O jednom guláši

Recenze knihy

Kniha „Guláš pro Masaryka“ od autorky Mileny Štráfeldové  (nar. 1956) vydané v nakladatelství Mladá Fronta a.s. mi byla poskytnuta k osobnímu posouzení se slovy:

„Četla jsem, je podobná té tvé.... Podívej se na ni, přečti a vrať mi ji,“ zvedla prst. „Myslím si však, jak tě znám, ne se vším asi budete mít stejné názory.“

Samozřejmě, rozdíly se našly. Moje kniha vyšla 13 let před dílem autorky „Guláše pro TGM“.

Do knihy Mileny S. Jsem se však vážně začetla.

První a hlavní mé zastavení bylo nad větami „Blouznění o Vlasti, o Divadle o Republice, o lepších zítřcích. Co je špatného na tom, co vede český národ z předchozích hrůz v ponížení, v prolití krve, osobních sil a obětí, k lepším zítřkům, nebo touze dožít se jich, či připravit je svým potomkům? Proč, jak na sloupku v předním obalu knihy se hovoří, dívá se autorka kriticky, na nedotknutelné národní mýty a idoly naší novodobé historie a ptá se, jak jinak by se bez nich naše dějiny vyvíjely v době obrození, kdyby si je nevysnili jako literární postavy, jakési kávové společnosti básníků? Tato otázka tedy polemizuje s mojí: z čeho by třeba stvořila paní Š. tuto svoji knihu, či vůbec svá dřívější práce publicistické, kdyby té nádherné české řeči – nebýt třeba Jungmanna, a jiných „kávových“ básníků nebylo, jak by se mohla tato autorka, představit dnešní společnosti?

Proč horliví vlastenci kolem Václava Hanky váhali, v době pro Rakousko své pro a proti dělili, nebo proč zmiňovaný Dobrovský varoval a moudrý modrý abbé také dobře viděl pod povrch věci? Jenže Josef Dobrovský nebyl sám proti pravosti Rukopisů. Byly řady profesorů, vzdělanců v oboru jazykovědy, i chemie, byly obě ty paní vědy v začátcích. Lidé často věří, ale raději se ke své víře neznají v čase, kdy by přišli o chleba, o místo. Varování neberou vážně, a raději mlčí. Víme také z minulých kronik, že ani Dobrovskému významní evropští vědci všechno nevěřili, a pomlouvali jeho dílo ještě dlouho, pokud bylo aktuální. Byly řady, které vyběhly proti Dobrovskému v jiných momentech českoněmeckých hádek. Bez zajímavosti jistě není, že podnes existuje Rukopisná společnost, takže žije problém dávno odložený, ale nezlikvidovaný a k jejich studiu se chystají vrátit i zahraniční vědci.

Ve Mšeně u Mělníka má pamětní desku na domě, který hlásí, že zdejší rodák, profesor Ladislav Píč spáchal sebevraždu pro pravdu a pravost Rukopisů, zastřelil se proti zamítnutí toho, co bylo den předtím vyhlášeno jako podvrh a to na akademické půdě před svými studenty neunesl. Co vše se na obálku knihy nevejde? Další otázky: Proč studenti, kteří uspořádali za hilsneriády štvanici na svého profesora Masaryka, titíž - nadšeně ho potom vítali jako prezidenta Osvoboditele? Slovo „titíž“ chce škrtnout, kdo může vědět, že to byli ti samí? Je to jako dnes u nás. Bylo a pokračuje se: všechny prezidenty jsme si zvolili dobrovolně a nezůstal jediný, po kom někdo nehodí slinou nebo kamenem.

Jedno proč zůstává mezi námi nejdéle: Proč jsme tak nevzdělaní a nesnažíme se zopakovat si dějiny, Proč nám je rodiče a škola nezařadí do života jako povinnost zásadní a základní. Potom bychom nežili bez morálky a hrdosti na své předky, kteří po sobě zanechali to, co my rozhazujeme, prodáváme. Duše česká kdysi byla založena nábožensky, bez povrchní falše a přetvářky. To se ale změnilo velmi brzy.

Zlenošení a zhýčkaní se lidé k ničemu krásnému nedovedou nadchnout, ani povznést. Myslí na hmotná potěšení, hledí si převážně svého těla, jeho rozkoší. Chamtiví, žárliví, závistiví, nepřející jiným.

Říkalo se tomu morálka. Češi ji měli dost. Z ní potom vyrůstala láska k pravdě a soucitu.

Přichází rok 2015

Kniha Mileny Štráfeldové  je výborně napsaná, ale dotýká se toho, co ji chce nebo nechce zakalit.

Pišme o lásce k naší zemi, která už prožila mnoho zlého, aby mohly žít její děti. Přejme dětem těchto dětí lásku, pravdu, mír.

Dagmar Štětinová