Zajímavá výstava v Ústí nad Orlicí

Až do 29. března mohou návštěvníci Ústí nad Orlicí obdivovat zajímavou výstavu o rodákovi tohoto orlického kraje. Milan Vyhnálek, přezdívaný po světě „sýrařský král“  byl vskutku neobyčejným  člověkem.  Z rodné Hnátnice se jako velmi mladý vydal  do světa. Ale to už si přečtete v následujícíchj řádcích. Pokud jste z orlického kraje či z okolí, či zavede-li vás tam cesta, určitě si výstavu nenechte ujít.

Loučení s velkým a dobrým člověkem

Znáte obec pod Orlickými horami jménem Hnátnice?

Byla jsem tam v roce 1998, když Milan Vyhnálek dostal od Ministerstva zahraničí cenu Gratias Agit za šíření dobrého jména ČR ve světě.  Mj. to obnášelo velkou, těžkou skleněnou kouli s patřičným zdobeným nápisem.

„Tu si sebou ale do letadla nevezmu, nechám ji tady a dejte mi ji pak na hrob,“ řekl tehdy s úsměvem v kruhu své rodiny, když jsme se sesedli po mši svaté v místním kostele, který Milan již léta sponzoroval  jakož i mnoho dalších věcí (a lidí!).

Byl perfekcionista. Několik let před svým odchodem napsal  poslední vůli a představu, jak má vypadat rozloučení atd. Požádal starostu Hnátnice, aby si to vzal na starost.  Pánové se dohodli, ale najednou starostu napadlo: A co když umřu dřív než ty? Milan se krátce zamyslel a pak důrazně řekl:  Nesmíš  musíš mně přežít, hotovo.

V roce 2000 jsem organizovala za Mezinárodní český klub výstup na horu Říp .  Asi půl roku předtím měl Milan ošklivý úraz. Na Tasmánii, kde provozoval mlékárnu a sýrárnu, čistil jakousi nádrž a spadl do ní. Zlomil si kostrč a nohy.  Ale v době před plánovanou akcí Všichni Češi na Říp! Mně z Tasmánie telefonoval a ptal se: Evičko, myslíš, že když chodím o berlích, že bych zvládl ten kopec, ještě nikdy jsem tam nebyl…  Odpověděla jsem, že ano, on přece zvládne všechno.

Přijel, měl už jenom hůlku, ale tu nechal pod kopcem  a statečně ho vyšlapal.

Samozřejmě jsem při mši vzpomínala i na svoji cestu do Austrálie a Tasmánie, kde mne Milan Vyhnálek  provezl a provedl po důležitých místech, obdařil mne bednou sýrů na moje další cesty a nakonec neváhal přiletět z Tasmánie do Sydney, kde jsem se v Sokolovně loučila…

Kamarád, který tady se mnou nadále zůstává…

A pro ty, kdo by snad nevěděli, kdo to byl Milan Vyhnálek,  který se samozřejmě ku  konci života vrátil do rodné Hnátnice, přidám výňatek z proslovu pana starosty

-ES-

Milan Vyhnálek opustil ve svých 23 letech domov a svoji milovanou Hnátnici i celý podorlický kraj v době, kdy byla neprodyšně uzavřena hranice na západ. Psal se rok 1948.  Podnikavý duch mu nedovolil, aby perzekuce zničila jeho intelekt a elán k vytváření něčeho nového a prospěšného. V té době netušil, že návratu do rodné země se dočká až za dlouhá léta.

Jeho profesí byla mlékařská praxe se specializací na sýrařství. Pro tuto profesi našel největší uplatnění na Tasmánii v Austrálii, kde zavedl výrobu různých sýrů, které tento kontinent neznal. Zvládl i všechny počáteční potíže a postupně jeho sýry byly trhem přijaty v Austrálii, Japonsku i v dalších asijských státech.

Nebyl však zastáncem pouze spotřebního způsobu života. Jeho ideou byla etika, mezilidské vztahy a pomoc člověka člověku. Toto jeho vnitřní přesvědčení jej silně motivovalo při pomoci emigrantům.  Od r. 1964 až do roku 1990 poskytoval finanční pomoc 64 rodinám s dětmi z uprchlických táborů. Od r. 1990 do r. 2003 poskytl grantové studijní programy  i 27 studentům Karlovy univerzity, aby poznali i život na rodinných farmách.

Jeho osoba se stala v převážné části světa velmi známou a uznávanou. Vláda Austrálie mu přála a podporovala v jeho podnikání i sociálních aktivitách. Za svoji činnost obdržel vyznamenání od Anglické královny i Australské vlády. Jeho zásluhou se stalo Československo, později Česká republika a Praha pojmem ve světě známým..

Je nutné říci, že jeho aktivity nebyly jen uskutečňovány v místě jeho působení, ale stále nezapomínal na rodnou obec. Přes veškeré problémy pramenící z totalitní vlády oznámil na sklonu sedmdesátých let  vládnoucím orgánům strany  svůj úmysl opravit v Hnátnici kostel, křížovou cestu, varhany, lavice a posléze vrátit na věž kostela i zvon, který zmizel v době protektorátu. Jeho nezdolný elán se opět potvrdil, svůj záměr uskutečnil v plném rozsahu, zvon byl vysvěcen v červnu r. 1988, stále v době vlády jedné strany. V roce 1994 přispěl finančně i na výstavbu sokolovny v rodné obci. Jeho celé úsilí bylo motivováno láskou k rodné obci, lidumilností a osobní cti. Značné finanční prostředky pak sloužily v jeho vědomí jen jako nástroj k dosažení určených cílů.

Mgr. Pavel Bartoš, Hnátnice