka na fotografii Veroniky Hollerové