„Cestovatel“ z Česka Jan Pokorný

3 2015 česky

 

Hned na začátek uvádím, že nejsem skutečný cestovatel, jsem jen obyčejný český důchodce, který o cestování snil snad již od svého narození.

Byl jsem ovlivněn mým dědou, který za první republiky jezdil až do Benátek jako mašinfíra. Rád jsem si prohlížel leporela z Itálie, zejména Benátek a Říma, a snil o tom, že se tam jednou taky podívám. Můj otec, když mu bylo jen málo přes dvacet, projezdil tehdejší Německo. Ve vzpomínkách mám i krásně popsané Německo v knize Kamenný obelisk.

 

A i já se dočkal. Jako dvacetiletý student jsem se třemi anglickými librami a zfalšovaným pozváním vystupoval koncem července 1968 na Viktoria Station v Londýně. Byl jsem plný dojmů, plný naděje příští prázdniny zase vyrazit, protože jsem prožil měsíc prázdnin v jižní Anglii, kterou jsem procestoval autostopem a vrátil se dokonce s hrstí peněz (za 48 liber se dalo tehdy koupit ojeté auto značky „Škoda 440“ s volantem na levé straně). Ale již 28. srpna, tedy pár dnů po okupaci, jsem se vrátil do Československa s myšlenkou, že se moji rodiče dočkají mé promoce na inženýra.

 

V roce 1969 jsem jako „zkušený“ vyrazil opět na cesty a to sofistikovanějším způsobem, jako voluntír - dobrovolník pro Laponce, za polární kruh do Sevettijarvi u jezera Inari, asi 400 km od Rovaniemi ve Finsku. Tehdy jsem s 50 finskými markami vydržel u jezer za polárním kruhem od června celé tři týdny a pak na cestách přes Finsko a Švédsko a Dánsko a tehdejší NSR až do září. A to vše zase většinou autostopem, občas vlakem po Finsku a Švédsku. Dokonce se mi podařilo vydělat peníze v Mindenu nad Meinem, kde jsem pracoval jako dělník celé tři týdny.

 

A přišel rok 1970 a já se s pomocí finských přátel dostal na seznam voluntírů pro tehdejší Cejlon. Jenže když jsem jako voják absolvent ležel v červenci 1970 na vojenském slaměném kavalci, přišly veškeré přípravy vniveč.

K dalšímu cestování došlo až po dlouhých letech, v prosinci roku 1989, kdy jsme se dvěma syny obráželi všechna možná musea ve Vídni.

Další roky jsme jako pracovníci u dráhy cestovali každý rok po Evropě.

 

Současnost je plná zážitků z malých dobrodružství, které jsem zahájil tím, že naspořené důchodové připojištění jsem proměnil v přestavěné obytné „autíčko“ a začal cestovat po okolí. Vše jsem si začal sepisovat, protože ty první roky po převratu jsou už jen ve fotkách a diapozitivech a hodně toho je pozapomenuto. V roce 2002 jsem si koupit první drahý digitální fotoaparát a pak jiný, kvalitnější a výkonnější. No a tak jsem si vše co bylo digitálně podchyceno už zaznamenával a popisoval a postupně se vylepšoval a to jen pro svou potřebu.

Materiálu bylo stále více a já přemýšlel co s ním. Kdo a jak si to bude číst, kdo si bude fotky z cest prohlížet?

Tehdy mně pomohl syn. Zařídil mi k narozeninám v roce 2010 vlastní webové stránky www.cestotipy.cz, naučil mě je tvořit a doplňovat.

Postupně jsem se naučil dělat v textech užitečné odkazy, tedy spojovat dobré a užitečné informace s vlastními typy kam se podívat, jak se někam nejlépe dostat, jak mít větší užitek z cesty a podobně.

 

Zjistil jsem, že takové cestovatelské informace nemám potřebu zveřejňovat jen já, že takto „postižených“ cestovatelů je u nás doma víc a že dodávají na své webové stránky i jiné zajímavosti, jako mapky pro cyklisty, krásné makrofotky z přírody, že jsou tací, co fotí takové krásy kolem nás, že stojí za to se na jejich weby taky podívat a pomocí nich jsem už i připravoval výlety do míst, která oni přede mnou navštívili.

 

Na cestách jsem potkal přátele z Kanady a našel jsem jakýsi druh zábavy a podstaty cestování po Čechách. Jezdili jsme mým autem tam, kde jsem nebyl ani já s manželkou a kde nebyli nikdy oni před svým vycestováním za svobodou do Kanady.

Hodně jsme toho společně prožili a já dospěl k další myšlence, že na tomto světě budou lidé jim podobní, že to budou lidé, kteří šli za svobodou, ale nyní už třeba nemohou cestovat, ale to naše krásné Česko by mohli alespoň zprostředkovaně vidět.

 

Dnes existuje na internetu hodně informačních zdrojů, např. si můžete plánovat aktivity podle webových stránek pojmenovaných příhodně „Kudy z nudy“, inspirovat se televizním pořadem „Toulavá kamera“, který má i své webové stránky, ale možností je mnohem víc. Stačí zadat ve vyhledávači heslo a zobrazí se tolik odkazů, že si z nich udělám dokonalou představu o místě, kam by se mohlo vyrazit.

Snažím se popisovat pořízenou fotodokumentaci ze svých cest a výletů jinak a zajímavě, abych se odlišoval od jiných webů.

 

A napadlo mě ještě další nové uplatnění, na které jsem přišel v okamžiku, kdy jsem objevil webové stránky časopisu Český dialog.

Domnívám se, že ve světě je mnoho těch, co odešli v roce 1948 a pak i v roce 1968, kteří vypráví svým potomkům a vnukům, jak bylo tam u nás krásně, ale vypráví jim to již ne v češtině, nýbrž v jejich novém jazyce.

Ovšem moderní technika již pokročila a i já si mohu přečíst texty napsané v pro mne cizím jazyce a přes to v řeči mně srozumitelné, a to díky programovým „překladačům“.

 

Když si něco otevírám přes program „Google Chrome“, tak se mi cizí text automaticky přeloží a funguje to i obráceně. No a jsem u toho nového využití, které je podobné výroku našeho slavného učitele Jana Amose Komenského, je to „škola hrou“.  Protože pochopit přeložený text ve spojení s fotkou je mnohem jednodušší, než se biflovat slovíčka.

 

Jistý pán z USA mě napsal, že se díval na mé webové stránky, že se mu líbily, ale abych si uvědomil, že za hranicemi už žijí zejména potomci Čechů, co neumí Česky, že bych musel být hodně bohatý důchodce, abych měl na překlady do cizího jazyka. Ale překlad provedený programem je taky „překlad“, sice překlad poněkud kostrbatý, ale podle kterého vím o čem je řeč a tak se i já mohu dočíst to, co jsem nikdy v minulosti nedokázal, protože má angličtina je hodně nedokonalá a v mém věku už to lepší nebude.

 

Nejde o jazykovědu, nejde o dokonalost vyprávění, ale jde o nástroj k příjemnému prohlížení míst, kde jste se možná jako emigranti kdysi pohybovali, prožívali mládí, jde o nástroj jak komunikovat se svými potomky, jde o nástroj, který je snad i přiměje k tomu, aby se do Vaší rodné vlasti taky podívali a poznali, že v Česku je krásná příroda, že tu máme památky hodně ale hodně staré, že tady byla historie, která utvářela dějiny Evropy.

 

A jde také o nástroj, který umí poradit jak a kam vyrazit, co a kdy se kde děje v danou dobu, jaké zvyky, jaké slavnosti lze v dané době prožít. Jde o nástroj, podle kterého se můžete vypravit i do okolních zemí, jako je nepoznaná krása Maďarska, krásná krajina a hory Rakouska a Švýcarska, či jiné země v Evropě, které se mi podařilo navštívit bud v režii vlastní či spolehlivé cestovní kanceláře. A plány můžete tvořit tam u Vás doma a vše pak vyřídit po internetu s větší jistotou spolehlivosti, protože budete mít jakési lepší reference.

A dost k tomuto zamyšlení, prostě otevřete nyní webové stránky www.cestotipy.cz a v klidu si je prohlížejte, nahlédněte i na mé odkazy a pak i odkazy v odkaze a pokud budete potřebovat radu, jsem tu pro Vás a poradím prostřednictví e-mailové adresy facero@seznam.cz . A nebojte se! Můžete psát i ve své řeči, kterou jste se naučili v emigraci, protože mě to program přeloží a já Vám budu moci odpovědět hezky Česky a on Vám to program přeloží tak, abyste tomu porozuměli. No prostě těším se na kontakty s Vámi.

 

Jan Pokorný z Olomouce, Moravy a České republiky.

 

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012